PF 2014

Poslední den roku. Musím podotknout - konečně. Tento rok teda nebyl nic extra. Trochu moc pohřbů (poslední dneska - paní učitelka z naší základky), trochu moc malérů, trochu moc obav a strachu. Několikrát se otřásal v základech i neslavný pomyslný trůn nejhoršího roku, který si pro sebe tak krutě uzurpoval rok 2009. Těším se, že ten nový rok bude lepší. Pravda je, že začne dalšími obavami a budeme muset jen doufat, že z toho nebude další malér, ale přece ta mizérie nemůže trvat věčně, ne?

Co bych popřála všem do roku 2014?
Abychom si za rok mohli říct, že nebyl horší než rok 2013. 
Aby všechno, co budeme dělat, záviselo pouze a jen na našich volbách a našem výkonu, ne na čemsi mezi nebem a zemí nebo na libovůli mocných, nemocných vlastní mocí. 
Aby nám všem nemoc, smůla, smrt, špatná nálada, peníze a hlupáci políbili pozadí. Mohou klidně najedou a opakovaně, bude to příjemná masáž.
Oporu ve správných lidech. 
Splnění tajných přání. 
Hodně dobrých nápadů. 
Schopnost zachovat chladnou hlavu a neztratit naději, když už průšvih přijde. 

Rok 2014 bude určitě lepší než tento!

Tento způsob adventu...

...a tak nějak celého roku zdá se mi poněkud nešťastným. Kdosi mi sice připomenul, že jsem udělala státnice, ale popravdě, to je tak asi jediné, co se letos povedlo a aby rovnováha univerza zůstala zachována, muselo se toho zákonitě pokazit celkem dost. Neminul snad měsíc, aby se něco špatného nevyvrbilo. Jak se zdá, tak ani prosinec nezůstane pozadu. V hlavní roli dosti špatné diagnózy a několikanásobné (!) podezření na další, některé ještě horší.

Jestliže antické drama jde ve fázích expozice -> kolize, -> krize -> peripetie -> katastrofa/happyend, tak tento rok postupuje: expozice -> kolize -> ještě horší kolize -> krize -> ještě větší krize -> peripetie -> další peripetie -> ještě jedna peripetie navíc -> zatím to vypadá na katastrofu, ale furt doufáme v happyend. Rozuzlení přijde až po Novém roce a to ještě kdo ví jestli.... no a hlavně kdo ví, jaké bude! Budiž aspoň ty státnice jakýmsi průběžným happyendem, byť to evidentně nemělo na moje šance na trhu práce žádný dopad. Je fakt, že kdyby se nevyvedly a ostatní se dařilo, bylo by to asi horší, ale byly by vyhlídky na to, že je v lednu udělám a k happyendu dojde. Teď k němu dojít opravdu nemusí. A co hůř, to, jestli k němu dojde, není závislé na mně. V tom měly státnice docela podstatnou výhodu.

Bohužel se zjistilo, že zcela v pořádku nejsem ani já. Nebo spíš, že nejsem tak v pořádku, jak to zvenčí vypadá. Nějakou dobu se to už tušilo, nicméně čtvrteční flashback ukázal, že pod slupkou viditelnějších (řešených a možná dokonce vyřešených) projevů se zákeřně schovává větší (a léta neřešený) problém, který dokázal sám sebe celá léta účinně maskovat jen proto, že jsem se za tu dobu téměř nedostala do kontaktu se stresorem. Takže daruji úzkostný stav podobný posttraumatickém stresu. Plně funkční, staršího data výroby, ale chovající se jako nový. Dlouho nepoužívaný, ale aktuálně v plné parádě, naleštěný a seřízený k plnému výkonu. V standby režimu tichý chod a nízká spotřeba. Turbo mód, zrychlení na max během několika sekund. Mám dva, nepotřebuju ani jeden, klidně si je vemte. A berte, dokud jsou!

Advent má být obdobím radostného těšení na Vánoce. Jaksi mi to letos nevychází. Ono se blbě raduje, když se tolik věcí kazí, ale ještě si umím dělat srandu. Průšvih bude, až to nepůjde.

No, držte nám palce. Budem to tu všichni moc potřebovat. 

Dobré ráno!

Středa 4. prosince, 7:47. Zvoní mobil, což v tuto dobu obvykle signalizuje nějaký průšvih.
"Ahoj, nevzbudila jsem tě?" ozve se L. mamka a ještě dřív, než stihnu říct, že vlastně ani ne (i když jo), povídá dál: "Potřebuju se tě na něco zeptat. Byla jsem včera na pohotovosti s trávením a teď jsem v nemocnici. Prosím tě, co je to patologický útvar?"
Slyšet tohle 30 sekund po probuzení... myslím, že kbelík studené vody by nebyl účinnější! Lapu po dechu jak ryba na suchu a hledám velice opatrně slova, protože patologický útvar, to může být všechno možné, ale jedno je jisté: nic dobrého to není.
"No... to znamená, že je tam něco, co tam nemá být..." vyprávím ze sebe a s hrůzou čekám, co přijde. V duchu vidím internu fifejdské nemocnice, přední i zadní část. Obě znám. A jedno vím jistě - nechci se tam v dohledné době znovu vyskytnout.
V následující minutě se od L. mamky dozvím, že v nemocnici je na odběrech a patologický útvar je ve zprávě z rentgenu zad...
Když pokládám telefon, pořádně se mi klepou ruce a hladinu adrenalinu by mi na žádných závodech neuznali jako přirozenou. Ale probuzená jsem na 120 % a za chvíli si vzpomenu na ten vtip: "Maminko, tatínku, na táboře je super, dobře nám tu vaří. P.S. Napište mi, co je to tyfus.". Nedá mi to a směju se, protože si uvědomím, že jsem v životě taky pár lidí podobně vyděsila. Myslím, že mezi obětmi těchto záseků je i L. mamka, tak jsme si teď kvit.
V této příhodě se kromě toho, že vstávám moc pozdě, neskrývá žádné ponaučení. Chci jen podotknout, že dokonce ani budík, který vám ujede nebo uletí, aby vás vyhnal z postele, vážně nemusí být nejdrsnější způsob ranního probuzení.

Adventní kalendář z fotek podruhé

Nuže ještě pár slov k tomu adventnímu kalendáři. 

Už poněkolikáté mi ztvrdlo glitrové lepidlo (no vážně, jak často ho potřebujete?), ale po naředění vodou opět funguje. Trochu se tam tvořily "smrkance", jakési hrudky, ale vzhledem k věku toho lepidla... byla jsem ráda, že ten ďábelský plán napsat čísla zrovna jím vcelku funguje. Musela jsem sice sundat špičku a psát tím širokým otvorem a pak jsem čísla ještě musela ještě obtáhnout stříbrnou gelovkou, ale třpytky to mělo, takže ten vánoční vzhled se celkem povedl.

Fotky jsem byla tisknout v oblíbeném kopycentru v Mariánkách, byly toho 4 A4ky, tzn. nestálo to zas tak moc, akorát jsem si je pak musela nařezat na jednotlivé fotky. Ke slovu přišly i nůžky, protože hlava řezačky už po mnoha a mnoha papírech není nejostřejší a tenké proužky třepí. Ale aspoň ty větší proužky jsou díky ní rovné.

V průběhu týdne jsem natrefila v obchodě na čokoládové penízky se Šmouly. Ano, L. mamka by čokoládu neměla. Jenže to není čokoláda, to jsou penízky se Šmouly! A koneckonců, jak říká profesorka Strunecká, neexistují zdravé a nezdravé potraviny, ale zdravá a nezdravá množství. Teda doufám, že jeden čokoládový penízek neublíží. Je přece se Šmoulou, ne?

Nakonec je v kalendáři i čaj. Zelený. Ten L. mamce špatně nedělá, nahrála mi, když se o tom minulý týden sama zmínila. Na druhý pokus se mi povedlo sehnat čaj, který je balený v jednotlivých sáčcích s přebalem. Ušetřete si moji zkušenost se dvěma krabičkami čaje navíc, jednotlivě jsou zabalené Pickwicky a Teekanne.

V obálkách nebyl jen čaj a čokoládové mince, nýbrž i pár drobných placatých překvapení - drobné korálkové vánoční ozdoby a přívěšek na mobil s písmenem L. Právě nutná placatost drobností v obálkách změnila původně plánované čajové svíčky v hon na cokoli plochého, co by připomínalo L. a zároveň to nebylo úplně moc sladké.

Jak vidíte, díky sáčkům čaje a čokoládovým mincím obálky přece jen poněkud nabyly na tloušťce, takže jsem to nakonec vyřešila tak, že v jedné obálce byl sáček vlevo a v druhé vpravo. Vešlo se to tak tak.

Vůbec největší porod byla ta krabice. Věřili byste, že v celé Porubě nebyla k sehnání krabice, do které by se vešlo 24 obálek velikosti C5? Nakonec pomohla Irčina mamka. Minulý čtvrtek se jim sesypal počítač, odmítal se připojit k netu, tak jsem se na to v pátek zajela podívat - a při čekání, až z Prahy přijede Irča, jsem si postěžovala, že nemám krabici - a Irčina mamka přesně takovou vytáhla ze šuplíku.

Ještě červenou mašli, která byla jak estetickým, tak funkčním doplňkem, jelikož víko mělo neustále tendenci odskakovat. No a v neděli jsem celé dílo mohla předat.

Nepředpokládala jsem, že by L. mamka vydržela nepodívat se, co že to je. Radost byla velká a to ještě L. mamka netuší, že to bude mít pokračování! Už ale pronesla něco ve smyslu, že by ty fotky chtělo do něčeho dát. Výhodou pro mě je fakt, že tam snad nejsou dva obrázky stejného rozměru a snad ani jeden není standardního poměru stran, takže L. mamka bude mít hromadu starostí, jestli se pokusí do Vánoc sehnat 24 rámečků :-)

Adventní kalendář z fotek

Tak jsem zprvu nevěděla, jestli vůbec tenhle nápad můžu zveřejnit ještě dříve, než bude realizován a předán, ale napadlo mě, že je možná víc takových, kteří zoufale hledají inspiraci pro adventní kalendář a podobný nápad by se jim hodil. Takže budu spoléhat na to, že L. mamce nevykecáte, co na ni chystám. A třeba se najde někdo, kdo si láme hlavu a tenhle nápad využije. Hodil by se i pro babičky, tetičky... no však víte... :-) pro každého, kdo rád kouká na fotky.

Napovím: 24 obálek + 24 fotek + fotostromeček = Vánoce a adventní kalendář v jednom! Co den, to fotka, což je samo o sobě docela hezké, ale pointu to dostane až na konci.

Obálky jsou z Kiku (20 ks, 25 Kč), jinak bych si asi koupila papíry a naskládala si je ručně, jedna barevná obálka (a to ještě ne C6, ale menší) stojí v papírnictví kolem 6 Kč.

Fotostromeček (mají ho např. Levné knihy):

Akorát ten, co čeká na L. mamku, má více krokodýlků (30; fotek je 24). Zvažovala jsem možnost dát každou fotku do fólie (jako je na průkazky), protože ty krokodýlky budou zcela jistě dělat do fotek důlky, ne-li rovnou dírky, ale ve výsledku mám opravdu každou fotku jinak velkou a byl by v tom asi děsný zmatek. Ne asi, zcela jistě by v tom byl zmatek.

