Překvapení se stalo - překvapením!

"Chci si zajet koupit do centra kalendář s katolickým kalendáriem."
"A nechcete s tím počkat po Novém roce? To budou levnější..."

Jako onen biblický had pokušitel jsem se snažila asi deset dnů před Vánocemi ukecat L. mamku, aby nejela do Karmelitánského nakladatelství pro kalendář, neboť katolické kalendárium bylo implementováno taky v tom našem! Zároveň se ukázalo, že L. mamka byla celou dobu na špatné stopě.
Jé, kdybych byla takhle pohotová pokaždé, když to potřebuju...

Úzkostlivě střežené tajemství bylo hotové ve středu 19. prosince. Zrod týdenního kalendáře provázely nemalé porodní bolesti, neboť 54 stránek je 54 stránek a když má navíc klapat navázání kalendářových týdnů, je to fuška i s automatizací v podobě Zoner Photo Studia. Závěrečnými revizemi, opravami chyb a nasekáním a následnou opravou omylů nových se konečné datum dokončení posunulo nakonec z pondělka 10. až na pátek 14. prosince. Opavský Rayfilm, který vyhrál výběrové miniřízení na zhotovitele, byl i v předvánočním čase bleskurychlý a třebaže e-mail, ve kterém oznamovali dokončení našeho veledíla, někde zabloudil a do mé schránky vůbec nedorazil, v pátek 21. prosince Irča vyzvedávala kalendář v Opavě. Ani mě nenapadlo, že Otická ulice je tak strašně dlouhá, takže jsem ji nevědomky hnala přes celou Opavu. No jo. ZŠ Otická je sice blízko FPF SU, ale samotná Otická vede překvapivě téměř až do Otic, neboť Rayfilm se nachází až za zastávkou trolejbusu Městský hřbitov na samém okraji Opavy. Vůbec nechápu, proč mě nenapadlo podívat se, jak je to daleko. Irča místo toho, aby mě proklela do pátého kolena, že ji ženu málem až do Tramtárie, byla z provedení kalendáře tak nadšená, že se mi se svým opavským putováním svěřila ještě dřív, než odjela zpátky na nádraží.

Mimochodem, kalendář nám zhotovili ne za 252 Kč, jak je uvedeno na stránkách, ale za 126 Kč, udělali ho dvoustranně. To je cena víc než slušná! V Porubě v kopycentru, kde se tento "kolosální nápad" někdy 4. září zrodil*, to teda za 126 nebylo.

Zatím jsem ani naživo neviděla, jak kalendář vypadá, pouze mi ho Irča ukazovala na webkameře na Skype. Ale i přes webku bylo vidět, jak krásně ostré je písmo (o které jsem měla největší strach, protože je to mnou vytvořený font z L. rukopisu).

Protože mě v pátek definitivně skolila nemoc, která se o mě měsíc pokoušela, nebyla jsem ani u předávání. Podle Irči "radost byla nepopsatelná". Od L. mamky jsem dokonce slyšela (resp. četla v esemesce) slovo "fantastické". Jsem si jistá, že to za ty tři roky bylo poprvé.

Zapomenuty jsou poslední revize, kde člověk tři chyby opravil a dvě nové udělal, zapomenuto je naše zoufání nad nedostatkem fotek, zapomenuto je to, jak jsem v potu tváře sestavovala různé koláže a zoufala si nad svou neskutečnou geometrickou nešikovností. Dárek udělal radost a z potíží, které jeho zrod provázely, se můžeme poučit do příště.

* nápad se zrodil tak, že jsem byla kopírovat letáky pro nábor do oddílu. Zatímco se letáky kopírovaly, já se rozhlížela - a uviděla na pultě kalendář, tak jsem ho prolistovala a udělala si mentální poznámku, že o tom musím říct Irči.
Takhle nějak se mimochodem zrodila většina mých nápadů. Vlastně všechny.

Šestý smysl

Dneska trochu odlehčíme :-)

Už nějakou dobu plánujeme a vyrábíme s Irčou vánoční dárek pro L. mamku. Tedy... původně bylo v plánu něco malinko jiného, ale to můžeme realizovat za půl roku před jejími narozeninami. Dárek, který chystáme teď, by bylo blbý dávat koncem června, i když jsou firmy, které by nám jej zhotovily na míru i v tomto čase. Čímž hodně napovídám a spoléhám na to, že v práci nesmějí na internet :-)

L. mamka hned první den naší práce (25. 10.!) neomylně odhadla, že něco chystáme. Pouze z toho, že jsem se jí přiznala, že jsem u Irči. Základním pravidlem mezi námi je nelhat, tzn. když se zeptala, jestli něco kujeme, nezbylo než přiznat, že ano. Od té doby nás pravidelně bombarduje otázkami, co máme za lubem a čeká, jestli se náhodou neukecneme a naše plány jí neprozradíme. Vzniká tak boj kdo s koho - zvládneme my utajit naši misi, nebo se L. mamka do Vánoc dovtípí? Předpokládáme, že se nedovtípí a na její tipovací otázky odpovídáme hlavně záhadným mlčením. Myslím, že se tím náramně baví obě strany. Aspoň to tak vypadá.

Je zajímavé, že podobně asi tři týdny před svými narozeninami odhadla, že my dvě na ni "něco šijeme". Taky jen z toho, že jsme byly s Irčou spolu. Mám pocit, že pro zmatení bychom se měly srážet v pravidelných intervalech, abychom příště nebyly tak nápadné.

Irča je teď nemocná. Poslední informací, kterou jsem vypustila do světa, bylo, že to překvapení musím do neděle (tedy asi sama) dodělat, aby mohlo jít do výroby. L. mamka na to, že už asi ví, co to bude. Nechtěla jsem po ní, aby mi řekla, co si myslí, že to je. Jestli to ale uhádla pouze z těch málo indicií, co má, pak mi nejspíš nezbude, než před jejím šestým smyslem definitivně kapitulovat. Protože můj rozum zde bude na hlavu poražen.

Dušičkový věnec 2012

Tohle jsou druhé Dušičky, kdy jsem si byla jistá, že věnec do Paskova rozhodně nebudu kupovat. 

Ono to má jisté výhody. Tou největší je asi úspora peněz. Pokud nepočítám investici do lepicí pistole, tak největší pálka byla ta oranžová listová girlanda z Kiku, která stála závratných 39 Kč. Dohromady jsem se použitým materiálem vlezla do stokoruny. Dokonce do sedmdesáti korun. 

