Tohle může udělat jenom blb

Dnešní noc málem skončila už v půl třetí. Vzbudila jsem se a zjistila, že vidím odlesky modrého záchranářského majáku. Při pohledu z okna jsem zjistila, že před domem stojí tři hasičská auta a do vchodu se hrne hasič za hasičem. Obě dvě kouřová čidla ale byla potichu, a to někdy reagují i při smažení. Na chodbě se svítilo, ale nikde ani stopa po nějakém maléru, který by měli řešit hasiči. Že by prasklo potrubí ve sklepě? I to se tu svého času stalo.

Dostavili se i policajti, napasovali škodovku mezi hasičská auta a k dovršení všeho toho zmatku se mezi tím vším měl proplést autobus. Jede jen jeden za hodinu, tak si můžete myslet, jak šikovná náhoda to byla, že jel zrovna v momentě, kdy z obou stran cesty stála hasičská auta. Policisté se bavili s tou partičkou, která se nám každou noc slézá pod okny. Je jich asi tak šest kluků zhruba mého věku, vede to náš soused, asi tak o dva nebo tři roky starší než já. Co se o něm povídá, lépe nezveřejňovat. Nic pozitivního to není a bohužel se zdroje (dokonce i ty, co nebydlí přímo v domě) poměrně vzácně shodují na jeho ne zcela legálních "podnikatelských" aktivitách. Jeho kumpáni mají pověst podobnou. Navíc jsme předevčírem řešili vloupání do kočárkárny, prádelny a kumbálu pod schody. Nic se neztratilo (bylo to během roku už potřetí, takže tam téměř nic nebylo), ale jsou poškozené zámky. Asi nebudete potřebovat tři pokusy, když se zeptám, jestli tušíte, koho celý vchod podezřívá.

Pár zásahů hasičů jsme už zažili, ale vždycky to bylo proto, že si někdo (ano, většinou ten soused) zabouchl klíče, ale to přijelo jedno hasičské auto bez majáku a rozhodně na sebe nevolali, jestli si mají vzít dýchací přístroje.

Asi po pěti minutách se ale hasiči začali vracet, nejdříve odjelo jedno auto, pak společně policisté a další hasiči a jako poslední se zpoza kaštanu vylouplo auto s výškovým žebříkem, který byl doteď schovaný za hustými větvemi.

Aby bylo jasno, mám panickou hrůzu z jakéhokoliv ohně většího než je svíčka - dokonce ani táborový slibák mi není úplně příjemný a oheň v kamnech už vůbec ne. Takže třebaže akce skončila ve tři čtvrtě na tři, podařilo se mi usnout až někdy před čtvrtou, až se odboural adrenalin. Ani jsem nepočítala, že ještě vůbec zaberu.

Nevýhodou malého města je to, že se tam všechno hrozně rychle rozkecá. Ráno jsme se dověděli, co se stalo. Vůdce té naší bandy si zabouchl klíče, tak zavolal hasiče, že mu doma hoří. Znění předávané živými tamtamy potvrdil web místních hasičů.

Tohle fakt může udělat jenom blb.

Vzbudil celý barák a má štěstí, že máme cca 5 let profesionální posádku hasičů, protože jinak by jeho zabouchnuté klíče vzbudily celé město - poplachy se ve dne v noci vyhlašovaly klasicky sirénou. Navíc tenhle zásah nejspíš dostane vyúčtovaný - stojí to kolem 10 000, jsou v tom náklady na výjezd a k tomu pokuta. Nejhorší je, že opravdu nejde o člověka mentálně zaostalého. Tomu by to člověk ještě jakž takž odpustil...

Divoké jaro

Nemám nejmenší tušení, jak se mi povedlo přežít od začátku března do začátku července, ale to, že se mi to povedlo a je polovina července a já se (snad ještě) relativně normální učím na státnice, by se mi mělo jednoho dne přičíst k největším životním úspěchům. Každopádně tohle jaro dostane přízvisko Divoké.

Začátek března se vyznačoval tím, že jsem po konzultaci se svojí vedoucí měnila téma diplomky. Z informační ekologie jsem přešla na informační přetížení způsobené médii. Myslela jsem si, že je nutné odevzdat to k 30. dubnu, takže si dovedete představit, jaký to byl stres. Na rozdíl od mnoha jiných vysokých škol a dokonce i od celofakultního pokynu, kde je 40-60, náš nejmilejší ústav vyžaduje 80 stran textu (144 000 znaků). Nicméně jsem to stihla - sebrat materiál, který jsem ještě sebraný neměla (resp. složka s ním se někam zatoulala), udělat analýzu, grafy, tabulky, jak chtěla vedoucí, vyvodit jakýs-takýs závěr. Seděla jsem u toho deset, dvanáct, čtrnáct hodin denně šest týdnů. Tohle už nikdy více! A ta hrůza, že nenajdu metodologii, která by mi prokázala to, co jsem chtěla prokázat! Nicméně tu jsem našla... hned ve druhé knize, kterou jsem o tom přečetla. Oprášila jsem znovu Jiráka a Köpplovou, známé firmy v oblasti studia médií, ale taky Jílka a jeho skripta do lexikologie a Mencla a jeho materiály do zdrojů informací. Oba mě v Olomouci učili a nedávno jsem dobu strávenou na bakalářské žurnalistice označila za nejhezčí roky svého života (o tento titul by se popraly s čtyřmi léty na gymplu strávenými s Irčou a L.). I díky Jílkovi a Menclovi jsem diplomku nakonec napsala a dostala od oponentky C. Teď čekám na posudek vedoucí.