Zbývá mi vymyslet ještě nějakou drobnost, která by se do těch obálek dala přidat. Čaj, původní to nápad, jsem zavrhla, protože vím, že spousta z nich způsobuje L. mamce pálení žáhy a bohužel nemám přehled o tom, které přesně to jsou (je dobré vědět, že nemůžu vědět všechno). Jednotlivě balené čtverečky čokolády a sladkosti obecně nemůžu použít z podobných důvodů. Svíčky nejsou placaté (ačkoliv jsem mezi nimi hledala a pár téměř placatých našla) a já bych potřebovala, aby obálky pokud možno zůstaly co nejplošší, aby svým tvarem nic předem neprozrazovaly. Inu, chtělo by to nápad, ale hlavně rychle! O víkendu bych to měla předat - další víkend jsme totiž na výpravě v Olomouci a v neděli je 1. prosince.

Teď si jen pamatovat, že se do Vánoc nesmím přihlásit z mobilu L. mamky na svůj Google účet, protože jsem si všimla, že ačkoliv z jejího mobilu nebloguju, pouze na něm třeba něco nastavuju nebo instaluju aplikaci, vidím pak i po odhlášení v její Galerii obrázky z tohoto blogu a zatím nějak nevím, jak tomu zabránit, protože na tabletu mi to nedělá.

Letošní Dušičky

Příprava na letošní Dušičky byla poněkud poznamenána napjatou situací kolem zdravotního stavu L. mamky, jelikož byla právě na 1. listopadu objednaná na vyšetření a vypadalo to, že by se mohlo najít všelicos... věnec tak vznikal za poněkud jiné atmosféry než roky předchozí. 

Tohle jsem rychle vyfotila, než mi lepicí pistole ukápla další kapku lepidla. Hrozně jsem si pochvalovala, jak jsem si na lepení s ní zvykla - a za dva dny jsem ji odpálila při výrobě věnce pro taťku :-( vyrazila jsem přitom pojistky v bytě i na chodbě a navíc jsem se strašně lekla, když mi do obličeje vyletěla hrst jisker, ozvalo se PUF! a všude byla naráz tma. Na max. 30 W odběr docela solidní výkon, nemluvě o tom, jak mě donutila těžce improvizovat, když jsem měla věnec polepený jen ze tří čtvrtin a neměla jsem čím tavit to lepidlo.

Polepení mi trvalo asi čtvrt hodiny.

Spodní část: pět bílých růžiček a pět jahod. Páté Dušičky. Já vím, že je divné, že tam mám na podzim jahody, ale kdo nezná naše legendární zážitky s L. a jahodami (nejčastěji na palačinkách), asi nepochopí.

Horní část: umělá kytička koupená v Opavě + keramické srdíčko, které jsem v únoru kupovala v Ostravě ve výprodeji skladu s tím, "že se bude hodit". Tušila jsem, kdy a kde. Samotná kytička byla málo, srdíčku by zas slušelo, kdyby věnec mohl viset.

Hotový věneček na místě.

Dlužno dodat, že věnec přežil bez úhony celý ten drsný den u doktora (nejhorší obavy se nepotvrdily) i poněkud šílený přesun nacpaným autobusem šichťákem do Paskova, při kterém jsme si moc pochvalovaly, že máme každá dvě ruce, protože jsme měly čtyři tašky.

Magor - a promovaný!

Měla jsem promoci - tak teď už jsem magor i s tím vytouženým diplomem. Málokdo tuší, co vše se za tím titulem skrývá... 

Zprvu jsem měla ten nápad pozvat i L. mamku. Akorát mi hlodalo v hlavě, jestli je to dobrý nápad. Nebude to pro ni moc bolestivé? Přece jen, L. by měl promoci už taky za sebou... 

Problém za mě vyřešila Irča, která nad tím moc nehloubala a rovnou se zeptala. K mému velkému (a radostnému) úžasu mi pak psala, že L. mamka byla dojatá a pozvání přijala. Takže jsme tam byly všechny tři (plus naše mamky) a dokonce - a to teda považujeme za úspěch - jsme L. mamku ukecaly, ať se s námi vyfotí. Musely jsme teda prosit obě, protože L. mamka se strašně nerada fotí, že prý není fotogenická (kecá) a že strašně vizuálně zestárla (moje argumenty, že to se dá vyřešit vhodným světlem, nějak nezabírají). Je to vůbec první společná fotka našeho tria! Doteď mi L. mamka hrozila, že jestli bude v záběru, praskne mi čočka. Nepomohla argumentace, že pokud má prasknout to úplně přední sklo, tak v tom případě půjde jen o UV filtr, který se dá za 250 Kč koupit nový. 

Ty taláry... když jsem je viděla poprvé, konstatovala jsem, že to na mužích vypadá jako mnišská kutna bez cingula. Ale fakt jo. Ten dámský límec tomu přece jen dodává docela šmrnc. Navíc jsme s Irčou byly zaručeně obě nejmenší v našich dvou řadách a zejména najít talár pro Irču, která je o něco menší než já, oběma univerzitním garderobiérům chvíli trvalo. Navíc jsem měla šíleně dlouhé rukávy. Ale to Irča a Katka (její spolužačka ze třídy, co promovala na angličtině s němčinou) taky. No a pak vedle mě podle pořádku postavili dva metr devadesát vysoké Poláky, co promovali na oboru Tvůrčí fotografie :-D V taláru bylo celkem vedro, ale pořád nic proti tomu, kdybychom měli promoci třeba v červenci a myslím, že to nebylo nic ani proti tomu, jaké vedro mi bylo v taláru olomouckém. Na konci obřadu po mně ale i tak teklo. 

Čepičky nám nakonec dali, ač nám doktorand Kamil sliboval, že čepičky zakázali, protože loni nějaký šikovný při tom obřadu vyhazování čepiček hodil tu svoji na lustr a ona chytila plamenem. Nám ale letos čepičky přece jen dali a jeden z Irčiných spolužáků ji také hodil na lustr :-) stihl ji ovšem sundat ještě dříve, než začala doutnat. 

Čtvrté výročí

Včera to byly čtyři roky, co jsme tak surovým a neomluvitelným způsobem přišli o spolužáka a hlavně skvělého kamaráda, kterého mnozí z nás považovali spíše za bráchu. Člověk by nikdy nepomyslel, že čtyři roky utečou tak strašně rychle...

Na hřbitově jsme byli v pátek. Dneska nás čeká další mše. 

Vzpomínka, kterou jsme s L. mamkou připravily pro Dlouhou cestu, má opět podobu videa.

Co vše lze zvládnout jednou rukou

Dnes to bude trochu veselejší. V průběhu předchozích let jsem vyzkoumala, co všechno lze zvládnout jednou rukou, má-li v té druhé člověk telefon.

Tak například:

• oloupat vajíčko natvrdo
• vyválet a vykrájet tři plechy vánočních sušenek
• osušit se po koupání, obléct si pyžamo (přes hlavu!), rozčesat si čerstvě umyté vlasy sahající téměř po pás
• dokončit na výpravě přípravu stezky odvahy a schovat se tam jako první strašidlo
• vymáchat mop po vytírání

A bylo by toho ještě víc, kdybych tenhle výzkum uskutečnila hned od počátku. :-)

O odpuštění

Chtěla bych se jednou podívat na svět očima našeho vůdce Veverky. Chtěla bych mít jeho postoje a svoje zážitky. Zajímalo by mě, jak by to šlo dohromady... nebo spíš, jestli vůbec by to šlo dohromady.

Dělali jsme na táboře takovou aktivitu - Veverka četl určitá konstatování a my jsme se měli na hracím poli postavit na ANO, NEVÍM a NE, případně někam mezi, podle toho, jak moc jsme souhlasili nebo nesouhlasili s těmi tvrzeními. Pominu-li naše dohadování nad "Každá lež je špatná."(takže lhát podomním obchodníkům, že fakt nemám čas se s nimi vybavovat, je špatné? A když učím děti, že když je někdo láká do auta na bonbóny, tak mají zalhat, že musejí domů, to je taky špatné? Hm... ha ha.), pak jedním z nejvíce problematických konstatování bylo "Existují věci, které nelze odpustit." Vím, že z hlediska křesťanského by člověk měl odpouštět a když je to jen trochu možné, snažím se o to. Přes veškerou snahu ale existují věci (jedna věc), které odpustit nedokážu. A pokud argumentujete, že až odpustím, tak se mi uleví, věřte, že mě to nijak netrápí a spíš se obávám, že kdybych odpustila, budu z toho mít výčitky svědomí. L. vrah si totiž odpuštění nezaslouží. Veverka nám to ilustroval příkladem Jana Pavla II., který odpustil svému atentátníkovi. Pro děti je to myslím super příklad. Ten příběh v sobě ale nese jednu zásadní odlišnost... Jan Pavel II. na rozdíl od L. onen atentát přežil a Ali Agca si asi nikdy nehrál na kamaráda Jana Pavla II. Budete se divit, ale je to poněkud rozdíl!

Chtěla bych být v kůži někoho, kdo tohle dokáže. Chtěla bych vědět, jaké to je, umět odpouštět i zradu a vraždu v jednom, což já osobně považuju za dvě nejhorší věci, které člověk může druhému udělat. Co lidi vede k tomu, aby odpustili takovéhle věci? Jak si to zdůvodňují? Existuje ideál, který má každý člověk v sobě a ke kterému by se chováním rád přiblížil, ale pak je tu realita, ve které je odpuštění mnohdy mnohem složitější, než by to vypadalo. A pak je tu realita těch, kteří přišli o někoho blízkého rukou a úmyslem někoho jiného, a tahle realita je ještě trochu jiná. Je to nesdělitelná, nepřenositelná zkušenost. Věřte, že dokud to nepoznáte (a snad to nikdy nepoznáte), nikdy nebudete vědět, jaké to je, stejně jako dokud já nebudu třeba mít děti, nebudu vědět, jaké to je. Dovedu si představit, že pak budu výchovu dětí vnímat z úplně jiné perspektivy než dnes a spousta věcí se mi bude zdát stejně pošetilá, jako se mi odpouštění opravdu čehokoliv komukoliv dnes zdá jako nemožné. A to jsem četla Chatrč a pod jejím vlivem připustila, že na to odpuštění jednoho dne možná dojde. Nevím, jestli na to dojde zítra, za rok nebo za padesát let, předpokládám prostě, že k tomu jednoho dne možná dospěju. Ale je to běh na tak dlouhou trať, že být L. vrahem, tak se s nějakým odpuštěním radši preventivně rozloučím, protože to aktuálně doopravdy není na pořadu dne. Možná, až jednou věkem zmoudřím, usoudím, že nastal čas, ale počítám, že hned tak to ještě nebude.

Extrémní zážitky dělají extrémní názory. Došla jsem k názoru, že příště se do podobné aktivity nesmím nechat uvrtat, abych Veverkovi nekazila jeho výchovné ideály.

Už jsem magor!

To jsem už dávno, ale teď na to budu mít glejt! Jo, udělala jsem státnice. Myslela jsem, že bude horší odstátnicovat, než obhájit a ukázalo se, že to bude naopak. No nic. Snažila se i moje vedoucí a uhájila C. Předchozí trable budiž zapomenuty. Oponentka byla fajn. Horší byla předsedkyně komise. Měla jsem pocit, že kdyby mě nechala domluvit, vysvětlila bych jí celkem v klidu, o čem byla řeč. Ale myslím, že na tyhle problémy rychle zapomenu. Hlavně, že to mám. Popravdě, byla bych vděčná za E, ne, že by mi to bylo jedno, ale po tom jaru byl malý zázrak, že jsem se ke státnicím vůbec doplazila. Jak jsem se dověděla, zdaleka nejsem z ročníku jediná, kdo měl pořádné problémy, které se školou vůbec nesouvisely. Ten ročník 2010 je jakýsi smůlovatý.

Skóre C, A, B, C je mnohem lepší, než co jsem čekala. Hlavně, že to mám za sebou. Zatím mi to nedochází, to mě čeká na táboře (tam člověku při civění na řeku dojde hromada věcí).