Dalším nesporným plusem je možnost udělat si to podle svého. Ani nevím, jestli jsem letos trefila na věnec, který bych do Paskova umístila bez velkých výčitek. Asi jo. Ty lesní se mi vždycky moc líbily. Ale dát do toho něco ze sebe je pro mě přece jen lepší. 

Na začátku tedy byl slámový základ omotaný girlandou z "javorových" listů. Girlanda je uchycená pomocí krátkých (cca 8-10 cm) nastříhaných kousků zeleného vázacího drátu a ohnutých v polovině. 

Se sběrem květin jsem začínala ještě někdy před táborem... nepamatuju si, kdy to bylo, ale myslím, že ještě v červenci. Nejprve jsem nedalekou louku obrala o veliký svazek řebříčku a následně si na Pražmě a v nedaleké Dobré nasbírala vratič. Vše se od té doby sušilo na balkóně. Sušení nedopadlo úplně nejlépe, probíhalo částečně na sluníčku, takže květy trochu zežloutly.

Nejdřív jsem zastrkala trsy řebříčku pod otáčky girlandy, pak mě napadlo vyzkoušet lepicí pistoli. Předesílám, že to byla dost katastrofa. Buď lepidlo teklo ze špičky ve velkých kapkách dřív, než předchozí kapka stihla na věnci zaschnout, nebo pak neteklo vůbec a ve finále se mi lepicí náboj na spoušti ohnul. Neptejte se, jak. Nevím. Ale ohnul se. Nezbylo, než na použití lepicí pistole rezignovat a nechat si ji na jaro, kdy mi asi nezbude, než uvázat věnec z umělých kytek jako letos před Velikonocemi. Zbytek trsů kytek jsem dopíchala do korpusu ručně.

Podotýkám, že řebříček je po usušení velmi křehký. Když říkám velmi, tak si představte křehkost toho stupně, kdy se květy ulamují při pouhém škaredém pohledu na ně. Že byste si opřeli věnec o stůl, na to zapomeňte. Všechno pěkně jednou rukou, kdy druhá velmi opatrně věnec přidržuje zespodu.
Vratič je o něco méně křehký.
Tady je hotové dílo:

Zbyla mi ještě statice, které jsem si asi deset dnů před Dušičkami koupila kytici. Asi bude spolu se zbytkem vratiče v jarním věnci.

Problém nastal s transportem. Křehkost věnce nedovolila obvyklé použití sáčku, takže mi nezbylo, než celý výtvor vézt na víku krabice od kolekce.
A zde je věnec už tam, kde patří - na hřbitově. Foceno mobilem za docela rychlého smrákání, ale aspoň to má tu pravou dušičkovou atmosféru.

Když se zblázní kalendář... nebo já?

Nevím teda přesně, jestli jsem se zbláznila já nebo ten kalendář, ale úderem 4. října jsem až do jedenáctého měla pořádné potíže s orientací v čase. Nějak ve mně z onoho podzimu před třemi lety zůstalo přesvědčení, že 4. října je neděle, 6. října úterý, 9. pátek a 10. a 11. víkend. Schválně se podívejte, v roce 2009 to tak bylo.

6. října mi v poledne zvoní telefon. Aby bylo jasno, mám dva telefony, jeden na všeobecné použití, druhý téměř výhradně na komunikaci s L. mamkou. Můžete hádat (dvakrát), který zvonil. Třeštím oči na displej a do krve mi v okamžení vjede takové množství adrenalinu, že by mi to na žádné sportovní akci neuznali za přirozenou hladinu. Co se stalo, proboha, vždyť je všední den a poledne, co se muselo stát, aby to nepočkalo na konec pracovní doby??? Naštěstí mi oči vystřelí ke kalendáři a tam vidím ten spásný řádek - sobota.

Bavíme se, jestli pojedu dneska do města. Já teda že jo a v duchu přemítám - je všední den, takže to jede 13:10 a 13:50. Moment! DNESKA NENÍ VŠEDNÍ DEN! Je sobota! Takže autobus jede v celou a v půl tam i zpátky, lhostejno v jakou hodinu.

Málokdy vím, kterého dneska je. Mezi 29. zářím a 9. říjnem to vím naprosto přesně i se dnem v týdnu. Bohužel s tím, co byl v roce 2009. Na 7. říjen to ale bůhvíproč nefunguje.

V úterý 9. října jsme měli oddílovou poradu, což je věc, která se běžně odbývá v pátek. Ve spojení s datem 9. října to fungovalo naprosto skvěle. Ve středu 10. jsem měla sobotu, protože včera jsem se přece viděla s holkama z oddílu, takže dneska musí být sobota!

Dopadlo to tak, že od pátku 5. do středy 11. jsem měla za sebou pátek, úterý, neděli, čtvrtek, pátek, sobotu a neděli, přičemž jenom ten první pátek a první neděle byly správně. Dvanáctého jsem náhle najela na normální kalendář a tenhle střelený týden pokračoval klasicky čtvrtkem, pátkem, sobotou a nedělí.

Loni ani předloni jsem tak zmatená nebyla, ale letos jsem si připadala zralá do Opavy. Tedy ne, že by mě to chvílemi nepobavilo, žádnou katastrofu jsem nezpůsobila, takže to vlastně dopadlo docela dobře. Akorát ten pocit "Už je to tady, teď mi hrábne!".

Výroční reakce mohou opravdu mít nejrůznější formy.

Zpátky na gympl

Vypravila jsem se na den otevřených dveří pro absolventy a bývalé zaměstnance, který se včera konal na mém bývalém gymplu. Asi bych se tam nevypravila, kdybych tehdy nepotkala onoho profesora. Měla jsem trochu obavy, že příval těch emocí nezvládnu (přece jen je to budova, kde se odehrála spousta chvil, kdy mi nebylo dobře), ale touha potkat se s některými milými vyučujícími byla silnější.

(patro, na kterém jsem měla třídu. Samotná třída dnes už neexistuje, jsou z ní dvě malé jazykovky)

Onen profesor hrál v celé akci hlavní úlohu, provázel nás, co jsme přišli (skupinka asi 10 absolventů) po škole, nakukovali jsme do učeben se "starými známými" a nevím jak ti ostatní, ale já se dobře bavila.

Viděla jsem fotky ještě ze staré školy, z Image Weeku, kdy jsme si měli co nejvíc změnit image (v podstatě to byl jeden velký maškarní bál). A pak taky ze stěhování. To byla jedna z nejveselejších akcí, které jsem ve škole zažila.

