Už tak velmi napjaté atmosféře před pondělkem ještě notně přidal grády Beny, který v neděli onemocněl. Nežral, nepil, stál nahrbeně a nechtěl si lehnout, zvracel. Na veterině říkali, že v krvi něco má, dali mu injekce a poslali ho domů.
V pondělí jsme tedy na deset naklusaly obě s i L. mamkou na Fifejdy - sice ne do nemocnice, ale přesto na dohled od vstupu.
"Já budu řvát, jestli to bude bolet. Ale to bude ostuda, ne?"
"Bez obav, jediný, kdo to uslyší, budu já..."
V listopadu jsem tady totiž byla z čekárny jediná, kdo slyšel (mimochodem dost hlučný) kašel L. mamky.
Celý "program" měl bratru 40 minut zpoždění a čekání bylo dlouhé. Ale bylo 10:37 a já měla před sebou minimálně půlhodinu, ale spíš 40 a víc minut, kdy nebudu vědět, co se děje (což je pocit, který opravdu nesnáším) a budu muset čekat, jak se to vyvine (což je pocit, který si na pomyslném žebříčku vede jen o pár příček lépe).
V čekárně u tohohle doktora je zoufale málo míst na sezení, což pacientům pozvaným na ranní vyšetření nejspíš trochu vadí, ale já snáším nervy lépe v dřepu nebo vestoje než vsedě, takže jsem s radostí uvolnila místo na trochu moc měkké a trochu moc nízké oranžové koženkové pohovce někomu, kdo na rozdíl ode mě ráno nejedl, a koukala jsem na vývěsky. Přemýšlela jsem, jestli je moudré vyvěšovat v čekárně gastroenterologie velké edukativní plakáty o všemožných nemocech (reflux, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida). Já vím, že čekárna je pro to dobré místo, protože se nemocní můžou podívat, co jim je, ale není asi nic moc příjemného mít podezření na nějakou nemoc a civět na takový plakát z bezprostřední blízkosti.
Bylo 11:05, vrzly dveře a do čekárny vešla L. mamka. Mírně mi poklesla čelist - ještě minimálně deset minut jsem ji nečekala - a sanice mi spadla ještě o kousek níž, když její první dotaz byl, jestli prý řvala. My nic neslyšeli. Dokonce ani moje uši, které ve vypjatých situacích dokáží zachytit sebemenší šustnutí, nic nezaznamenaly. Nebylo totiž co. Vyšetření, s kterým měli na jiném pracovišti takové problémy a do papírů napsali, že se jedná o krajně rizikové vyšetření, proběhlo to dopoledne zcela bez komplikací... mimo lehkého oblbnutí, kterým se projevila doznívající analgosedace. Ale to jsem na L. mamce podle pomalejšího tempa řeči poznala jenom já.
Asi jsem byla svědkem zázraku. Nález, který před pár lety jinde našli, se zde nenašel. Sám od sebe přitom zmizet nemohl. Takže asi zázrak. Pokud je to tak, pak je to tento rok už druhý... poslední slovo bude mít jiný doktor.
Jen jsme něco málo snědly a jely jsme s Benym a na veterinu. Proč vlastně nejedu domů, říkala jsem si. Měla jsem nejasný pocit, že bych měla být tam, kde jsem teď. Brzo bylo jasné, proč. Beny musel zůstat na veterině na kapačkách a vypadalo to opravdu velice špatně. Zánět jater nebo slinivky, možná nádor. Některé markery tak vysoké, že je přístroj odmítl změřit. Mluvilo se o tom, že pokud se to nezlepší, budou mu muset dát injekci. Benymu je 14 let a 9 měsíců. L. mamka byla na zhroucení. Beny je totiž L. pes. Beny si L. vybral ještě u chovatelky. Doslova, chodil za ním, dokud si ho L. nevzal. I za výcvik Benyho je zodpovědný L. Teď je Beny citově závislý na L. mamce a L. mamka je závislá na Benym... navíc situace kolem toho vyšetření a vůbec poněkud křehkého stavu L. mamky. Nevím, kdy by byla dobrá doba na to, aby Beny onemocněl, ale teď to rozhodně není!
Když jsme pro Benyho v půl šesté přijely, vypadal pořád stejně špatně. Jen když viděl paničku, natáhl k ní přední tlapky. Viděly jsme sono a rentgen. Zvětšená játra, ložiska, o kterých nevědí, jestli je to nádor nebo zánět, nenalezitelná slezina. Vypadalo to opravdu velice špatně.
Ano, čekala jsem, že budu možná muset křižovat Ostravu sem a tam. Čekala jsem i to, že pondělí bude dramatické. I s Porubou a Výškovicemi jsem možná v duchu počítala, byť jen v těch nejdivočejších fantaziích. Ale nenapadlo by mě, že pojedu Hlučín > Fifejdy > Výškovice > Poruba > Výškovice > Poruba > Hlučín. A už vůbec by mě nenapadlo, že to bude kvůli psovi...
Rovnováha univerza zůstala zachována, uvědomila jsem si v autobuse cestou domů. Vyšetření dopadlo nad očekávání dobře, Beny nad očekávání špatně. Když se někde něco daří, jinde to jde do háje. Množství průserů ve vesmíru je evidentně opravdu neměnné.
(prosinec 2013)
Dnešní úkol odvézt Benyho připadl mně. Když jsem pro něj přijela, ležel na své beránčí podložce a ani nezvedl pohled. Když jsem ho pohladila, zvedl hlavičku a koukal na mě překvapeně: "Kdo to přišel? To jsi ty?". Už dobře nevidí a hlavně moc neslyší, tak je možné, že mě prostě nezaregistroval. Ale vypadal přece jen lépe než v to pondělí, jevil trochu zájem, očichával mě a se zjevnou rozkoší se nechal poškrábat za ušima. Navlékla jsem ho do kabátku (nepomáhal mi, ale ani se nebránil), uložila ho do tašky a vyrazila.
Cesta byla nekonečná - hned venku začal Beny mít záškuby. Někdy jeden, někdy tři, někdy pět. Má epilepsii a tohle vypadalo jako její projevy. Jen, co jsme vystoupili z tramvaje v Porubě u Vetcentra, přestal sebou škubat. Že by ho jen děsily zvuky tramvaje? Sice jí normálně cestuje, ale je nemocný, a tehdy se může takové zvířátko projevovat jinak.
Na veterině nás už čekali. Byla jsem od L. mamky vybavená jejími poznatky ze včerejška a zásobou otázek, které mi ochotně a dokonce i jazykem mého kmene zodpověděli. Byli na mě vůbec hrozně milí a řekli, že jestli se nám zdá lepší, tak že s operací počkají. Odpoledne mi pak L. mamka nadšeně sdělovala, že Beny sežral část konzervy a že mu jede pro další. Navíc začal sekat zubama po veterinářích. Nechci to zakřiknout, ale už je mu asi lépe. Zítra mě čeká stejný úkol jako dnes. Myslím, že tentokrát pojedeme do Poruby už i s koncertem. Beny totiž nesnáší, když ho v tašce na rameni má někdo jiný než panička. Po dvou minutách začne fňukat, štěkat a sápat se k ní. Zkoušeli jsme to několikrát. Tak jsem zvědavá, co mi psík pantoflík zítra předvede, když panička nebude v dohledu.