Do toho jsem dobrovolně vlezla na svůj první pohřeb od toho L. Jak se ukázalo, byl to jeden z nejšťastnějších nápadů v mém životě, jelikož květen, můj nejneoblíbenější měsíc, letos opět nezklamal. Tu černou halenku doopravdy vynosím, akorát ne dobrovolně. Květen dostal přezdívku "The Freaking Month", to prostřední slovo lze zaměnit také za jedno poněkud vulgární. Se stejným počátečním písmenem. Jak se něco po..., je nejspíš květen. Nebo taky září. Ukázalo se, že neodevzdat diplomku v dubnu byl prozíravý tah. Zjevně se nic neděje bez důvodu.

Ani se zdravím to nebylo ideální - koncem dubna jsem si (při návratu z Opavy, jak symbolické) blokla něco v zádech, a to tak, že jsem nemohla ani chodit, protože se mi podlamovala jedna noha. Než jsem se ale dovlekla k doktorovi, tak to (asi po čtrnácti dnech) přešlo. Od začátku května jsem bojovala s dost akutním zhoršením atopického ekzému. Tenhle neduh totiž rád stres, pak se mu dobře daří. Dokud je jen na zádech nebo na rukou - OK, přežije se, ale měla jsem ho i kolem očí, což za prvé štípalo při sebemenším kontaktu se slzami a za druhé to vypadalo naprosto strašně. Obešla jsem varování na Locoidu a naplácala jsem ho i na víčka. Až později mi doktorka řekla, že je to jeden z mála přípravků, které se na obličej smějí dát.

V červnu jsem potřebovala nejdřív chvíli na vydechnutí a když jsem se někdy po narozeninách L. taťky pustila do posledních úprav diplomky, ani ve snu by mě nenapadlo, že mi to bude trvat čtrnáct dní a že to bude opepřeno nečekaným a drsným zdravotním malérem člověka L. mamce blízkého a z toho vyplývajícími dvěma akutními nocovačkami u ní a asi sedmi odpoledni, kdy jsem venčila a hlídala Benyho, zatímco ona byla na návštěvě v nemocnici. Byly to napínavé dny. Na druhou stranu jsem se už dlouho necítila tak šťastná, že jsem "u toho" a s ní. Aby toho ale snad nebylo málo, utopil se mi 20. června noťas a nebýt tabletu, bylo by to se mnou věru špatně dopadlo. Ani tak moc nechybělo, protože... protože STAG! Zápočet sice zapisovala moje vedoucí, ale byla to také omezení ve STAGu, která zapříčinila ty problémy.

Beny. Čeká na paničku. Nesnáší focení, vrhá se na foťák (i na mobil), divím se, že takhle zapózoval. Asi věděl, že tuhle fotku použiju paničce na narozeninové přáníčko. 

Přání pro L. mamku, která má narozeniny na konci června, jsem dělala na desktopu bez možnosti připojení k netu. Měla jsem už chvíli rozmyšleno, jak to bude zhruba vypadat, což se ukázalo být prozíravým tahem. Jaká byla švanda chtít po pracovnici tiskárny, kde svazují diplomky, aby mi na tvrdý papír vytiskla 2 PNG soubory tak, aby jeden byl z jedné strany a druhý z druhé, o tom se snad radši ani nebudu dopodrobna rozepisovat. "Jé, vy to nemáte v PDF, to vám nebude sedět, jé, vy to máte jen na půl stránky? (beze slova jsem v tiskovém dialogu stránku otočila, aby se vešla na celý papír) Víte co, já se na to podívám radši tady (na jiném počítači), jé, vy to máte v PNG, to já tady neotevřu." (v ten moment mi došla trpělivost) O pár ulic dál to paní naštěstí uměla a ten papír byl fakt luxusní, hladký a lesklý. Lícovalo to na milimetr. Jedno odpoledne při hlídání Benyho jsem tak strávila s manikúrními nůžkami opatrným prostříháváním všech dírek.

Hotové přání pro L. mamku. Má ráda motýly. Jo, je to jednoduché, hodně jednoduché, hodnotu to získalo tím vnitřkem a snad i těmi prostřihy. To, co vidíte skrz ně, jsou barevné plochy na fotkách. Výše ukázaná fotka Benyho je v horní půlce. Že jsou tam ty chrpy čtyři, jsem si bohužel všimla pozdě. Jsou prostě tři a jedna. Slova "všechno nejlepší" jsem za ty 4 roky použila poprvé.

Pravá tvůrčí muka nastala, když jsem měla vybrat fotky do dárečku, který jsem L. mamce koupila - takového závěsného nebo rozložitelného pásu 6 kapes na fotky. Jenže já jich tam chtěla dát 12 - 6 naležato a z druhé strany 6 nastojato! To už jsem naštěstí měla notebook doma opravený. Dvanáct fotek - a já si s tím hrála dva dny... pokud jsem chtěla být originální a vybrat fotky, které ještě "nikde nejsou", měla jsem to sakra těžké, protože jsem téměř všechny existující fotky použila, když jsme s Irčou budovaly ten kalendář. Nakonec jsem vybrala 12 těch, které se mi doopravdy líbí a pokud možno nejsou ještě moc používané. V momentě, kdy jsem viděla, jakou z toho má L. mamka radost, jsem zapomněla, že jsem měla s tím výběrem fotek štyry světy a pátý ještě s vyvoláním (v kopycentru došla v tiskárně barva).

Pevně doufám, že po tom divokém a ne moc dobrém jaru přijde poklidné a šťastné léto.