Jo, státnicovala jsem s tužkou od L. mamky. Když mi ji dala, ze srandy jsem řekla, že si ji schovám na státnice. No a u přípravy jsem sloupla voskovou kuličku chránící hrot a vytáhla si otázku, kterou jsem chtěla, druhou, která nebyla tak zlá a třetí, která nebyla ani dobrá ani špatná. V tom okruhu byly asi lepší, ale i mnohem horší. Jo, spoléhala jsem se na pomoc shůry. Koneckonců L. studoval informační management, který jsme také měli.

Tak jo. Hotovo. Pozítří bych měla konečně jet na tábor.

Co se člověku honí hlavou týden před státnicemi

Nedokázala jsem z toho udělat příspěvek ve větách, takže aspoň v odrážkách - co se honí hlavou člověku týden před státnicemi.

-  že takovou hromadu učiva nemůžu zvládnout. Vzpomenu si na maturitu, kdy jsem se byla (dnes už nechápu jak) schopná naučit všechny požadované filozofy, z jejichž děl jsem nechápala a dodnes nechápu ani hú, abych si vytáhla jednu z 5 otázek, kde filozofie nebyla. ZSV byl patrně jediný předmět, z kterého mě doopravdy mohli vyrazit. Zdá se mi, že tehdy toho bylo mnohem více a přesto jsem to nějak dala dohromady, takže nejspíš zvládnu i tohle. A třeba budu mít stejné štěstí.

- že státnicuju na den přesně (!) 10 let po L. operaci slepého střeva. Akorát to není úterý, nýbrž pondělí. Asi se nedá říct nic jiného, než že si ze mě osud dělá opět srandu. Dokonce hlásí i stejné vedro jako v tom roce 2003 (den "poté", 13. srpen 2003, je třetí nejteplejší den v historii českého měření). Tu nemocnici, která je dnes domovem důchodců, umím dodnes popsat do detailů, které bych nikdy neřekla, že si za 10 let budu pamatovat. Barvy, tvary, velikosti, nápisy, vůně, zvuky.

Nemocnice Ostrava-Jih

Foto je z roku 2005, je pořízeno v červnu, kdy jsem psala na Solokapra článek o uzavření nemocnice jako poslední poctu tomuto pamětihodnému místu.

- že právě díky silným zážitkům z té nemocnice jsem před maturitní místností neměla strach (necelé dva roky staré zážitky byly prostě silnější) a divila jsem se spolužačkám, které před vytažením první otázky brečely. Já se už tehdy v životě bála mnohem víc. To, co jsem měla já, byl spíše respekt před velkou zkouškou, ale strach asi ne.

- že za bobříka odvahy verze ultimate považuju jiné věci než předstoupit před vyučujícího a začít něco drmolit.

- že jsem za šest týdnů napsala nějakých 90 stránek diplomky a dostala od vedoucí B (1-), třebaže se při odevzdávání tvářila, že budu ráda, když mi dá E (3). Od oponentky mám C (2) a zdá se, že bych to mohla obhájit. Vypadá to, že jsem už jednou nemožné dokázala, tak proč by to nemohlo jít znovu? Obkecat tři okruhy během 45 minut navíc zní mnohem reálněji než napsat diplomku (téma, zadání, sběr dat, analýza, interpretace) za 6 týdnů.

- že moji spolužáci se začali učit prvního srpna a já prvního července (ale že někteří z nich jsou v oboru nebo absolvovali na stejném ústavu bakaláře, zatímco já nemám ani jedno z toho), tak není možná!

- že příští úterý, ať se stane cokoliv, budu mít aspoň na nějakou dobu volno a příští středu jedu na tábor

- že to prostě moc prožívám

Jak jsem spáchala přání

Nejsem žádný výtvarník, pomáhám si, čím můžu, z hlavy kreslím dost hrozně. Na základce jsem výtvarku nijak nemilovala, třebaže náš dvoumetrový pan učitel dovedl udělat z hodin docela příjemný zážitek. Moje kresby však byly žalostné až úděsné a poměr vynaložených prostředků a výsledku docela špatný. Z nějakého záhadného důvodu  nevidím perspektivu a prostorové vztahy, takže naprosto nejhorší bylo modelování, ještě, že to pan učitel prokládal také přednáškami o dějinách umění, což pro mě byla jediná šance, jak mu ukázat, že jsem tak levá jenom na praxi.

Ve větším měřítku a jako hobby jsem začala kreslení provozovat v podstatě až po L. smrti, na přání psycholožky, která říkala, že je to dobrý způsob odreagování. Mně to teda zprvu nepřišlo, ale ukázalo se, že spíš než že bych doopravdy neuměla kreslit, jsem neměla správné podněty, motivaci a možná ani téma. Kreslení šeříku ve váze nebo portrétu souseda mě nijak nerozradostní ani teď.

Minulý týden jsem si s hrůzou uvědomila, že L. mamka bude mít svátek a že pro ni nemám přání. Mamka od spolužačky Evči mě navnadila, ať si ho nakreslím. No jo, té se to mluví, říkala jsem si, když má vystudované učitelství pro 1. stupeň a k tomu výtvarku! Ale protože jsem na našem maloměstě fakt měla pramálo jiných možností, vytáhla jsem akvarelové pastelky, které jsem měla doma už od Vánoc, vyhrabala tvrdý papír, našla na Shutterstocku předlohu, hodila si na ni mřížku, na papír narýsovala podobnou a začala kreslit.

L. mamka má ráda motýly

Protože nemám skener, musela jsem si výsledné dílo nafotit, a i přes zvýšenou saturaci barev je ta zelená taková spíš jak seno než jak tráva. Ale v reálu byla víc "trávová".

Jenom jsem si dělala starosti, aby nepršelo (což letos v červenci fakt nedělá, jenže znáte to, náhoda je blbec) nebo aby se mi přání obratem nevrátilo, jako před Velikonocemi, s poznámkou "adresát na uvedené adrese neznámý". Tehdy jsem přání později předala osobně a zeptala se, jestli mám tu adresu špatně. Nemám. Tak asi chyba v Matrixu.

Tentokrát přání dorazilo v pořádku. Radost byla, byť přišla drobná výtka - chybí tam fotka. No jo. Chybí. Na narozeninovém přání byla, ale to jsem nechala normálně barevně vytisknout v Opavě, tady jsou možnosti barevného tisku omezené, zvlášť na tvrdý papír. A na kreslení L. si jaksi netroufám. Do příště to snad nějak vymyslím. Nebo si nakonec troufnu?

Musím říct, že akvarelové pastelky mě docela chytily, hlavně to "kouzelné" zjasnění barev po přidání vody. Jen příště musím použít jiný papír (akvarelový), tenhle se mi trochu zkroutil. Nijak nefandím mokrým technikám, tohle je jediná věc, na kterou asi budu používat štětec.

Tohle může udělat jenom blb

Dnešní noc málem skončila už v půl třetí. Vzbudila jsem se a zjistila, že vidím odlesky modrého záchranářského majáku. Při pohledu z okna jsem zjistila, že před domem stojí tři hasičská auta a do vchodu se hrne hasič za hasičem. Obě dvě kouřová čidla ale byla potichu, a to někdy reagují i při smažení. Na chodbě se svítilo, ale nikde ani stopa po nějakém maléru, který by měli řešit hasiči. Že by prasklo potrubí ve sklepě? I to se tu svého času stalo.

Dostavili se i policajti, napasovali škodovku mezi hasičská auta a k dovršení všeho toho zmatku se mezi tím vším měl proplést autobus. Jede jen jeden za hodinu, tak si můžete myslet, jak šikovná náhoda to byla, že jel zrovna v momentě, kdy z obou stran cesty stála hasičská auta. Policisté se bavili s tou partičkou, která se nám každou noc slézá pod okny. Je jich asi tak šest kluků zhruba mého věku, vede to náš soused, asi tak o dva nebo tři roky starší než já. Co se o něm povídá, lépe nezveřejňovat. Nic pozitivního to není a bohužel se zdroje (dokonce i ty, co nebydlí přímo v domě) poměrně vzácně shodují na jeho ne zcela legálních "podnikatelských" aktivitách. Jeho kumpáni mají pověst podobnou. Navíc jsme předevčírem řešili vloupání do kočárkárny, prádelny a kumbálu pod schody. Nic se neztratilo (bylo to během roku už potřetí, takže tam téměř nic nebylo), ale jsou poškozené zámky. Asi nebudete potřebovat tři pokusy, když se zeptám, jestli tušíte, koho celý vchod podezřívá.

Pár zásahů hasičů jsme už zažili, ale vždycky to bylo proto, že si někdo (ano, většinou ten soused) zabouchl klíče, ale to přijelo jedno hasičské auto bez majáku a rozhodně na sebe nevolali, jestli si mají vzít dýchací přístroje.

Asi po pěti minutách se ale hasiči začali vracet, nejdříve odjelo jedno auto, pak společně policisté a další hasiči a jako poslední se zpoza kaštanu vylouplo auto s výškovým žebříkem, který byl doteď schovaný za hustými větvemi.

Aby bylo jasno, mám panickou hrůzu z jakéhokoliv ohně většího než je svíčka - dokonce ani táborový slibák mi není úplně příjemný a oheň v kamnech už vůbec ne. Takže třebaže akce skončila ve tři čtvrtě na tři, podařilo se mi usnout až někdy před čtvrtou, až se odboural adrenalin. Ani jsem nepočítala, že ještě vůbec zaberu.

Nevýhodou malého města je to, že se tam všechno hrozně rychle rozkecá. Ráno jsme se dověděli, co se stalo. Vůdce té naší bandy si zabouchl klíče, tak zavolal hasiče, že mu doma hoří. Znění předávané živými tamtamy potvrdil web místních hasičů.

Tohle fakt může udělat jenom blb.

Vzbudil celý barák a má štěstí, že máme cca 5 let profesionální posádku hasičů, protože jinak by jeho zabouchnuté klíče vzbudily celé město - poplachy se ve dne v noci vyhlašovaly klasicky sirénou. Navíc tenhle zásah nejspíš dostane vyúčtovaný - stojí to kolem 10 000, jsou v tom náklady na výjezd a k tomu pokuta. Nejhorší je, že opravdu nejde o člověka mentálně zaostalého. Tomu by to člověk ještě jakž takž odpustil...

Divoké jaro

Nemám nejmenší tušení, jak se mi povedlo přežít od začátku března do začátku července, ale to, že se mi to povedlo a je polovina července a já se (snad ještě) relativně normální učím na státnice, by se mi mělo jednoho dne přičíst k největším životním úspěchům. Každopádně tohle jaro dostane přízvisko Divoké.

Začátek března se vyznačoval tím, že jsem po konzultaci se svojí vedoucí měnila téma diplomky. Z informační ekologie jsem přešla na informační přetížení způsobené médii. Myslela jsem si, že je nutné odevzdat to k 30. dubnu, takže si dovedete představit, jaký to byl stres. Na rozdíl od mnoha jiných vysokých škol a dokonce i od celofakultního pokynu, kde je 40-60, náš nejmilejší ústav vyžaduje 80 stran textu (144 000 znaků). Nicméně jsem to stihla - sebrat materiál, který jsem ještě sebraný neměla (resp. složka s ním se někam zatoulala), udělat analýzu, grafy, tabulky, jak chtěla vedoucí, vyvodit jakýs-takýs závěr. Seděla jsem u toho deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně šest týdnů. Tohle už nikdy více! A ta hrůza, že nenajdu metodologii, která by mi prokázala to, co jsem chtěla prokázat! Nicméně tu jsem našla... hned ve druhé knize, kterou jsem o tom přečetla. Oprášila jsem znovu Jiráka a Köpplovou, známé firmy v oblasti studia médií, ale taky Jílka a jeho skripta do lexikologie a Mencla a jeho materiály do zdrojů informací. Oba mě v Olomouci učili a nedávno jsem dobu strávenou na bakalářské žurnalistice označila za nejhezčí roky svého života (o tento titul by se popraly s čtyřmi léty na gymplu strávenými s Irčou a L.). I díky Jílkovi a Menclovi jsem diplomku nakonec napsala a dostala od oponentky C. Teď čekám na posudek vedoucí.