(téhle šachtě jsem při stěhování v r. 2004 přezdila "díra pro zoufalé studenty" a dodnes nechápu, jak se v budově, kde byly takovéhle čtyřpodlažní díry dvě, mohla léta letoucí nacházet základní škola)

S třídní, kterou jsem chtěla vidět ze všeho nejvíc, jsem se ale neviděla, prý nebyla ve škole. S češtinářkou, která mě málem vylila od matury a strašně se divila, že jsem vystudovala žurnalistiku (jak z maturitní slohovky, tak u státnic jsem měla z češtiny za 1), jsem se taky nepotkala, je na exkurzi v Praze. Kupodivu i s ní bych docela ráda pokecala, a ne z pomsty. S holkama jsme se chtěly vidět i s jednou hrozně fajn angličtinářkou, která byla proslulá svými hláškami a jedinečným americkým přízvukem. Ani tu jsme nenašly. Škoda.

Šla jsem se podívat i úplně nahoru k památnému oknu, které jsme kdysi rozbili (samozřejmě, dotyčné okno je už dávno vyměněné za plastové, ale vzpomínky zůstaly) a do jídelny, kde jsme sněmovali a pořádali "poetická odpoledne", když Evča a Janča z intru čekaly na vlak a já na schůzku. Jinak... na další šťastné momenty spojené s touhle budovou si neumím vzpomenout.

(tělocvična, patrně čerstvě opravená)

Co mě trochu zarazilo, byl fakt, že během těch asi dvou hodin, co jsem tam byla, zazněla informace, že ředitelka dala místo oslav vlastní školy přednost oslavám dvojnásobného výročí gymplu nacházejícího se na opačném konci stejné městské části a taky to, že jakéhosi bývalého profesora nepozvala "jako ostatně všechny". Tak se mi zdá, že to, co jsem čula už když jsem chodila poslední rok na gympl - že mezi vedením školy a učitelským sborem dochází k jistému tření - bude asi do jisté míry pravda. Tedy, možná dochází jen ke tření mezi ředitelkou a tím profesorem, kdo ví...

Večer se ještě měl konat mejdan, což mě moc netáhlo a stejně jsem měla večer schůzku s děckama a pak poradu, takže jsem projížděla kolem toho klubu až kolem deváté večer (mejdan začínal v 6).

Ale návrat do starých povědomých míst byl přece jen docela příjemný. Emoce byly, ale víte jak, člověk má tendenci na to zlé nevzpomínat.

Náhody neexistují

1. října 2011

Když člověk něco chce, celý Vesmír se spojí, aby mohl svůj sen uskutečnit. -- Paulo Coelho

Ráno byla hrozná zima, asi jenom 7 stupňů, tak jsem jela nabalená jak cibule – svetr, bunda. Přitom na odpoledne hlásili pětadvacet stupňů a jasno. Do Zábřehu jsem dorazila úplně zmrzlá, tak jsem si před kostelem jenom vyfotila mlhavé smogové ráno a pak jsem zalezla dovnitř, abych se trochu zahřála. Bylo teprve osm hodin, takže jsem měla ještě půl hodiny čas a v kostele se modlili růženec. 

Sv. Duch je ráno nejkrásnější. Za ranního osvětlení má svoji nezaměnitelnou atmosféru, když obrovskými skleněnými dveřmi prosvítá sluneční světlo a světlíkem ve stropě člověk vidí modrou oblohu. 

 kostel sv. Ducha, Ostrava-Výškovice

Stála jsem vzadu za lavicemi u stolku s kancionály. Náhle kde se vzal, tu se vzal, u mě stál kostelník. Ptal se, jestli budu na mši, tak já že jo. Zeptal se tedy, jestli nechci číst lekci – a než mi došlo, na co se to ptá, tak jsem řekla, že ne.

Jestli mám v něčem mezery, tak je to náboženská terminologie. Minule jsem si říkala, že bych moc chtěla jednou na mši za L. četla čtení, ale my tomu právě v oddíle říkáme „čtení“ tak mi hned necvaklo, že tím asi myslí totéž. Naštěstí mi mozek rozmrzl právě včas. Tak tohle si nenechám ujít! 

(vyfoceno několik okamžiků předtím, než se u mě zjevil kostelník)

Párkrát jsem nakoukla do sakristie, nerozhodná jestli tam mám vstoupit a pak jsem si všimla, že na mě jedna paní kývá a posunky naznačuje, že tam můžu vejít. Tak jsem zalezla za kostelníkem do sakristie a zeptala se ho, co je to ta lekce, abych si svoji teorii potvrdila. Vytáhl knihu…  

"Aha, čtení!" a moje podezření se potvrdila.

"Tak chcete?"

"Na mši za L.? Strašně ráda!"

Udělil mi pár pokynů, jako že se musím uklonit (nemusím poklekat) že mám pak říct "Slyšeli jsme slovo Boží" a když jsme byli v nejlepším a já se chystala pomalu jít, přišla do sakristie mamka od L., jejímž každopůlročním úkolem je nést s L. taťkou dary. 

Podle jejího překvapeného výrazu bylo jasné, že předpokládala, že v sakristii narazí na kohokoliv, jen ne na mě.

"Domlouváme se, že bude číst lekci," řekl kostelník a tajemství bylo venku… takže utajit se mi to nepovedlo.

Srdce jsem měla až v krku. Úplně jsem cítila, jak mi tam poskakuje. Už dlouho jsem nevystupovala na veřejnosti, takže jsem už dlouho neměla trému, ale věděla jsem, co přijde pak – až se vyplaví endorfiny, bude to super.

Nebude se mi třást hlas? Neudělám nějakou blbost? Zapamatuju si všechny pokyny jako třeba to uklonění a "Slyšeli jsme slovo Boží"?

"Kdy to vlastně je, kdy tam máš jít?"

Z hlavy jsem si to nevybavila. Natáhla jsem se tedy pro kancionál, který ležel pod lavicí asi metr ode mě.

"Podívám se, tady by v kancionálu měl být i průběh mše."

Mešní řád tam opravdu je. Našla jsem i místo, kde mám do mše vstoupit. Bylo to až na čtvrté stránce. Dost času, říkala jsem si. Než se tam přes ty tři stránky dostanem, možná se i trochu zklidním.

Mši sloužil farář z Dona Bosca, protože otec Víťa je nemocný. Zpívalo se 592 (poslední před 600). Já si v kostele většinou nezazpívám, protože je to na mě obyčejně vysoko a nebylo to jinak ani dneska.

