Když se zblázní kalendář... nebo já?

Nevím teda přesně, jestli jsem se zbláznila já nebo ten kalendář, ale úderem 4. října jsem až do jedenáctého měla pořádné potíže s orientací v čase. Nějak ve mně z onoho podzimu před třemi lety zůstalo přesvědčení, že 4. října je neděle, 6. října úterý, 9. pátek a 10. a 11. víkend. Schválně se podívejte, v roce 2009 to tak bylo.

6. října mi v poledne zvoní telefon. Aby bylo jasno, mám dva telefony, jeden na všeobecné použití, druhý téměř výhradně na komunikaci s L. mamkou. Můžete hádat (dvakrát), který zvonil. Třeštím oči na displej a do krve mi v okamžení vjede takové množství adrenalinu, že by mi to na žádné sportovní akci neuznali za přirozenou hladinu. Co se stalo, proboha, vždyť je všední den a poledne, co se muselo stát, aby to nepočkalo na konec pracovní doby??? Naštěstí mi oči vystřelí ke kalendáři a tam vidím ten spásný řádek - sobota.

Bavíme se, jestli pojedu dneska do města. Já teda že jo a v duchu přemítám - je všední den, takže to jede 13:10 a 13:50. Moment! DNESKA NENÍ VŠEDNÍ DEN! Je sobota! Takže autobus jede v celou a v půl tam i zpátky, lhostejno v jakou hodinu.

Málokdy vím, kterého dneska je. Mezi 29. zářím a 9. říjnem to vím naprosto přesně i se dnem v týdnu. Bohužel s tím, co byl v roce 2009. Na 7. říjen to ale bůhvíproč nefunguje.

V úterý 9. října jsme měli oddílovou poradu, což je věc, která se běžně odbývá v pátek. Ve spojení s datem 9. října to fungovalo naprosto skvěle. Ve středu 10. jsem měla sobotu, protože včera jsem se přece viděla s holkama z oddílu, takže dneska musí být sobota!

Dopadlo to tak, že od pátku 5. do středy 11. jsem měla za sebou pátek, úterý, neděli, čtvrtek, pátek, sobotu a neděli, přičemž jenom ten první pátek a první neděle byly správně. Dvanáctého jsem náhle najela na normální kalendář a tenhle střelený týden pokračoval klasicky čtvrtkem, pátkem, sobotou a nedělí.

Loni ani předloni jsem tak zmatená nebyla, ale letos jsem si připadala zralá do Opavy. Tedy ne, že by mě to chvílemi nepobavilo, žádnou katastrofu jsem nezpůsobila, takže to vlastně dopadlo docela dobře. Akorát ten pocit "Už je to tady, teď mi hrábne!".

Výroční reakce mohou opravdu mít nejrůznější formy.

Zpátky na gympl

Vypravila jsem se na den otevřených dveří pro absolventy a bývalé zaměstnance, který se včera konal na mém bývalém gymplu. Asi bych se tam nevypravila, kdybych tehdy nepotkala onoho profesora. Měla jsem trochu obavy, že příval těch emocí nezvládnu (přece jen je to budova, kde se odehrála spousta chvil, kdy mi nebylo dobře), ale touha potkat se s některými milými vyučujícími byla silnější.

(patro, na kterém jsem měla třídu. Samotná třída dnes už neexistuje, jsou z ní dvě malé jazykovky)

Onen profesor hrál v celé akci hlavní úlohu, provázel nás, co jsme přišli (skupinka asi 10 absolventů) po škole, nakukovali jsme do učeben se "starými známými" a nevím jak ti ostatní, ale já se dobře bavila.

Viděla jsem fotky ještě ze staré školy, z Image Weeku, kdy jsme si měli co nejvíc změnit image (v podstatě to byl jeden velký maškarní bál). A pak taky ze stěhování. To byla jedna z nejveselejších akcí, které jsem ve škole zažila.

(téhle šachtě jsem při stěhování v r. 2004 přezdila "díra pro zoufalé studenty" a dodnes nechápu, jak se v budově, kde byly takovéhle čtyřpodlažní díry dvě, mohla léta letoucí nacházet základní škola)

S třídní, kterou jsem chtěla vidět ze všeho nejvíc, jsem se ale neviděla, prý nebyla ve škole. S češtinářkou, která mě málem vylila od matury a strašně se divila, že jsem vystudovala žurnalistiku (jak z maturitní slohovky, tak u státnic jsem měla z češtiny za 1), jsem se taky nepotkala, je na exkurzi v Praze. Kupodivu i s ní bych docela ráda pokecala, a ne z pomsty. S holkama jsme se chtěly vidět i s jednou hrozně fajn angličtinářkou, která byla proslulá svými hláškami a jedinečným americkým přízvukem. Ani tu jsme nenašly. Škoda.

Šla jsem se podívat i úplně nahoru k památnému oknu, které jsme kdysi rozbili (samozřejmě, dotyčné okno je už dávno vyměněné za plastové, ale vzpomínky zůstaly) a do jídelny, kde jsme sněmovali a pořádali "poetická odpoledne", když Evča a Janča z intru čekaly na vlak a já na schůzku. Jinak... na další šťastné momenty spojené s touhle budovou si neumím vzpomenout.

(tělocvična, patrně čerstvě opravená)

Co mě trochu zarazilo, byl fakt, že během těch asi dvou hodin, co jsem tam byla, zazněla informace, že ředitelka dala místo oslav vlastní školy přednost oslavám dvojnásobného výročí gymplu nacházejícího se na opačném konci stejné městské části a taky to, že jakéhosi bývalého profesora nepozvala "jako ostatně všechny". Tak se mi zdá, že to, co jsem čula už když jsem chodila poslední rok na gympl - že mezi vedením školy a učitelským sborem dochází k jistému tření - bude asi do jisté míry pravda. Tedy, možná dochází jen ke tření mezi ředitelkou a tím profesorem, kdo ví...

Večer se ještě měl konat mejdan, což mě moc netáhlo a stejně jsem měla večer schůzku s děckama a pak poradu, takže jsem projížděla kolem toho klubu až kolem deváté večer (mejdan začínal v 6).

Ale návrat do starých povědomých míst byl přece jen docela příjemný. Emoce byly, ale víte jak, člověk má tendenci na to zlé nevzpomínat.