Do toho jsem dobrovolně vlezla na svůj první pohřeb od toho L. Jak se ukázalo, byl to jeden z nejšťastnějších nápadů v mém životě, jelikož květen, můj nejneoblíbenější měsíc, letos opět nezklamal. Tu černou halenku doopravdy vynosím, akorát ne dobrovolně. Květen dostal přezdívku "The Freaking Month", to prostřední slovo lze zaměnit také za jedno poněkud vulgární. Se stejným počátečním písmenem. Jak se něco po..., je nejspíš květen. Nebo taky září. Ukázalo se, že neodevzdat diplomku v dubnu byl prozíravý tah. Zjevně se nic neděje bez důvodu.

Ani se zdravím to nebylo ideální - koncem dubna jsem si (při návratu z Opavy, jak symbolické) blokla něco v zádech, a to tak, že jsem nemohla ani chodit, protože se mi podlamovala jedna noha. Než jsem se ale dovlekla k doktorovi, tak to (asi po čtrnácti dnech) přešlo. Od začátku května jsem bojovala s dost akutním zhoršením atopického ekzému. Tenhle neduh totiž rád stres, pak se mu dobře daří. Dokud je jen na zádech nebo na rukou - OK, přežije se, ale měla jsem ho i kolem očí, což za prvé štípalo při sebemenším kontaktu se slzami a za druhé to vypadalo naprosto strašně. Obešla jsem varování na Locoidu a naplácala jsem ho i na víčka. Až později mi doktorka řekla, že je to jeden z mála přípravků, které se na obličej smějí dát.

V červnu jsem potřebovala nejdřív chvíli na vydechnutí a když jsem se někdy po narozeninách L. taťky pustila do posledních úprav diplomky, ani ve snu by mě nenapadlo, že mi to bude trvat čtrnáct dní a že to bude opepřeno nečekaným a drsným zdravotním malérem člověka L. mamce blízkého a z toho vyplývajícími dvěma akutními nocovačkami u ní a asi sedmi odpoledni, kdy jsem venčila a hlídala Benyho, zatímco ona byla na návštěvě v nemocnici. Byly to napínavé dny. Na druhou stranu jsem se už dlouho necítila tak šťastná, že jsem "u toho" a s ní. Aby toho ale snad nebylo málo, utopil se mi 20. června noťas a nebýt tabletu, bylo by to se mnou věru špatně dopadlo. Ani tak moc nechybělo, protože... protože STAG! Zápočet sice zapisovala moje vedoucí, ale byla to také omezení ve STAGu, která zapříčinila ty problémy.

Beny. Čeká na paničku. Nesnáší focení, vrhá se na foťák (i na mobil), divím se, že takhle zapózoval. Asi věděl, že tuhle fotku použiju paničce na narozeninové přáníčko. 

Přání pro L. mamku, která má narozeniny na konci června, jsem dělala na desktopu bez možnosti připojení k netu. Měla jsem už chvíli rozmyšleno, jak to bude zhruba vypadat, což se ukázalo být prozíravým tahem. Jaká byla švanda chtít po pracovnici tiskárny, kde svazují diplomky, aby mi na tvrdý papír vytiskla 2 PNG soubory tak, aby jeden byl z jedné strany a druhý z druhé, o tom se snad radši ani nebudu dopodrobna rozepisovat. "Jé, vy to nemáte v PDF, to vám nebude sedět, jé, vy to máte jen na půl stránky? (beze slova jsem v tiskovém dialogu stránku otočila, aby se vešla na celý papír) Víte co, já se na to podívám radši tady (na jiném počítači), jé, vy to máte v PNG, to já tady neotevřu." (v ten moment mi došla trpělivost) O pár ulic dál to paní naštěstí uměla a ten papír byl fakt luxusní, hladký a lesklý. Lícovalo to na milimetr. Jedno odpoledne při hlídání Benyho jsem tak strávila s manikúrními nůžkami opatrným prostříháváním všech dírek.

Hotové přání pro L. mamku. Má ráda motýly. Jo, je to jednoduché, hodně jednoduché, hodnotu to získalo tím vnitřkem a snad i těmi prostřihy. To, co vidíte skrz ně, jsou barevné plochy na fotkách. Výše ukázaná fotka Benyho je v horní půlce. Že jsou tam ty chrpy čtyři, jsem si bohužel všimla pozdě. Jsou prostě tři a jedna. Slova "všechno nejlepší" jsem za ty 4 roky použila poprvé.

Pravá tvůrčí muka nastala, když jsem měla vybrat fotky do dárečku, který jsem L. mamce koupila - takového závěsného nebo rozložitelného pásu 6 kapes na fotky. Jenže já jich tam chtěla dát 12 - 6 naležato a z druhé strany 6 nastojato! To už jsem naštěstí měla notebook doma opravený. Dvanáct fotek - a já si s tím hrála dva dny... pokud jsem chtěla být originální a vybrat fotky, které ještě "nikde nejsou", měla jsem to sakra těžké, protože jsem téměř všechny existující fotky použila, když jsme s Irčou budovaly ten kalendář. Nakonec jsem vybrala 12 těch, které se mi doopravdy líbí a pokud možno nejsou ještě moc používané. V momentě, kdy jsem viděla, jakou z toho má L. mamka radost, jsem zapomněla, že jsem měla s tím výběrem fotek štyry světy a pátý ještě s vyvoláním (v kopycentru došla v tiskárně barva).

Pevně doufám, že po tom divokém a ne moc dobrém jaru přijde poklidné a šťastné léto.

Předstátnicová kovbojka

Před bakalářkami jsem dostala poslední zápočet v neděli odpoledne, přičemž indexy se odevzdávaly do pondělka. Ke státnicím jsem tehdy šla hlavně proto, že tehdy v pátek ráno prasklo nad studijním potrubí a termín byl prodloužen. Tehdy mi ten učitel naznačil, že mi dá zápočet, až se jemu bude chtít, ne tehdy, když to já potřebuju. Měl smůlu, v tomhle mači okolnosti hrály na mojí straně.

Letos to bylo ještě o stupeň lepší. Zapomněla jsem se přihlásit na termín diplomového semináře. Ve středu tedy moje vedoucí vypsala termín na čtvrtek s tím, že mi to ve čtvrtek večer zapíše. Včera jsem musela ještě jet k L. mamce vyvenčit Benyho, i vzala jsem si s sebou notebook s tím, že se připojím na jakousi tamější nechráněnou wi-fi (kterou používáme vždycky, když potřebujeme internet) a zkontroluju si to odtamtud. Zároveň jsem plánovala, že vyrobím dáreček k nedělním narozeninám, resp. vyberu do něho fotky. 

V pět jsem kontrolovala poprvé STAG, jestli mám zapsaný ten předmět. No nic, ještě je brzo, řekla jsem si a šla vybírat ty fotky. Zdá se, že tím kalendářem jsem si notně zkomplikovala situaci, protože teď mám u všech fotek pocit, že "někde už jsou", nikde nepoužitou jsem našla všeho všudy jednou (a použila jsem ji teď). Do příště budu muset vymyslet něco jiného. 

Myslím, že mi v životě nešlo vybírání fotek tak zoufale pomalu jako včera. Když chci fotky na šířku, vidím samé na výšku - a opačně. Po dvou hodinách jsem jich měla pět z 12 plánovaných. 

V půl osmé stále zápočet nebyl. A nebyl ani v deset, když jsem se konečně dostala domů. nebyl ani v půl dvanácté. Vědomí, že do odevzdání indexu zbývá méně než 12 hodin a já stále nemám zápočet z posledního předmětu, není nic moc příjemného. 

Ráno stále zápočet nebyl. Nebyl ani v půl desáté, kdy jsem dorazila do Opavy. To už jsem začínala lehce panikařit, šla jsem předat poslední papíry na sekretariát a cestou nahoru jsem potkala jednu z našich doktorandek. I ptám se tedy, zdali je moje vedoucí přítomna. Není. Vysvětluju jí tedy situaci a ona říká - víte co, vyřiďte si to na sekretariátu a pak přijďte za mnou, zavoláme jí. 

Jak bylo již řečeno výše, nesnáším telefonování. Nevidím, jak se ten druhý tváří, nevidím mu na rty, abych mohla odezírat, když třeba něčemu nerozumím. Vadí mi to. 

"Ale já jsem vám ten zápočet už zapisovala."

"Ale já to mám pořád proškrtané." (kontrolovaly jsme to ještě na počítači té doktorandky)

"Tak já zapnu počítač a podívám se na to. Kdyby to tam nebylo, tak mi tak za 10 minut zavolejte."

Jdu dolů do počítačové učebny a ejhle - zápočet je na svém místě! 10:01. Ale že to trvalo! Ještě jsem se dozvěděla, že při zapisování zřejmě došlo k nějakému zmatku mezi letním a zimním semestrem. Předpokládám, že mě to bude stát další šedivý vlas, ještě, že jich mám tolik, protože jinak by mě už oslovovali "ctihodný kmete". Přihlášku jsem na studijní odevzdala 10:20. 

I takový je život na Ústavu informatiky. Kam se hrabe ta situace z doby před bakalářkami!

P. S. Počítač byl po 6 dnech ze servisu doma. Zásah tekutinou sice potvrzen, nicméně po odstranění oxidace a vyčištění od prachu funguje už zase jak má.

Edit 4. 7.: K mé naprosté hrůze mi Irča vyprávěla ještě horší story, která se odehrála ve stejném čase jako můj příběh. Její vedoucí DP jí den před odevzdáním řekl, že musí všechny odkazy - kterých měla v práci zhruba 300 - předělat do tzv. harvardského systému, protože systém, který ona použila, on nemá rád. Takže celou noc místo spánku předělávala odkazy. A co hůř, k přečtení její práce se vedoucí nedostal, protože mu nešla otevřít... ale mail jí nebyl schopný napsat. To se musí přičíst mé vedoucí k dobru - té také jednou nešla moje příloha otevřít, ale ta se alespoň ozvala!
Zjevně by vysokému školství prospělo, kdyby se chytilo za nos, konečně pochopilo, že bakalářky a diplomky jsou zhola k ničemu (viděla jsem diplomku, kterou holka psala o vlastní svatbě!), celou tuhle tragikomedii zrušilo a vrátilo se zpět k tomu, co je jeho účelem - vzdělávat budoucí učitele, lékaře, ekonomy nebo třeba metalurgy. Kdo chce pracovat ve výzkumu, ať si diplomku klidně napíše a dostane za to kredity navíc. Ale dneska na jednu opravdu užitečnou diplomku připadá nejméně dvacet zbytečných. Nedělám si iluze, ta moje, byť je to téma, které jsem psala s odhodláním a zápalem, se počítá mezi těch dvacet. 

Zálohovat, zálohovat, zálohovat...