Náhle jsme byli v mešním řádu na konci první stránky. Za chviličku na konci druhé. A z třetí jsme víc než polovinu přeskočili, protože to byly pokyny pro nedělní mši. Nikdy bych neřekla, že do místa, kde jsem se měla zvednout z lavice, je tak krátká doba! Tři stránky v kancionálu jsme proletěli s větrem v zádech. Mše mi, čím jsem starší, připadají čím dál kratší. Vzpomínám si, když jsem byla malá, jaká to byla dlooooouhá doba, než kněz řekl: "Jděte ve jménu Páně" a taky na to, jak jsem si odpověď lidu: "Bohu díky" vykládala jako to, že už jsou fakt rádi, že můžou jít. Hodně často mně totiž při stání v kostele bolely záda a to nebylo zrovna příjemné. Pro mě to vždycky opravdu Bohu díky bylo.

Kněz řekl poslední Amen před mým výstupem a já jenom vnímala, jak mě nohy samy nesou k oltáři. Z vlastní vůle jsem ušla jen těch pár kroků od kropenky s pokleknutím před oltářem a pak po čtyřech schodech na stupínek. Na čtecím pultu ležel rozložený lekcionář. 

Četla jsem, četla… kupodivu bez přebreptů a zakoktání, snažila jsem se, abych četla pomalu a pečlivě artikulovala… a náhle jsem byla na konci stránky… kruci, to je to tak krátké?! Na druhé straně to byly už jen asi tři řádky. 

"Slyšeli jsme slovo Boží" a měla jsem svých pět minut slávy za sebou.

Četla jsem tohle:

Čtení z knihy proroka Izajáše:

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy.

Neboť tak praví Hospodin: "Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů.

Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících."

(Iz 66,10-14c – až ex post jsem zjistila, že to patří kdesi k červenci - ke 14. neděli v mezidobí a nemohla jsem to pořádně najít, ale nakonec se to nějak povedlo)

Nečetla jsem nijak výstavně. Na absolventa žurnalistiky přímo děsně. Vím to a hodlám na sobě pracovat. Ale ten nádherný pocit, že jsem to dokázala a že se přání splnilo, mi přerazil veškeré špatné pocity z výkonu. 

Po mši jsem v kostele zůstala skoro poslední. Ne proto, že bych byla tak pomalá, ale chtěla jsem ještě jednou poděkovat za fantastickou příležitost, kterou jsem dneska dostala. Chtělo se mi pozvednout ruce k nebi podobně, jako to dělají kněží, když říkají "Vzhůru srdce" a s pohledem do stropního okénka, za kterým bylo vidět nádhernou podzimní modrou oblohu, zvolat: "Pane, nezbývá mi, než ti poděkovat." V ten moment jsem nemohla opravdu dělat nic jiného. 

Už kdysi jsem si říkala, jaké by to bylo číst čtení na mši za L.? Bylo to jedno z mých nejtajnějších přání, ale myslela jsem si, že je naprosto nesplnitelné. Dodnes jsem nevěděla, jak se lidi na čtení vybírají. Na mších s oddílem četl většinou někdo z kluků, co ministrují, tak jsem si myslela, že je to omezeno na ně. 

Jak mě ale ten kostelník vyhmátl? Do tamějšího kostela se dostanu tak čtyřikrát do roka. To vážně nemůže být náhoda! 

Naše nejhlubší přání, pokud vycházejí opravdu z hloubi srdce a jsou samozřejmě splnitelná, se také splní. 

Konec září

Nadešlo období, které nemám ráda. Je konec září, v sobotu bude devětadvacátého. Blíží se výročí L. smrti. Pokud se bude někdy dělat reforma kalendáře, budu optovat pro to, aby září bylo zkráceno na 28 dní a únor měl 30. Nemám tohle období ráda. Ani trochu.

Jen málo z nás kamarádů je na tom v těchto dnech ale líp. Pokud vím, tak kolem výročí není dobře nikomu. Dokonce ani klukům. Všichni si ještě dobře pamatujeme ten šok a beznaděj a následně to, jak jsme pátrali po vrahovi ve vlastních řadách... na tyhle zážitky jen tak nezapomenete. Tři roky v tomto případě nejsou žádná doba. Možná třicet let.

Mám nějaký druh stresové reakce, patrně ne PTSD, ale bude to něco docela podobného, psycholožka už mě ujistila, že flashbacky prostě budu mít, dokonce i ve chvílích, kdy nebudu s to určit, co je spustilo. Přesně tak to totiž bylo při tom posledním velkém. Nedá se tomu předcházet a nedá se to ani moc předvídat. Nikdy nevím, kdy a kde uvidím, uslyším, ucítím něco, co spustí "cestu do minulosti", do nejtemnějších koutů mých vzpomínek. Flashback mi totiž spouštějí i věci, které jsou pro jiné lidi zcela běžné, ale mně připomínají podzim 2009.

Je neskutečné, co mi všechno vadí.

Nesnáším žesťové soubory, přitom jsem na dechovkách vyrostla.
Nedokázala bych si zahrát hry na konzoli. Na počítači zvládám jenom určité druhy (logické) a ještě v dost omezené míře.
Dokonce mi vadí, když se o počítačových hrách jenom mluví. Hlavně o GTA a střílečkách typu Counter Strike.
Nemohla bych mít na zahradě kopretiny. Dokonce bych tu kytku patrně ani nevzala do ruky.
Vadí mi vůně v květinářství (čich je prý ze smyslů nejvíce spojen s pamětí).
Zvonící telefon s neznámým číslem mě nutí zdrhnout. Když mám někam telefonovat, třesu se jak ratlík. Nesnáším pevné linky, naštěstí dnes už jich není tolik. Nedovedu si představit, že by náplní mojí práce mělo být celou směnu telefonovat.
Jahodové knedlíky (ty malé - Giuseppe) jsem od onoho podzimu neměla. Ty velké (kynuté) jednou, na táboře, asi mi to tam vůbec nedošlo. Naštěstí.
Přejet přes křižovatku mezi ÚMOb Jih směrem na Vratimov se ukazuje jako neřešitelný problém.
Vyhýbám se i okolí gymplu.
Mám problém povídat si se svými spolužáky (mimo těch úplně nejbližších). Všichni věděli, že jsme si s L. byli hodně blízcí, přesto mám pocit, že ne všichni by mě pochopili.
Vadí mi puštěné rádio, pokud není v mé moci ho přeladit.
Z písniček jsou stále na indexu: Vakuum (Chinaski), Atentát (Kryštof), Everybody's Changing (Keane), Tam u nebeských bran (Michal Tučný), Va pensiero - Spěj vzpomínko (sbor Židů z Verdiho Nabucca, ten to měl ale polepené už dříve) a Largo z Dvořákovy Deváté.
Sekundárně se na index dostaly Zelené francouzské pláně od Asonance. Ty mi spouštějí flashback svým textem. Naštěstí to není písnička, kterou bych běžně potkávala.
Z principu nevěřím zpravodajství na TV Nova ani slovo a hrozně mi vadí, že ji tolik lidí žere. Z doslechu vím, že teď jsou snad ještě horší, než byli tehdy, což mi přijde naprosto nemožné. Podobně odmítavý vztah mám k iDnes.
Stále mám trochu problém popasovat se s hokejem. L. to asi netěší, mě taky ne. Chvílemi si připadám jako pěkný zrádce. Teď mě ve fandění podporuje Cibule, jeden náš odrostlejší skaut.

