Úplně jiná zkušenost

Doposud jsem ze svých zkušeností usuzovala, že všechny pohřby jsou stejné. Kupodivu nejsou. Dneska měla pohřeb ta kolegyně od mamky.

Sešli jsme se u obřadní síně na hřbitově a každý nesl kytku. Stejná teplota, trochu víc zataženo. Byla mi děsná zima a klepaly se mi nohy. A zde veškerá podobnost s L. pohřbem končí.

Žádné bílé chryzantémy.
Žádná dechovka. Uf. Jenom houslová hudba decentního volume. Některé skladby jsem poznala, byl tam nějaký Vivaldi (něco z Čtvera ročních dob). Toho mám ráda a určitě se na tom nic nezmění.
Žádný sbor Židů z Nabucca. Dvakrát uf.
Žádné efektní zajíždění rakve.
Žádná cesta ke hrobu v průvodu.
Žádné házení kopretin.
Jenom bych prosila, pokud mám umřít brzo, tak aby mi na pohřbu nemluvil profesionální řečník, ale aby tu řeč raději stejně jako L. napsal (a eventuálně přečetl) někdo blízký. Přišlo mi to víc osobní, některé momenty byly dokonce trochu na úsměv (přečtená krátká L. povídka). Dneska mi například trochu vadilo, že používali křestní jméno té mamčiny kolegyně v základním "kalendářovém" tvaru, ačkoliv ji všichni znali domáckou podobou.
Dobře, jedna píseň přibyla na index - Slyšíš jak zvoní. Ale to přežiju, tohle opravdu není skladba, s kterou bych se potkávala často. Rozhodně ne častěji než s tím nešťastným Vakuem. Minimálně nehrozí, že by mi ji děcka zničehonic začaly zpívat uprostřed táborového dne (stalo se, myslím že to byl rok 2010).

Na to, jaký jsem měla strach a jak jsem se na začátku klepala, mi zabylo špatně jenom jednou, když jsme šli dovnitř a to jsem si se svým sympatikem rychle vyřídila, že fakt není důvod pro to, aby mi bylo zle. Nebylo to o nic těžší než se tři roky zpátky přesvědčit, že v té soudní síni mě doopravdy nic a nikdo nesežere. Chvíli se mi klepala kolena a pak jsem se zklidnila a došla jsem dokonce položit kytku k rakvi. Teplá žlutavá barva osvětlení i zdí mi přišla lepší než vesměs studené barvy v Paskově.

Nebylo to tak zlé, ale tohle jsem před těmi třemi a půl lety tvrdila těsně po návratu taky, ještě jsem druhý den brzo ráno odjela na víkend se skautkami do Prahy, v sobotu mi bylo hodně divně, ale v neděli jsem prý vypadala docela normálně a stresová reakce přišla v plné síle až v pondělí. Podle mě by se to opakovat nemělo. Tohle bylo důstojné rozloučení plné smutku, ale jakéhosi smíření s tím, že 75 let je pěkný věk. Ne pohřeb zavražděného kluka, který měl celý život před sebou a kde víc než cokoli jiného úřadoval šok, bezmoc a zoufalství.

Sešlo se poměrně dost lidí na to, že byl všední den a 11 hodin. Síň byla plná. Byla jsem ráda za místo u vchodu, protože jsem stála blízko případné únikové cestě a navíc jsem stála v bloku se všemi haťskými učiteli, takže jsem všechny kolem sebe znala a všichni znali mě. Tak nějak mě to uklidňovalo. Kuriózní bylo, že v tom nejistém stavu pro jistotu mamka hlídala, jestli se mi neudělá špatně, takže jsem si připadala jako Katniss Everdeenová, když ji ve třetím díle Hunger Games na každém kroku hlídala tlupa bodyguardů. Nejen proto, aby jako reprodrozd byla v bezpečí, ale (pochopila jsem, že) i pro její nevalný duševní stav.

Ne, že bych nebyla unavená, asi to dneska na schůzce zalomím, ale dál to vidím optimisticky, nebyl tam jediný stejný prvek s L. pohřbem. Až teda na to počasí. Byla to úplně jiná zkušenost. Kdybych se ale necítila, tak do toho raději nejdu. A tu černou původně maturitní halenku, kterou jsem prozatím vytáhla dvakrát na dva pohřby, budu muset nosit častěji. Zaprvé ji nechci mít asociovanou jen s pohřby, za druhé... mi sluší. Konstatováno 9. 10. 2009 a znovu 19. 4. 2013.