Zákon schválnosti nezklamal. Osm dnů před odevzdáním diplomky mi doufám jen zkolaboval počítač z vedra. Ve hře je ještě bohužel varianta s vniknutím vody a taky s náhlou smrtí některé součástky. Moje jediné štěstí je, že tohle je už druhá počítačová havárie, kterou jsem zažila, takže jsem proti ní tentokrát byla pojištěná Dropboxem. Ta první nemohla napáchat tak hrozné škody, protože se stala v týdnu, na jehož konci jsem nastupovala na žurnalistiku do Olomouce. Tenkrát akorát pěkně naštvala, nemám tím pádem prakticky žádný článek ze své éry v Sólokaprovi. Ale aspoň jsem tam neměla diplomku těsně před dokončením.

Jedu tedy dále, sice o něco pomaleji, jak jsem měla na ploše lísteček s posledními nutnými úpravami a teď pracně vzpomínám, co obsahovaly. Původní plán jít tisknout zítra tedy na 99 % nevyjde, bude to až v pondělí.

Teď zjišťuju, co mám kde zazálohované. Díky jednomu vyučujícímu, který nám představil Dropbox a SugarSync by byly škody mnohem menší, i kdyby se pevný disk nezachránil. V Dropboxu máme státnicové otázky, já tam mám diplomku včetně analyzovaných článků, loňskou práci z NaNoWriMo a svoje povídky, spíš takový povídkový deník, který započal dost morbidně L. smrtí a pokračuje přes veškeré vzpomínkové akce a další více či méně dramatické momenty dodnes. Teď na jaře, když jsem s tou diplomkou fakt měla problémy (zatím se o nich nechci rozepisovat, nerada bych dopadla jako moji kamarádi u státnic na jiné VŠ, kde se proštěrklo, že lidé z katedry nejdříve četli ročníkový e-mail a následně známkovali podle toho, jak se kdo na tom mailu vyjadřoval), na psaní tedy nebyl moc čas, ale je toho 611 stránek jednoduchým řádkováním.

Ze SugarSync jsem vylovila podklady pro L. fotoknihu, bohužel ale ne všechny L. fotky, které jsem v počítači měla a teď úpím, protože jsem měla v plánu zrealizovat jednu drobnost na narozeniny L. mamky a zdá se, že nebudu mít z čeho! Vždycky mi dá tolik práce něco originálního a cenově dostupného vymyslet a teď toto! Vrrrrr.... Pak mám ještě Box, podařilo se mi vychytat akci, kdy nabízeli zdarma 50 GB, ale jak jsem zjistila, jsou tam jen fotky, které jsem fotila, ne ty od L. Ještě mi pořád zbývají optická a polovodičová média, obrovská hromada zálohovacích DVD (já vím, že optická média jsou nespolehlivá, jednou bude i externí disk - jak se zdá, bude to brzo) a tři paměťové karty. Předpokládám, že na jedné ty fotky budou, ale pořád nevím, jestli budou někde všechny. Potřebuju jich 12, s tím, ze jsem chtěla, aby byly jiné než loni na fotokostce (o tom se budu muset někdy rozepsat). Asi bych měla vědět, jestli tam ty fotky jsou, když ty karty běžně používám v mobilu, že? Jo, přiznávám se, mimo jiných věcí nosím v mobilu i pár fotek L. a Aengie, jeho retrieverky. Původně to myslím vzniklo kvůli nejistotě, co čekat od prvního pobytu v Moravských Budějovicích, tak jsem si říkala, že chci mít s sebou alespoň něco, co mě případně uklidní.

Kdyby už nic jiného, mám tu diplomku a ten deník. L. fotky existují na světě ve více kopiích, akorát by to bylo trochu moc okaté, kdybych chtěla týden před jejimi narozeninami po L. mamce půjčit flešku. A jestli existuje něco, co mě fakt pokaždé pobaví, tak je to ten boj před každými narozeninami a Vánocemi - L. mamka bojuje o to, aby zjistila, co (přibližně) chystáme a jestli se toho nemá bát, my s Irčou bojujeme, abychom to utajily - a zatím se nám to vždycky podařilo.

Kdybych si měla půjčit citát doktora Plzáka, tak nikoli zatloukat, zatloukat, zatloukat, ale zálohovat, zálohovat, zálohovat. Lepší je prohledávat hromadu záloh, než bědovat, že jsme přišli o data. Zvlášť, když víte, že některé z nich z internetu běžně nestáhnete.

Edit 21. 6. 23:04: Fotky se našly porůznu po paměťovkách (nevím, jestli jsou tam všechny, ale většina určitě), navíc večer přišla diagnóza - lehká oxidace, čili nějaká voda se tam přece jen asi dostala. Nicméně všechny komponenty asi vydržely. Požádala jsem o vyčištění a v něm je zahrnuta i výměna větráku. Diplomku celá anabáze zpozdí patrně jen o jeden pracovní den.

Odreagování - všelijaké pletené příšernosti

Potřebuje to tu trochu oddych a odlehčení po tom divokém jaru. Co se týká ručních prací, dokážu fušovat s většími či menšími úspěchy do hodně oborů. Po L. smrti jsem dost dělala z korálků, ale to je hobby docela finančně náročné. Dodnes ale obdivuju sama sebe, jak jsem s tím třesem rukou dokázala do titěrné jehly navléct tenoučký vlasec. Teď jsem se dala na pletení košíků z novin a letáků. Na počátku byla snaha dělat něco, co bude laciné a taky snaha stlačit náklady na podzimní věnce na hřbitov co nejníže (základ se dá uplést). Materiál mi téměř každý den chodí sám od sebe do schránky a protože bydlím v paneláku, vždycky si "ukradnu" z krabice na odhozené letáky ještě další. Jediné, co tak musím kupovat, je lepidlo, mám 3 kusy po 8g z Kauflandu za celkovou závratnou sumu 10 Kč a spotřebovávám poslední. Dříve jsem ironicky jásala "hurá, přišla literatura", dneska jásám "hurá, přišel materiál na ruličky".

Nevěřili byste, kolik druhů letáků nám chodí. Dokud jsem s tímhle nezačala, ani mě to nenapadlo. Vlastně vám to můžu ukázat. Je to možná 15 druhů s různou periodicitou a různým papírem. Ty dva koše, to je co zagumičkovaný svazek, to jiné letáky, protože papír se vlastnostmi opravdu dost liší. Mimochodem ten levý koš je úplně první, co jsem kdy upletla - z dvouměsíční zásoby Kauflandů a Globusů. Nevypadá sice nic moc úžasně, ale účel splňuje a jako všechno to chce cvik.

Prototyp pirátské truhly na tábor - "jestli to půjde takhle". Šlo to. Kratší stěny jsou trochu vypouklé, stejný tvar měla i forma. Indie (vedoucí vlčat) je z něj nadšená, asi proto, že vypadá, jako by ho doopravdy pletl nějaký pirát neohrabanými prsty, které jsou zvyklé zacházet s lany, ne s tenkými papírovými ruličkami. Na fotce to vypadá, jako kdyby se koš docela hodně rozšiřoval, ale to bude nějakým divným úhlem při focení. Družstva budou dvě, takže jeden exemplář ještě přibude. Pleteno z letáků Lidl. 

Ne vždy se zadaří... ;-) třeba téhle příšernosti se zužuje vršek a navic má dosti zmršenou uzavírku, přemýšlím, že by byl na ponožky, které jinak přetékají přes okraj a padají. A když se rozpadne, dá se snadno nahradit novým. Je z OBI letáků s charakteristickými oranžovými konci.

Tenhle koš vypadá doopravdy jako koš - nemá moc podařené dno (to není vidět), ale stěny jsou jakžtakž. Postupné rozšiřování dole vzniklo "díky" formě - krabičce do mikrovlnky. Mimochodem, tohle je z ruliček točených z magazínu Styl z Práva a zdaleka to byly nejlepší ruličky, co jsem s nimi kdy pletla. 

Stejně jako v tom korálkování, i teď zjišťuju, že se v té práci ztrácím a nevnímám, jak jsem naprosto vyčerpaná, asi je to přesně to, co potřebuju. Nicméně jakési pokroky ve zdravotním stavu jsem zaznamenala, protože jsem se dokázala přimět začít dělat na posledních úpravách diplomky. Že jsem definitivně za vodou, budu moct říct až za půl roku (stresová reakce může mít odložený začátek), ale vypadá to tentokrát docela dobře. Můžu být jenom ráda, že se zatím neopakoval poněkud drsný scénář z podzimu 2009, kdy jsem byla nějaké tři měsíce úplně nepoužitelná, a když jsem k tomu absolvovala všechny soudy, žádosti o odpověď a další komplikace jara 2010, na konci školního roku jsem nezašla do 400 m vzdáleného obchodu a zpátky, aniž bych si nemusela cestou aspoň jednou sednout. Právě na podzim 2009 jsem celkem náhodou - na Dni deskových her v polovině listopadu - odhalila benefit pekelného soustředění. Jak jsem se musela soustředit na složitá pravidla strategických deskovek, aby mě neporážela o dvanáct let mladší děcka, na nějaké tři nebo čtyři šťastné hodiny se mi v hlavě přestaly odvíjet momenty, které už při samotném prožívání byly dost špatné, ale neustálým znovuprožíváním ještě dost nabyly na hrůznosti. To, že je mi náhle dobře, jsem si uvědomila teprve, když jsme jeli domů a asi to byl moment, kdy jsem pochopila, že ta reakce jednoho dne odezní (do té doby to vypadalo, že to bude na věčné časy a nikdy jinak). Od té doby je Den deskových her na ZŠ Bulharská v oddílovém plánu akcí, protože co si budeme povídat - tenhle typ odreagování prostě člověk potřebuje, i když s ním zrovna necloumá stresová reakce. Musí to ale být opravdu činnost, do které se člověk zabere a musí se na ni absolutně soustředit, mechanické opakování stále stejných činností nezabírá.

Je vcelku jedno, co člověk dělá, hlavně, když to má pozitivní efekt.

"Nastavíš mi hodiny na sporáku?"

Cože to mám udělat? proběhlo mi hlavou, když jsem slyšela tuhle neobvyklou prosbu. Míněny byly hodiny, které řídí elektrickou troubu. Nikdy v životě jsem to nedělala, ale bylo těžké odolat výzvě a navíc mám už za sebou souboj s L. budíkem s piditlačítky a pidipopisky, úspěšné hledání závady v počítači (DVD mechanika) a několikero "oprav" mobilu. Nejlepší byla asi ta, kdy jsem zjistila, že Bluetooth se někdy sám od sebe zapíná proto, že L. mamka má zapínací ikonku na pohotovostním dotykovém displeji a prostě si na ni občas sáhne. Od té doby, co jsem ikonku odstranila, se Bluetooth zapíná pouze na (většinou můj) povel. Řešení to bylo prosté jako díra v basketbalovém koši, ale i tu bylo třeba vymyslet. V prodejně T-Mobilu chtěli mobil poslat na přehrání firmware...

Zkrátka a dobře, teď byl na řadě nový sporák. Rychle vyvedu z omylu ty, kdo si myslí, že nastavit hodiny na troubě je pro... trouby. Ukázalo se, že nikdo v širém okolí L. mamky toho nebude schopen. Není koneckonců divu. Sic je návod psán česky, je napsán tak, že jej nelze použít. Lépe řečeno, je napsán docela slušnou češtinou. Trable jsou jen s významem vět.

V návodu stojí psáno:

Vůbec se nedivím, že L. mamka měla strach, aby sporák podle návodu nepokazila. Chvíli trvalo, než mi došlo, že tímhle manuálem můžu tak vystlat Benymu pelíšek. Pokud dotyčné tlačítko 1 podržíte stlačené, nestane se kupodivu nic, ona signální lampa (lépe řečeno ikona) vám může být zcela ukradená, protože jak jednou dlouze stisknete čudlík 1, nepodaří se vám asi nastavit hodiny jinak, než tím, že sporák opětovně vytáhnete ze zásuvky. Aspoň mně se to jinak nepovedlo.