Některé problémy postupem času vymizely.

Přejezdy tramvají přes Mariánské Hory mi přestaly vadit asi po roce. Naučila jsem se snášet i přejezdy přes Kotvu a nakonec i vystupování tam, zřejmě proto, že mi nic jiného nezbylo.
Přestaly mi vadit knedlíky s rajskou omáčkou. Není mi zcela jasné, proč mi z nich bylo svého času tak špatně, nehrály žádnou roli. Spojilo se rajská = červená = krev? Polévka mi ale nevadila.
"Výlety" do Paskova na hřbitov se staly mnohem snesitelnějšími. Pokud samozřejmě není na hřbitově ta místní kutálka. Zvykla jsem si i na pátravé pohledy všudypřítomných svíčkových bab a už jsem tam zažila i pár veselých momentů.
Začínám snášet bílé chryzantémy, ale na zahradu bych si je nedala.
To, že mým sluchem vybrané ukulele je barvy mahagonu, jsem brala jako ironii osudu.
Se skřípěním zuby snesu přecházení křižovatky u vodárny v Nové Vsi (od autobusu č. 54 přes přechody k tramvaji na Dubinu).
Začala jsem se opět těšit na Dušičky.

Postupně se s tím dá žít. Jde to pomalu, vždycky si budu připadat zahanbeně, že jsem nebyla L. dobrou kamarádkou, že jsem ho dost zanedbávala. Proto se z toho neumím dostat rychleji. Každý máme své vlastní tempo, to moje je prostě pomalejší.

Příště to bude veselejší, zejména to bude o tom, že náhody neexistují.

Never more

aneb Dvakrát z oboru Quality Control.

Vždycky jsem si myslela, že můžu dělat cokoliv mimo tahání pytlů s cementem. Chyba lávky. V pondělí jsem skoncovala s kontrolou kvality. Brigáda ve skladu s počítačovými součástkami byla můj druhý a poslední job v tomhle oboru. Pracovní podmínky sice nebyly ani na jednom místě špatné, ale ničila mě neschopnost nadřízených určit, co je správně a co ne. Bylo to tak na obou místech.

Ilustrační příklad: V pátek mi tvrdili, že popsané krabice jsou špatně a krabice mají být čisté. OK. V pondělí jsem dala věci z popsaných krabic do čistých a dostala jsem vynadáno, že tak to nemůže být, protože ty krabice zase nejsou popsané tak moc a stojí to peníze a bla bla. V obou případech bylo na inkriminovaných krabicích typové označení součástky. Chtělo se mi na dotyčnou zařvat, ať se ksakru dohodnou, že se to nedá vydržet. Budiž pochválena skutečnost, že pondělí byl zároveň poslední den tam. Never more.

Práce na kontrole kvality je náročná na soustředění. Ale když jste v práci čtvrtý den a pořád vedle vás někdo stojí a neustále se vás ptá, kde máte nebo ono a jestli to, co vám ukazuje, je to, co si myslí, že hledá, nedokážete se soustředit ani za celý svět. Ten člověk vám stokrát může chtít pomoct, ale spíš vás znervózní. True story.

Ale s kontrolou kvality nekončím kvůli neschopnosti druhých. Končím kvůli sobě. Ubíjí mě stereotyp. Potřebuju, aby se moje práce neustále měnila a - aby byla tvořivá. A to kontrola kvality není. Takže sbohem a šáteček.

Všechno je o lidech

Včera jsem se dověděla věc, která mě zaujala, ale zároveň velmi rozesmutnila.

Jak možná víte z tohoto blogu nebo proto, že mě osobně znáte, prožívám mnohé dny svého života s mamkou svého kamaráda L., který tragicky zemřel. Příští sobotu to budou tři roky a s každým přiblížením tohoto data se zhoršuje stav nás obou (a asi všech, co jsme si tím prošli). Včera jsme spolu tvořily vzpomínku pro Dlouhou cestu a při hledání nějakých papírů nám přišel pod ruce dopis, který tenkrát před třemi lety na podzim poslali z Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské, kde L. tehdy studoval.

"Jestli se na to chceš podívat, tak se na to podívej, ale já se na to dívat nebudu," řekla mi L. mamka.

V obálce byl dopis vlastnoručně podepsaný samotným děkanem. Na kvalitním papíře, podle "odrbaných" okrajů patrně ručním nebo grafickém. V dopise samotném nebylo napsáno moc, pouze několik krátkých vět, kterým by se dalo říct "zdvořilostní". Pro mě ale tak zdvořilostní nebyly, zejména ne ve spojitosti s tím, co zaznělo dál.

"Když jsem tam volala, říkali mi, že kdyby se to dověděli dřív, tak by to dali na nástěnku a asi i na webovky..."

Zmocnil se mě hluboký smutek a pocit strašného zahanbení. Vzpomněla jsem si totiž na přístup našeho gymplu. Na to, jak všechno věděli od samotného začátku, protože tam moji spolužáci měli tehdy třítýdenní páťáckou praxi. Na to, jak se nikdo ani neobtěžoval na pohřeb. Minimálně polovina učitelů ho někdy učila. Umožnili ale okopírovat L. maturitní slohovku. Nechtěla jsem do předchozí věty napsat místo "ale" slovíčko "jen". Nevím totiž o tom, že by se angažovali nějak jinak a přála bych si, abych se v nich mýlila.

Nevím, kolik má HGF studentů, počítám, že bude asi tak velká nebo o něco málo menší než olomoucká filda. Ta měla zhruba 8 000 studentů. Na gymplu nás bylo 360 (v době, kdy jsme studovali; dnes už je jich tam víc). Tenkrát byl ten kamarád na vysoké druhý rok. Na gymplu strávil čtyři roky.

Zastyděla jsem se, kde jsme to vlastně společně studovali.

Všechno je o lidech. 