Nakonec jsem přišla na to, že tlačítko 1 musím jen jednou stisknout a můžu nastavovat. Myslím, že ta "signální lampa" zhasne, ale krk bych za to nedala. Každopádně je to poněkud jinak než v návodu. Kdyby šlo o věc od Vietnamců, no dobře, ale je hloupé, když má takový nepoužitelný manuál domácí spotřebič, který koupíte v kamenném obchodě. Navíc když víte, že tohle se určitě nevyrábí v Číně.

Už dlouho nahlížím při obsluze spotřebičů taky do anglického manuálu, který bývá leckdy mnohem srozumitelnější než ten český. Dokonce si někdy ty doslovné české překlady přeložím zpátky do angličtiny, jestli náhodou nezjistím, co tam bylo původně. Ani to ale nepomohlo. Jak na potvoru jsem ale tady neměla k ruce ani jeden cizojazyčný návod a spotřebovala jsem napoprvé asi šest pokusů (a myslím, že něco přes půl hodiny), napodruhé po jarní změně času jsem si ten postup už přesně nepamatovala, ale zvládla jsem to na druhý pokus.

Když všechno selže, přečti si manuál. A stejně na to budeš muset přijít sám.

Korýtko aneb Znovu je všechno o lidech

Zjistila jsem, že Domov Korýtko, ve kterém byl můj taťka, je mimo Ostravu-Zábřeh poměrně neznámý. Korýtko je místní název jednoho z mnoha ostravských lesů na břehu Odry. Kdo někdy jezdil 45kou z Poruby do Zábřehu, ví, že je tam (jednosměrná myslím) zastávka U Korýtka. Je pravda, že od nás je to z ruky, ale v Porubě bychom prý čekali fakt dlouhou dobu a Přívoz pro nás byl neakceptovatelný z hlediska lokality. V ostatních ostravských domovech nám bylo řečeno (aniž nás kdokoliv viděl), že nepohyblivého člověka s poúrazovou epilepsií a duševní chorobou nevezmou (neotestovali jsme jeden někde ve Vítkovicích). Domov se zvláštním režimem je pro lidi s demencí a Alzheimerem a basta. Co na tom, že vlivem těch drastických léků už demence propuká. Je tu další choroba a oni na jiné choroby prý nejsou zařízení. V celém kraji snad neexistuje zařízení, které by se o takhle nemocné lidi postaralo - mimo charitního domova někde ve Vítkovicích, jenže ten je určen převážně pro duševně nemocné osoby bez přístřeší. Ta duševní choroba se výrazně projevila jednou. V roce 1995. Od té doby nic, ale v papírech to bylo, takže bylo velmi snadné nás odmítnout. Měli na to právo a odpovědní toho hojně využívali.

Sociální pracovník je vlastně takový PR pracovník pro domov, protože je to on, kdo jedná se zájemcem o službu. Podle toho by se sociální pracovníci taky měli chovat. Třeba místní domov důchodců (DZR tu není, ale praktik napsal doporučení) to udělal tak, že si sociální pracovnice ode mě ve vestibulu (!) přebrala papíry, zběžně je prohlédla, na něco se poptala, řekla mi, že to nevidí dobře a odešla. Přijela jsem tam tehdy na kole a asi jsem v cyklistickém nepůsobila dostatečně majetně a důvěryhodně, aby mě pustila byť jen do svého kanclu. Z dotyčného domova jsem neviděla kromě onoho vestibulu nic. A to mám kupovat kočku v měchu, když ani nevím, jak to vevnitř vypadá? Ještě mi jednou zavolala, že teda taťka má malý důchod a že jestli víme, že budeme doplácet. Ano, věděli jsme to. Od té doby přišel jen zamítavý dopis. Osobní jednání s ní trvalo všeho všudy 10 minut. Dovedlo mě to k přesvědčení, že ačkoliv naše sousedky vychvalují, jak je to tam pěkné, už jen kvůli tomu zvláštnímu jednání se o místní domov nebudeme pokoušet ani za zlaté prase a pokud se nás někdo bude ptát, tak tenhle mezi našimi doporučeními nebude. Okres Opava je vůbec celý naprosto mimo jakoukoli diskuzi, můj praktik mluvil o Vítkově, což není daleko vzdušnou čarou, ale po silnici nebo železnici je to veřejnou dopravou cesta zhruba na 3 hodiny, i autem je to víc jak hodina. Domov v jisté vesnici na východě okresu (lépe nejmenovat) se diskvalifikoval sám, chtěl na webu "sponzorský dar". Vím, že v této oblasti je všechno hrozně drahé (jen ty pleny, podložky, speciální krémy...), ale brát do domova jen ty, co dají sponzorský dar, mi přijde doopravdy hrozné.

Už nevím přesné datum, kdy jsme v Korýtku byly poprvé, ale bylo to v krutých mrazech a ještě horším sněhu na počátku roku 2012, přelom ledna a února. Brodily jsme se s mamkou (chodí o berlích) sněhem po kolena z tramvaje od Kotvy a trvalo nám to asi půl hodiny. V Korýtku nás přijaly dvě sociální pracovnice, popovídaly si s námi, zodpověděly všechny dotazy (a hodně jich položily), přijaly a prolistovaly papíry a provedly nás, aby nám ukázaly, jak to vypadá na pokojích. Po zkušenostech z Hlučína jsme akorát zíraly. Přitom jsme přijely z města, které je mimo spádovou oblast domova, z úplně jiného okresu, z města vzdáleného hodinu veřejnou dopravou! Korýtko bylo o dost levnější, i tak jsme ale musely připlácet a sociální pracovnice nám to sdělovaly tónem, jako kdyby se nám omlouvaly.

Při přijetí jsme měli asi víc štěstí než rozumu. V Radvanicích (LDN) mi radili, ať tam co nejvíce volám a urguju to. I stalo se. Stále ještě v krutých mrazech 13. února 2012 jsem volala do Korýtka, jestli mají volné lůžko. Prý ne. Odpoledne se přivalím do hospice (měli jsme tam od října objednaný odlehčovací pobyt na únor a březen) a ještě mi nestihly rozmrznout brýle a už mi hlásí jejich sociální pracovnice - prý tu byla paní z Korýtka a mají volné místo. Já na to, vždyť jsem s nimi ráno mluvila a prý volné místo nemají. Druhý den ráno už mi zvonil telefon a vše se upeklo během následujícího týdne. Že to byla opravdu otázka štěstí, nám došlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na celém DZR jsou 4 mužská místa. Další se uvolnilo až v srpnu...

Bylo to veselé, vyběhat tu hromadu papírů ve stále ještě téměř dvacetistupňových mrazech. 20. února jsem v hospici sbalila veškeré taťkovy věci do své táborové krosny a tak také absolvovaly o den později převoz do asi tři kilometry vzdáleného Korýtka. Tam tedy byl taťka až do letošního 21. května, kdy (na Fifejdách) zemřel na zápal plic. Oficiálně nám ještě nic nepřišlo, ale měl chronický zánět průdušek, doktoři mluvili i o možné CHOPN (jednou z forem CHOPN je právě chronický zánět průdušek).

Na DZR v Korýtku to bylo fajn. Myslím, že i kdybychom měli jinou možnost, asi bychom neměnili. Ošetřovatelky byly všechny báječné, kulatá zdravotní sestřička Markéta sice svým mohutným zjevem budí respekt a rázná tedy je, ale je to prima ženská. Mezi ošetřovatelkami jsme našli jednu, která pochází z Morávky - a to zrovna, když jsme tam byli se strejdou z Pražma. Vůbec jsem měla pocit, že jsme tam tak nějak všichni zapadli. Bylo to pro nás z ruky, to jo, ale autobus jezdí co hodinu přímo ke Korýtku. Celá cesta trvá přibližně 1:10 až 1:25 hodiny. Blízko ale bydlí L. mamka, takže pokud jsme si něco měly předat, stačilo to přivézt a někde jsme se potkaly. To byl takový bonus.

V Korýtku jsem si nerozuměla jenom s dveřmi na pavilon. Mám hodně slabé ruce a otočit kuličkou na dveřích se mi hlavně teď v konci stalo nemožným, protože už tak těžko otočitelnou kuličku ještě přitáhli. Docházelo totiž k paradoxní situaci, kdy obyvatelé uměli dveře otevřít, ale návštěvníci ne. Dveře tam teda měli dvoje, na každém konci patra jedny, takže jsem se naučila chodit těmi druhými, které neměly kuličku tak napevno. Nebo možná bylo to kouzlo v tom, že každá koule se otáčela na jinou stranu a na tuhle mi to prostě šlo lépe.

Ten rozdílný přístup k žadateli o služby u nás a v Korýtku mě nikdy nepřestal udivovat a je vidět, že všechno je opravdu o lidech. Veškeré služby tvoří lidé, na přístupu lidí služby stojí a s ním také padají. Někdy dost hluboko.

Chováš se nepřirozeně!

Reaguju na to, co slýchám, že se děje L. mamce. Chová se divně. Divně pro zbytek světa. Z každého místa, které navštíví, musí přivézt svíčku. Nebo aspoň něco malého, co dá k L. fotce. A zdá se, že ji to baví, podle toho, s jakým zápalem a odhodláním pokaždé hledá tu nejhezčí věc. Z jednoho "výletu" do Brna k doktorovi jsme díky tomu přijely místo v naplánovaných pět až v sedm večer.

Mně její chování přijde naprosto normální. Asi je to tím, že jsem s ní v kontaktu už víc jak tři roky a prostě jsem si zvykla. Vím, o čem není dobré mluvit a co ji naopak celkem spolehlivě zaujme. I tak se stane, že to sem tam neuhlídám a kecnu nebo udělám nějakou blbost. Ale nějak to celé považuju za normální - každému z nás přece některá témata hovoru vadí.

Nedávno jedna kolegyně přímo vytkla L. mamce, kterou něco rozhodilo k pláči, že prý se chová nepřirozeně.

"Nepřirozeně? Co je to nepřirozeně? A co je to přirozeně?" reagovala jsem, když mi to vyprávěla.

Nepřirozeně pro zbytek světa. Mezi ostatními pozůstalými rodiči nepředstavuje žádnou velkou výjimku. Je dobře, že ta skupina není velká (i tak je větší, než si myslíme). Takový osud si nikdo nezaslouží.

Pořád ale nechápu, co je vlastně špatného nebo divného na tom, že se občas rozpláče. Nikoho a nic tím přece neohrožuje, za volantem nesedí, v superčistém provozu taky nepracuje. Kdyby ostatní netušili, co za tím pláčem je, tak to možná chápu, ale oni to tam dobře vědí. A co hůř, už delší dobu se mi zdá, že někteří toho nevalného psychického stavu L. mamky přímo zneužívají a nejraději by ji mezi sebou neviděli. Znervózňuje je, že není vysmátá, chtějí si povídat o dětech a vnoučatech a v tom L. mamka není zrovna ideální konverzační partner. Jsou to matky od rodin, člověk by čekal trochu empatie. Jsou všichni lidé opravdu tak plytcí, nebo je to jen chyba výběru vzorku?

Ve výchově dětí se používá věta "nebreč, jsi už velká holka", případně u kluků "nebreč, kluci nebrečí". Blbost a ještě větší blbost. Pláč je důležitý obranný mechanismus, smyslem je zklidnění, zastavuje produkci stresových hormonů. Ubližuje opravdu pláč jediného člověka okolí tak moc, že ho musejí považovat za nepřirozený? Když jsem si zvykla já, proč si nezvykli oni, kteří jsou s ní v denním osobním kontaktu?

Ve světě pozůstalých rodičů je smutek a pláč stálým hostem. Je na zbytku světa, aby se s tím smířil. A pokud se s tím nedokáže smířit, aby držel... ústa.

Úplně jiná zkušenost

Doposud jsem ze svých zkušeností usuzovala, že všechny pohřby jsou stejné. Kupodivu nejsou. Dneska měla pohřeb ta kolegyně od mamky.

Sešli jsme se u obřadní síně na hřbitově a každý nesl kytku. Stejná teplota, trochu víc zataženo. Byla mi děsná zima a klepaly se mi nohy. A zde veškerá podobnost s L. pohřbem končí.

Žádné bílé chryzantémy.
Žádná dechovka. Uf. Jenom houslová hudba decentního volume. Některé skladby jsem poznala, byl tam nějaký Vivaldi (něco z Čtvera ročních dob). Toho mám ráda a určitě se na tom nic nezmění.
Žádný sbor Židů z Nabucca. Dvakrát uf.
Žádné efektní zajíždění rakve.
Žádná cesta ke hrobu v průvodu.
Žádné házení kopretin.
Jenom bych prosila, pokud mám umřít brzo, tak aby mi na pohřbu nemluvil profesionální řečník, ale aby tu řeč raději stejně jako L. napsal (a eventuálně přečetl) někdo blízký. Přišlo mi to víc osobní, některé momenty byly dokonce trochu na úsměv (přečtená krátká L. povídka). Dneska mi například trochu vadilo, že používali křestní jméno té mamčiny kolegyně v základním "kalendářovém" tvaru, ačkoliv ji všichni znali domáckou podobou.
Dobře, jedna píseň přibyla na index - Slyšíš jak zvoní. Ale to přežiju, tohle opravdu není skladba, s kterou bych se potkávala často. Rozhodně ne častěji než s tím nešťastným Vakuem. Minimálně nehrozí, že by mi ji děcka zničehonic začaly zpívat uprostřed táborového dne (stalo se, myslím že to byl rok 2010).

Na to, jaký jsem měla strach a jak jsem se na začátku klepala, mi zabylo špatně jenom jednou, když jsme šli dovnitř a to jsem si se svým sympatikem rychle vyřídila, že fakt není důvod pro to, aby mi bylo zle. Nebylo to o nic těžší než se tři roky zpátky přesvědčit, že v té soudní síni mě doopravdy nic a nikdo nesežere. Chvíli se mi klepala kolena a pak jsem se zklidnila a došla jsem dokonce položit kytku k rakvi. Teplá žlutavá barva osvětlení i zdí mi přišla lepší než vesměs studené barvy v Paskově.

Nebylo to tak zlé, ale tohle jsem před těmi třemi a půl lety tvrdila těsně po návratu taky, ještě jsem druhý den brzo ráno odjela na víkend se skautkami do Prahy, v sobotu mi bylo hodně divně, ale v neděli jsem prý vypadala docela normálně a stresová reakce přišla v plné síle až v pondělí. Podle mě by se to opakovat nemělo. Tohle bylo důstojné rozloučení plné smutku, ale jakéhosi smíření s tím, že 75 let je pěkný věk. Ne pohřeb zavražděného kluka, který měl celý život před sebou a kde víc než cokoli jiného úřadoval šok, bezmoc a zoufalství.

Sešlo se poměrně dost lidí na to, že byl všední den a 11 hodin. Síň byla plná. Byla jsem ráda za místo u vchodu, protože jsem stála blízko případné únikové cestě a navíc jsem stála v bloku se všemi haťskými učiteli, takže jsem všechny kolem sebe znala a všichni znali mě. Tak nějak mě to uklidňovalo. Kuriózní bylo, že v tom nejistém stavu pro jistotu mamka hlídala, jestli se mi neudělá špatně, takže jsem si připadala jako Katniss Everdeenová, když ji ve třetím díle Hunger Games na každém kroku hlídala tlupa bodyguardů. Nejen proto, aby jako reprodrozd byla v bezpečí, ale (pochopila jsem, že) i pro její nevalný duševní stav.

Ne, že bych nebyla unavená, asi to dneska na schůzce zalomím, ale dál to vidím optimisticky, nebyl tam jediný stejný prvek s L. pohřbem. Až teda na to počasí. Byla to úplně jiná zkušenost. Kdybych se ale necítila, tak do toho raději nejdu. A tu černou původně maturitní halenku, kterou jsem prozatím vytáhla dvakrát na dva pohřby, budu muset nosit častěji. Zaprvé ji nechci mít asociovanou jen s pohřby, za druhé... mi sluší. Konstatováno 9. 10. 2009 a znovu 19. 4. 2013.

Zase na pohřeb...

...no, "zase" možná není úplně přesné vyjádření časového odstupu. Poslední pohřeb, na kterém jsem byla, byl ten od L. Je to už tři a půl roku, ovšem stále mě ten den straší ve snech. Cesta autem s kamarády. Bloudění po Paskově. Bílé chryzantémy. Kopretiny házené na rakev. Na teploměru 14°C. Difúzní světlo. Žesťová dechovka. Vakuum od Chinaski. Parte na vývěsce. Otec Víťa ve fialové sutaně. Všeobjímající hrůza rozlévající se jako povodeň a hrozící nás všechny utopit v zoufalství. Zajímavé je, že těsně po návratu jsem konstatovala, že to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. S odstupem času to ale hodnotím jako jeden z nejhorších zážitků, ne-li ten nejhorší vůbec. Grády zřejmě dodalo i to, že se mi ten pohřeb ještě dlouho den co den, noc co noc připomínal. Pokud mě zcela nepohltila jiná činnost (což se stávalo opravdu zřídka), courala moje mysl po hřbitově. Pět hodin spánku byla "dobrá noc". Ty špatné měly hodiny tři. Vypila jsem kvanta vody, protože jsem měla neustále strašnou žízeň. O lecčems svědčí třeba to, že když jsem si o zkouškovém pročítala poznámky z přednášek z toho semestru, nepamatovala jsem si, že by se kdy o těch tématech mluvilo. Stresová reakce v plné parádě. Flashbacky mám dodnes, i když už hodně ztratily na síle a jsou vázané na konkrétní konfrontace s připomínkami onoho dne (už jen výjimečně není zcela jasné, co přesně je spustilo).

Pokud předtím někdo v mém okolí umřel, byl vážně nemocný a měl za sebou dlouhý a produktivní život. Do toho prásk. Nejlepší kamarád. Třiadvacet let, úplně zdravý, násilná smrt ne vlastní rukou. Jak krásně napsal Jan Cézar v knižních Četnických humoreskách, mládí uťaté v nejlepším. Co z toho Hajzlík má, mimo těch čtrnácti roků a šesti měsíců, které nafasoval, to dodnes nevíme a nikdy vědět nebudeme.

Teď umřela bývalá kolegyně od mamky, na nějaké komplikace po ne úplně vážné operaci. Znala jsem ji, jako učitelku už moc ne, ale jezdila s námi jako důchodkyně na všechny školní zájezdy. Takže v pátek se chystáme na pohřeb. Bude první od onoho října 2009 a řekla bych, že z těch, co tam byli se mnou, jsem asi poslední, kdo žádný další pohřeb doposud neabsolvoval. Jdu to zkusit. Bude tam pravděpodobně tolik lidí, že je možné, že se do té smuteční síně všichni ani nenacpeme, prý je dost malá. Samozřejmě nemůžu předvídat, jak to dopadne, ale doufám, že tři a půl roku je dostatečná doba, aby se ta stresová reakce nespustila v plné síle znovu. Připomínek tam bude dost a dost (s dechovkou s osvědčenými pohřebními hity v čele), ale nemůžu se pohřbům vyhýbat donekonečna. Expozice se jeví jako lepší řešení, ale úspěšné absolvování mi nikdo nemůže slíbit. Teoretická možnost, že se zase odstavím z provozu, mě tedy nijak netěší. Ale zkusit se to musí.

Kam čert nemůže, nastrčí kopretinu

Sedmikráska chudobka. Bellis perenis. Kopretina. Leucanthemum.

Schválně se rozhlédněte kolem.

Jsou všude. Na zahrádce ji má snad každý druhý. Je na obalu čokolády Milka. Na obalu pomazánkového másla a na krabici s mlékem. Na potahu žehlicího prkna. Na povlečení. Na obalech knih. Na zástěrách. Na školních pouzdrech a růžových batozích pro holčičky. Dokonce jsem nedávno načapala kopretiny na obalu krmítka pro ptáky. A co mě dostalo úplně, to byl kopretinový dok pro iPad. Není-li co prdnout do grafiky, prdne se tam nahá baba, beruška nebo to bílo-žluté kvítí. Na nahé baby chlapi letí, berušky jsou roztomilé a kopretiny jsou takové nevinné, bezkonfliktní kytičky.

Jsou fakt všude. Doslova, kam čert nemůže, nastrčí kopretinu. Případně sedmikrásku. Nemluvě o heřmánku, rmenu a tom plevelu, který už zase nevím, jak se jmenuje, ale roste běžně podél cest. Vypadá jako sedmikráska, ale na dlouhých rozvětvených stoncích, dorůstá skoro metr. Květy mají tenké štětinkovité okvětní lístky. Kvete až do října. Někdo by měl konečně vydat atlas plevelů a rumištní květeny ČR, abych si zapamatovala, jak se to potvorstvo jmenuje.

Nepopírám, že jsou to všechno pěkné kytky pozitivních barev. Má to ale jednu zásadní vadu. Sedmikráska je považována za symbol nevinnosti. Občas je tedy používána při pohřbech, hází se do hrobu jako výraz rozloučení, myslím, že hlavně u mladých lidí. Něco jako ve filmech hrst hlíny. Je tak docela možné, že nejsem sama v tom, že jsem se s těmi nevinnými kytičkami potkala ve chvílích, které bych radši nikdy nezažila, nebo aspoň ne tak brzy. Podle mě to tehdy byly kopretiny, mělo to jednu vrstvu okvětních lístků.

Naštěstí už jsem dost stará na to, aby mi někdo daroval něco, na čem tyhle kytky figurují. Zjistila jsem, že stylizované na obalech mi až tak nevadí. Zato v přírodě nebo na fotkách je úplně nemusím. Dokážu se zasmát a pronést něco ve smyslu "to snad není možné, zase kopretina?!", ale zařízení lánu tohoto kvítí na zahradě rozhodně nefiguruje v mých životních plánech.

Vzpomínka

Jelikož se kvapíkovým tempem blíží L. narozeniny, tradičně jsme s jeho mamkou stvořily vzpomínku na Dlouhou cestu. Po šesti textovo-obrázkových příspěvcích jsem navrhla videoprezentaci z fotek, aby nastala nějaká změna a za neděli jsme ji opravdu vytvořily. Jaké trable pak byly s nahráváním, to raději nechtějte vědět. Chtěly jsme to mít raději rovnou na dvou videoserverech a já se včera (resp. dneska do  jedné ráno) mořila s nahráváním na Vimeo. Takže kdyby to nešlo z Youtube, je to i tu: https://vimeo.com/60505335.

Teď mě napadlo - celou dobu tady používám jenom iniciály, ale ve videu je hned na začátku celé Lukyho jméno. No dobrá. Asi nemá smysl vám ho tajit.

Dlužno podotknout, že autorkou použitých snímků nejsem já. Ani jednoho. Mám na svědomí retuše, ořezy, taky tu stránku plnou písmenek včetně použitého fontu (samozřejmě až na tu fotku uprostřed), ale ani jednu z těch fotek jsem nepořídila já. Byla to ode mě trestuhodná mladická opovážlivost myslet si, že budu mít na focení ještě hromadu času. Autorkami snímků jsou hlavně Alča a Klárka (někdo další? Zvedněte pac!).