Vrtěti flaškou

Mám postřeh k metanolové kauze. Jako abstinenta mě nebezpečí otravy nechává chladnou, spíš se na to dívám očima absolventa novinařiny a člověka, který strávil pár semestrů na mediálkách. Navíc očima člověka, který si na vlastní kůži zkusil, že v médiích není vše tak, jak se jeví.
Zpravodajství z kauzy velmi výrazně připomíná zpravodajství z povodní nebo pádu letadla s polským prezidentem. Pokud se díváte na ČT24, určitě jste si toho všimli. Aktuální, s důrazem na právě zjištěné, minutu od minuty se měnící. Nechci být zlá, je to hnus, že se najde někdo, kdo je schopen míchat do lihovin metanol, ale skoro to vypadá jako ve Vrtěti psem. Podle intenzity zpravodajství se zdá, že pozornost lidí je nutno obrátit právě k tomuto případu. Nestalo se náhodou v naší politice něco, co bychom neměli vědět? Jistě, je to nebezpečné, ale přece jen... na rozdíl od povodní metanol nejspíš nezasáhne dva miliony lidí.
Nechce se mi taky věřit, že by se u nás otrava metylalkoholem neobjevila tolik let a že by s ní bylo tak málo zkušeností. V každé (možná jen v každé druhé) příručce první pomoci je popsaná...
A navíc zpravodajství stále zapomíná na jedinou spolehlivou ochranu před metylalkoholem: NECHLASTAT!

Smutno je mi...

Dnes nevím, odkud začít. Lépe řečeno, jak podat dnešní zážitek, aniž bych prozradila a urazila hlavního aktéra příhody.
Potkala jsem dneska jednoho svého učitele z gymplu. Učitele, který se mnou dokonce dva semestry sdílel učitele a předměty na stejné vysokoškolské katedře a oboru. Jen on byl na dálkovém a já na denním. Neviděli jsme se dlouho a rozhodně bychom si měli o čem povídat. Řekl mi, že 5. října se slaví 20. výročí školy a že bude den otevřených dveří i pro absolventy. Jo, přišla bych se podívat, i když mi zrovna tahle budova žádné šťastné chvíle nepřipomíná. Ty nejkrásnější vzpomínky zůstávají zakleté na staré budově, kde teď sídlí podnikové gymnázium. Nová budova školy mi připomíná jen rozčarování ze změny nálady ve škole i podivných povahových změn v kantorském sboru, které po přestěhování vypukly, nerovný boj s profesory rok po mé maturitě v době, kdy nám nebyli s to zdůvodnit, proč můj nejlepší kamarád vyletěl od maturity (jeden z dotčených profesorů opravdu plácal páté přes deváté, verze se rozcházely)... snad jedině obědy a stolní fotbal s floralitovými kuličkami se dají počítat za pozitivní vzpomínky. A pár opravdu úžasných kantorů, mimo jiné naši třídní, která překonala můj počáteční neutrální postoj k angličtině jako prvnímu jazyku a způsobila, že jsem začala mít anglinu opravdu ráda. Z dalších bych zmínila biologikářku, chemikáře a franštinářku. Spíš bych přišla kvůli těm lidem. Možná bych si promluvila i s těmi, které až tak ráda nemám. Ať už profesory nebo spolužáky.

Spontánně mě napadlo něco, co jsem opravdu neměla dělat. Pozvala jsem toho profesora na mši za kamaráda. Jo, toho, co tehdy vyletěl od maturity a nikdo nám nebyl schopný říct, proč. Před skoro třemi lety ho totiž z ne zcela zřejmých důvodů zabil jeho známý. Vyrojila se kolem toho spousta neověřených zpráv, večírek, marihuana, všichni samozřejmě věřili Nově, zpočátku to byl strašný zmatek a vyvrcholilo to tím, že mu na pohřeb ze školy nepřišel vůbec nikdo. Jakákoliv jiná škola by se k tomu postavila čelem... Oficiální verze, kterou se škola oháněla, byla, že se to dozvěděli pozdě a že by musely odpadnout nějaké hodiny. Myslím, že to věděli dříve než já, a to nějakých 26-28 hodin dopředu. Je to sice krátká doba, ale není snad pohřeb dostatečně dobrý důvod pro to, aby odpadla hodina? Třída toho kamaráda měla dva roky od maturity. Když jsem byla v prváku, umřel kluk rok po matuře na leukémii. Šla snad celá škola, všichni, co ho učili. Je pravda, že se to nevědělo den, ale asi týden dopředu, ale tohle... u mě není omluva. Sorry.

Akceptovala bych, kdyby ten profesor třeba řekl, že není věřící a do kostela nechodí. To bych si nějak přebrala. Ale začaly z něj padat takové vtipné hlášky jako "Ta jeho mamka se v tom moc šťourá, až patologicky..."
"A víte, že to patologické vůbec není? Spíš naopak..." kontrovala jsem podle toho, co vím od Špatenkové a od své psycholožky, bez které bych to nedávala. A říkám to mimo jiné jako člověk, který je s tou mamkou v dennodenním kontaktu. Moc jsem toho ale neměla šanci říct, protože profesor už pokračoval:
"Já jsem mluvil s Irenou (pozn.: moje nejlepší a naše společná kamarádka) a vím, že jste něco organizovali a chtěli jste se někde sejít, ale ono je to těžké i pro ty spolužáky..."
A perla na závěr:
"Ta jeho mamka si musí uvědomit, že jí nic z toho kluka nevrátí a soustředit se na budoucnost..."
Typické řeči člověka, který nemá co říct, tak to mnohoslovně rozvede. Poslouchala jsem, jak do toho zabředává hlouběji a hlouběji a nebyla jsem ani naštvaná. Ani teď se na něj nezlobím. Je mi jen strašně smutno.

Ne z toho, že se on jako bývalý třídní toho kamaráda nechce angažovat. Má na to právo a já mu ho neberu. Bylo mi popravdě úplně jedno, že nepřijde. Chtěla jsem to udělat kvůli mamce toho kamaráda a samozřejmě kvůli tomu kamarádovi. Počítala jsem s tím, že odmítne. Ale ty následné věty se mě dost dotkly.

Bylo mi smutno z toho, že smrt je pro naši společnost ještě pořád takové tabu, že radši popřeme její následky na okolí než bychom dokázali truchlící členy společnosti přijmout. Zejména truchlící rodiče, těch se u nás snad lidi bojí, protože jejich prožívání smrti je ještě mnohem horší než u ostatních a má celoživotní charakter, i když ještě nějaké dítě zůstane. Natož když rodičům zemřou v průběhu sedmadvaceti let obě děti. Tuhle smutnou pravdu jsem nakonec dotyčnému profesorovi naservírovala, i když jsem to původně neměla v úmyslu.

Když jsem šla na tramvaj a chtělo se mi brečet, vzpomněla jsem si na Wlčici a její setkání s paní květinářkou a dalšími reakcemi na úmrtí její dcery Majdy na SMA. Ne, že by mi pak bylo líp, ale měla jsem pocit, že se tomu prostě člověk nevyhne. Lidé jsou už takoví, že mají někdy pocit, že když toho řeknou více, že vám kdovíjak uleví. Bude to chtít ještě dlouhou osvětu, než někteří lidé pochopí...

Jak?

V pátek mě dost zarazila nepříjemná sestra na neurologii. Nechtěla mi napsat léky pro taťku s tím, že v Korýtku (domov důchodců, někdy se o něm rozepíšu) by je ještě měli mít a podle rozpisu máme nárok až příští čtvrtek. Den předtím odpoledne volala zdravotní sestra z Korýtka, že léky mají jen do neděle. Průšvih je v tom, že ty léky mu samozřejmě nedávám já, takže vůbec netuším, jak jsme přišli k tomu, že léky nejsou. Dalším problémem je to, že doktorka se neuvolí napsat víc jak 3x30 tablet (ačkoliv já u svého neurologa v pohodě dostanu ty samé léky klidně na tři měsíce) a tím pádem nám nezbývá než každý měsíc běhat k doktorce.

Zlatým hřebem ale bylo, když se sestra z neurologie vyjádřila, že přece musím kontrolovat sestru v Korýtku, jestli ty léky dává tak, jak má a že to si přece musím vyřešit sama. Že se jim nemůže dovolat a že ona to nebude řešit. Tak teda prrr! Konzultace mezi zdravotními sestrami na různých odděleních považuju za jejich výsadní právo - a taky výsadní povinnost si to vyřídit mezi sebou.
Zaprvé - ony jsou obě dvě zdravotní sestry, mají tedy jakési know how, vzdělání a všechny tyhle náležitosti. Mluví jazykem, kterému já příliš nerozumím a když mezi nimi budu dělat poslíčka, nemusím jejich slova reprodukovat přesně.

Za druhé - já nevím, ale kdybych byla zdravotní sestrou a měla ono know how, pak by mě uráželo, kdyby nějaký kmán, který má sotva kurz první pomoci, chtěl dohlížet, jak pracuju. Od toho bych přece XY let studovala, abych to věděla, ne?! Nehledě na to, JAK mám jako laik dohlídnout, jestli dávají léky podle rozpisu? Můžu si maximálně spočítat, do kdy mají léky vyjít, ale pokud dojdou z nějakého záhadného důvodu dřív, asi sotva s tím něco nadělám a zase budu muset za tou "příjemnou paní" na neurologii.

Je to mimochodem stejná příjemná paní, která mě v červenci seřvala, že jsem jim nedodala taťkovu zprávu z LDN z ledna. Teprve teď v pátek jsem zjistila, že mě zřejmě zdupala jen proto, aby uvolnila svou vlastní vnitřní tenzi. Paní doktorka totiž taťkovi v březnu měnila dávkování léků - samozřejmě s podporou zprávy z LDN, kterou tam měli. Bohužel jsem od poloviny ledna do konce února odevzdala na různé instituce (LDN, Korýtko, Hospic sv. Lukáše, sanitní služba, neurolog, psychiatr, 2 praktici, sociálka, pracák, pojišťovna) asi stovku různých listů papíru, některé jednou, některé třikrát, některé sedmkrát. Je naprosto nemožné při takovém kvantu vést v patrnosti, co kam odevzdávám, natož si to po půlroce z hlavy pamatovat.

Musím říct, že jsem odcházela dost vytočená... a nejlepší je, že story bude pokračovat zítra. Tentokrát v Korýtku.

---------------
Poznámka pod čarou: Vystudovala jsem novinařinu a pokud mě někdo kontroluje při copywritingu, kupodivu mě to neuráží, zřejmě proto, že tohle povolání může člověk skvěle dělat i bez školy. Ale kdybych byla někým, kdo potřebuje pro výkon své profese specifické vzdělání, patrně by mě to štvalo.

Když inkoust nejde použít

Samozřejmě nepíšu výhradně inkoustem. Ne všude lze použít plničku, navíc inkoust některých značek (zejména takové ty Tesco značky) má tendenci na světle strašlivě rychle blednout. To jsem si ověřila na táboře - hláška na hláškovníku do dvou dní vybledla tak, že se sotva dala přečíst. Tam byla propiska nutností, bohužel jsem ty vybledávací bombičky měla na táboře zrovna v rok, kdy jsem neměla s sebou ani jednu propisku, tak jsem si půjčovala, kde se dalo. Postěžovala jsem si pak veřejně, že bych potřebovala propisku s normálními standardními náplněmi - a jedna dobrá duše toho využila a zásobila mě tak, že jsem dodnes nevypsala ani jednu. Jsou to dneska přesně dva roky. A to si myslím, že píšu hodně a dokonce se občas stane, že s nimi i kreslím.

Existují taky papíry, na které se prostě nedá psát inkoustem - hlavně ty hladké lesklé. Písmo na nich schne hrozně dlouho, v horším případě nezaschne vůbec. Narozeninová přání píšu radši propiskou.

Když je potřeba vystavit nějaký zápis slunečnímu světlu, jsou super různá pera s tekutými inkousty, osobně mám třeba hodně ráda to jednorázové čínské, co jsou čtyři za 30 korun. Jenom dost propíjejí, ale to se stává i lepším značkám (Schneider Bionic Worker bratru za stovku propíjí taky). Kdysi jsem psala i Tornadem, ale to hrozně rychle bledlo a navíc u mě moc nevydrželo a na konci nevzhledně škrábalo... ale je to už pár let a v Centropenu určitě pracovali na tom, aby tyhle neduhy odstranili. Centropen dělá i Teenager Pen, který jsem si zkoušela od kamarádky a přišel mi docela dobrý. Nejsem žádný super ekologický aktivista, ale mrzí mě, že musím vyhodit celé pero, když jsem "jenom" vypsala náplň. Kdysi, když jsem byla na základce, se dělalo podobné pero, nevím, kdo ho vyráběl, mělo strakaté tělo a jednobarevný uzávěr a co se týče všech rollerů (pera s kuličkou), které jsem kdy vyzkoušela, bylo zdaleka nejlepší, protože téměř nepropíjelo.