Přemýšlím, jestli zařadit i tag "Smutno je mi", který jsem si vypůjčila od Wlčice. Jo, je mi smutno, ale ta videoprezentace pro mě nevyznívá smutně. Spíš nostalgicky. V září to bude horší. 

Moravské Budějovice - potřetí a opět jinak

Dobrovolničit do Moravských Budějovic do Domu sv. Antonína jezdíme s holkami už třetí rok. No, s holkami... ve více lidech jsme byli jen poprvé, loni jsem tam byla sama (neuvěřitelně obohacující zkušenost) a letos jsme z Ostravy vyrazily ve dvou.

V Moravských, jak této akci zkráceně říkáme, tradičně bydlíme u řádových sestřiček boromejek v jejich vilce přes ulici od domova, říkáme tomu "na domečku". Je tam klidno, sestřičky se o nás královsky starají, domeček má vlastní malou kapli a velkou knihovnu, kde vždycky hledám rozumy a člověk si tam vůbec tak trochu připadá Bohu blíž. Mohly jsme bydlet i na Barborce, jiné vilce hned vedle domova a na domeček chodit hlavně na jídlo, ale já mám alergii na prach a roztoče a zhoršený atopický ekzém, takže mi přišlo lepší spát ten téměř týden v místnosti, kde je plovoučka a málo čalouněných věcí. Na Barborce jsem se jednou byla podívat a musím přiznat, že teď bych měla kvůli té své alergii strach.

Letošní pobyt byl poněkud pestřejší než ty dva předchozí. Co den, to menší či větší průšvih, ale protože jsem zažila i dovolenou tohoto ražení (za 10 dnů jsme našli 2, kdy se nic kuriózního nepřihodilo), vím, že se tomu za pár dnů budeme smát, hlavně tedy těm chlebíčkům a šiškám. Viz dále.

Na začátku jsem nechala doma ukulele, které jsem si chtěla vzít. Ještě jsem netušila, že za to budu nakonec ráda. Cesta proběhla v pohodě, koupily jsme v Brně univerzální jízdenky, našly podle Vlčkových instrukcí Zvonařku a šťastně dojely do Moravských Budějovic. Pouze ve Znojmě jsme omylem místo do nádražní haly vlezly na poštu...

Dům sv. Antonína

V úterý jsme šly poprvé do domova. Dopoledne jsme nejdříve odšťavnily kupu pomerančů a pak byla arteterapie, kde jsme pomáhaly. Dělaly se obrázky z fazolí, čočky, rýže... paní měly s prací neskutečnou trpělivost.

V poledne se Sušenka ani v obědě nevrtala. Přímo nad ním usínala. Bylo mi to divné, navíc už včera hlásila, že ji bolí hlava a že jí ráno nebylo dobře. Doufala jsem ale, že se z toho vyspí. Na pohmat se mi nezdálo, že by měla teplotu (zajímavé je, že na sobě to na dotek poznám), nicméně jí sestra Elekta jí po našem návratu na domeček dala teploměr a uložila do postele. Najednou jsem nevěděla, jestli mám běžet zpátky do domova, nebo zůstat se Sušenkou. Musela jsem ale na výlet do města, protože jsem dostala za úkol nakoupit nejrůznější drobnosti - sponky "pérka", bábovku pro Karkulku a čokoládu na vaření. Sama jsem chtěla krepák na lví hřívu, měla jsem s sebou škrabošky lva, páva a slepice. Pro Sušenku jsem pak chtěla koupit krepák a zicherky, měla jsem v plánu udělat jí z toho paví peří.

Sponky jsem sehnala hned v prvním obchodě, ale zároveň jsem přišla na to, že to tady nebudu mít snadné. Ptala jsem se na zicherky. Paní na mě vykulila oči, tak jsem se opravila, že hledám spínací špendlíky. Poslala mě do obchodu, který se jmenuje Anka. Od jisté doby nemám ráda, když se jméno Anna takhle przní!

Anku jsem nenašla, nicméně jsem došla k papírnictví, na kterém bylo napsáno "až 70 % slevy". Po zkušenostech se zicherkami jsem si kladla otázku, jak se tady říká krepáku. Kupodivu krepák! Oranžový a modrozelený jsem koupila a potřebovala jsem stále ty směrové instrukce k zicherkám. Ptám se tedy na galanterii. Pán na mě kouká, co prý se tam prodává. Tak třeba nitě, zicherky... a jsme u toho zas! Spínací špendlíky, opravuju se. Nepřipadám si tu jako Dukla mezi mrakodrapy, ale jako Vločka mezi Hotentoty. Loni jsem tady narazila na loupák. Jo, Anka je prý dvoupatrový obchod a vzadu je galanterie. Tak jo. Vracím se podél náměstí, čekám na baráku dvoumetrová písmena a nakonec Anku opravdu nacházím, ale nad dveřmi je jen takový malinký obrázek... zicherky mají! Nikdy jsem si neuvědomila, že by se můj jazyk tak lišil od tamějšího. Teprve později se dovídám, že tam spínacímu špendlíku říkají sichrhajcka. To je skoro totéž, ne? U nás se to říká taky, akorát se to vyslovuje se z-.

nový obyvatel domova - andulka Tonička

Sušenka naštěstí moje dilema, zda jít do domova nebo zůstat s ní, vyřešila sama tím, že tvrdě usnula. Sestra Elekta mi ale pak říkala, že Sušenka měla horečku. Super. Nějakých 250-300 km (pět a půl hodiny cesty) od domova. Vidina odjezdu, když jsme se ještě ani nestihly aklimatizovat na prostředí a hlavně čistší vzduch, který jsem slibovala sobě i Sušence, mě nijak nelákala.

Večer je jasné, že teplota neklesne, spíš naopak. Naštěstí tatínek Sušenky se chystal ve středu do Olomouce, tak říkal, že pro ni přijede. I tak je to blbý...

v úterý večer jsme jen tak skládaly Tantrix

Ve středu jsem dopoledne mimo jiné přišívala papírové korunky na čelenky. Chystal se totiž masopustní maškarní bál a jedna parta z "našeho" prvního patra šlo za princezny z nejrůznějších českých pohádek. Byla tam princezna se zlatou hvězdou na čele (hádejte, kdo jí dělal hvězdu?), šíleně smutná princezna a dohromady jich bylo snad sedm. I pana krále a paní královnu měly a pozor, podle slov královny všechny byly na vdávání! Druhá parta z patra se oblékla za Karkulku a spol.

Tak promakané masky jako tam jsem už dlouho neviděla. Zejména mě dostaly dvě nádherné malé princezničky Jiřinka a Dominika. Měly dlouhé paruky a šatičky, no prostě princezny. Až v pátek mi řekli, že to byli dva chlapečci... nechtěla jsem tomu věřit. Jedno patro šlo za Budulínka, jeho rodiče a tlupu lišek, další za čarodějnice.

Mně osobně se nejvíc líbilo, když se jedna paní z našeho patra převlékla za řádovou sestru a staniční sestra Benedikta za tu paní. Přišlo mi to jako naprosto jednoduchý a přitom naprosto geniální nápad. Další, kdo u mě bodovali, byla paní z prádelny a její syn jako dva kominíci.

V průběhu masopustního veselí přijel tatínek Sušenky a odvezl ji domů. Loni jsem byla v Budějovicích sama celý týden, takže to pro mě nebylo úplně nové, ale když jsem se za nimi dívala z brány domova, smutno mi bylo. Loni jsem byla připravená, že tam budu sama a měla jsem naplánováno, co tam budu po večerech dělat. Taky jsem se pak vrátila maximálně nabitá.

masopustní oběd

Večer byly k večeři obložené chlebíčky. Nevím, jestli si to dokážete představit. Obyvatelé domova mají většinou umělé zuby. Také trávení jim kolikrát moc neslouží. A strašně špatně se s tím krmí, protože tatarka je dost slizká, všechno po ní klouže a padá. Jakmile jí trochu máte na prstech, už nic pořádně neuchopíte. Nehledě na to, že hrášek v salátu má tvrdou slupku, která taky není moc protéza-friendly. Jediné, co nebylo z pokoje upatlané od bramborového salátu, byl strop. Aspoň doufám, že na něm nic nebylo.

To jsem ještě netušila, že chlebíčková kalamita se bude další den večer opakovat... naštěstí v menším rozsahu, protože bylo ruské vejce. To už se dá jíst lžičkou. I tak to stálo za to, protože v tom byla opět tatarka a ani jsem se nedivila sestřičce, která měla oba dny službu přes večeři, že byla mírně nazlobená. Oproti nádivce se salámem z úterka to byl opravdu podstatný rozdíl. Nádivka se sice trochu rozsypávala, ale aspoň tak hrozně nepatlala vše v dosahu.

Ve čtvrtek byla taky beseda s pánem ze záchranné stanice pro zvířata. Přivezl ukázat nejrůznější exotická zvířata - chameleona, činčilu, leguána, krajtu tmavou - albína, ježka afrického a pavouka smitku. Vydržel o nich poutavě vyprávět dvě hodiny a pokud to bylo možné, mohli jsme si je i pohladit. Jen na pavouka a chameleona se prý nesahá.

krajta tmavá - albín

V pátek byly k obědu šišky s mákem. Ty já mám ráda, akorát byly ze sáčku, takže poněkud tvrdé a dost se lepily na zuby. Opět tedy jídlo, které se nejedlo úplně nejlépe, natož s umělým chrupem. Paní, které jsem pomáhala s obědem, jsem nakonec ze šišek oškrábala tvaroh (šišky s tvarohem - dietní varianta) a smíchala to s přesnídávkou. Všechny šišky ta paní neměla opravdu šanci zdolat (nicméně asi tak tři se jí podařily!).

takhle sněžilo a svítilo sluníčko dohromady v pátek před mší

No a v sobotu byla na oběd červená řepa. To by se dalo přežít, akorát všechno bylo červenofialové. Červená řepa byla k zapékaným nudlím, což zase šlo báječně jíst, takže člověk pak řepě ten menší nepořádek i odpustil.

Při odjezdu jsem pak zapomněla vrátit dobrovolnickou kartu, takže mám co posílat poštou. Už loni jsem takhle omylem odvezla klíč. Obojí to mělo jednoho společného jmenovatele, moji nepozornost, která se v posledních dnech (opět) výrazně zhoršuje. Doufám, že je to jenom něco přechodného, i tak naprosto přesně vím, proč bych musela před získáním řidičáku absolvovat vyšetření u dopravního psychologa. A výsledkem si opravdu nejsem jistá. Aspoň že jsem neměla s sebou to ukulele, nemusela jsem se starat, že bych ho někde mohla zapomenout.

kaple v domově (ne ta na domečku)

Většina letošních kalamit souvisela nějak s jídlem, zaplaťpánbůh lapálie s upatláním od tatarky jsou  přece jen lepší než většina ostatních malérů. Jinak se mimochodem vaří v Moravských skvěle. Jedla jsem tam za ty tři pobyty víc úžasných věcí. Třeba jejich dušená mrkev nemá chybu - není rozbředlá, protože ji dělají v páře. Jediné, co mě z jídla opravdu mrzelo, byla absence houskových knedlíků v jídelníčku tohoto týdne. Mají je tam opravdu úžasné. Chlebíčky jsou jen jednou ročně o masopustu. Naštěstí.

Poslední den jsem čelila otázce ze strany jedné civilní sestřičky a pak ještě sestřiček na domečku - a přijedete v létě?

Holky, to je otázka do pranice!

Pozn. Začalo se mi stýskat ve Vescích, což je první zastávka vlakem ve směru na Znojmo...