Marné nejsou ani gelovky, za všechny jmenujme Pilot Frixion, který by mě potěšil ještě trochu víc, kdyby měl malinko užší špičku a náplň vydržela o fous déle. Existuje i Frixion Point, který má špičku tenčí, ale nevím, jestli jsou ty náplně vzájemně prohoditelné. Gumovatelnost moc nevyužiju, spíš mi vyhovuje, že po papíře příjemně klouže. Výhodou gelovek je, že jsou v mnoha a mnoha barvách včetně zlaté, stříbrné a bílé, různé neonové verze, verze se třpytkami... zkrátka, když potřebujete napsat diplom pro vítěze táborového bodování, je to ono.

Jednou jedno dítě nechalo v klubovně Pentel Energel. To nemělo dělat, zkusila jsem si ho :-) kdybych neměla Pilota, určitě by to byl můj favorit, krásně klouže po papíře a píše tence, na což jsem zatížená. Je to ale taky dražší záležitost, náplň stojí kolem 50 Kč. Pořád je to méně než krabička cigaret, ale na psací potřebu to v našich končinách není zrovna málo.

Na co nedám dopustit, to jsou tenké Centropeny, typ Tri Liner nebo Handwriter. Kdo si vzpomene, jaké fixy se rozdávaly při sčítání lidu v roce 2001, tak to jsou přesně ony. Mají zajímavé špičky, které když dopíší, tak prostě dopíší, žádné škrábání, nestejnoměrné linie a tak. Anglicky se tento typ hrotu nazývá "porous tip". Černý inkoust v těchto fixech má zvláštní vlastnost, na sluníčku vybledá do tmavě fialova. Rollery stejné značky se mi úplně neosvědčily (zažila jsem několik vypadlých kuliček, což je neopravitelné), některé finelinery (jehlové hroty) měly zase tendenci produkovat zvláštní nepravidelně silnou linku. Hlavně ty silnější. Ty slabší jsou OK. Tenký černý fix používám pro vytahování obrysů, když potřebuju něco nakreslit a taky pro přípravu her pro děcka z oddílu. Černý inkoust lze v pohodě vyprat, sice je tím pádem taky rozmyvatelný náhodnou přeháňkou, ale přece jen po něm na papíru zůstane trochu stopa (růžová!).

V mém pouzdře čeká na svoji příležitost také jeden fix s pigmentovým inkoustem, a sice jeden Rotring 0,7, typ fineliner. Mám ho už poměrně dlouho, ale zatím nebyla příležitost ho vyzkoušet. Je to celkem drahá záležitost (asi 70 Kč), ale v zimě likvidovali v Lasu papírnictví a koupila jsem ho asi za čtvrtinu. Do takových míst by mě neměli pouštět. Chválabohu, že už skoro nic neměli. Nebo aspoň skoro nic pro mě. To, co ostatní holky utratí za šminky a oblečení, já jsem schopná utratit za psací potřeby. No dobře, tolik ne. Nejsem zatížená na pera za 3 000, zejména proto, že bych měla strach je pak používat, převážet atd.

Ale i tak mám psacího náčiní asi tolik, kolik mívají moje vrstevnice malovátek a bot dohromady.

Chvála inkoustu

Vypůjčila jsem si název z Okouna :-), snad mi to prominou.
Ti, kdo mě znají, vědí, že už strašně dlouho píšu inkoustem. Málokdo ví, jak jsem na to přišla a zřejmě i u mě by to už upadlo v zapomnění, kdybych nenarazila na kamarádův sešit a nevzpomněla si, že to byl vlastně on, kdo mi vnukl nápad, že existují snazší způsoby psaní ve škole než neustále shánět bezvýsledně náplně do propisek. Existuje jich snad stovka různých druhů, krátké, delší, nejdelší, s různou vzdáleností těch "křidélek" od špičky, dokonce i bez "křidélek" (do nevysouvacích tužek), krátké kovové (do čtyřbarevných tužek), s tenkým hrotem (ty dodnes preferuju), s širším hrotem. Často jsem narážela i na vadné kusy (vzduchové bubliny, nepravidelné kuličky, škrábající hroty). Propisky mě prostě rozčilovaly.

Inkoust je kouzelné médium, dá se s ním nejen psát, ale i kreslit a rozmývat to vodou, což může být výhoda i nevýhoda. Například pokud vám zmoknou zápisky či se vyleje pití do tašky, je to průser. Jsou sice i voděodolné inkousty, tedy ty dokumentní, ale ty zase "žerou" kovové součásti pera tak rychle, že se na ně v podstatě nic dražšího než číňan nevyplatí používat. Možná, že některé dražší kousky mají proti tomuhle ochranu v podobě nějaké dražší odolnější kovové slitiny, ale dokumentní inkoust sežere špičku "normálního" pera cca během čtyř až šesti měsíců. Některé inkousty vybledávají (to je třeba vyzkoušet), v zimě je bombičkové pero dosti výbušná věc (zejména při přechodu z venku do místnosti) a s inkoustovými pery se špatně létá (to mě zrovna netrápí). Samozřejmě taky hrozí, že se pokaňkáte, ale přinejmenším se to dá docela dobře vyprat. Aspoň tedy klasické inkousty české provenience, dokumentní jsem snad nikdy neprala. Co si pamatuju, mnohem víc kaňkala pera s pístem, bombičkovky ani moc ne.

Kdybyste se ptali přímo na psací nástroje, tak mám už asi šest let pero, které jsem koupila v papírnictví v Olomouci v Prioru tenkrát myslím za 19 korun. Je to nějaká čínská výroba, bez značky, jen je na obalu napsáno "3Grip Pen". Slouží mi asi dvakrát déle než většina těch, které jsem měla předtím, už mu chybí kousek závitu na těle a přežilo se mnou hodně dobrého i zlého. V tomhle je modrý inkoust. Pak mám ještě dvě školní plničky Maped Freewriter, obě z šíleného kauflandového výprodeje, v jedné je inkoust fialový a v druhé zelený. Jsem hračička, takže si bombičky plním sama, injekční stříkačkou ze sady na doplňování inkoustu do tiskárny. Náhradní bombičky těchto barev s sebou tím pádem nevozím, ještě jsem nevynalezla způsob, jak je znovu uzavřít. Fialový inkoust si musím navíc namíchat, no prostě si hraju, ale výsledek stojí za to. Lákal by mě inkoust oranžový, ale u nás se prodává jenom zahraniční výroba (Diamine) a lahvička za 80 Kč proti našemu Koh-i-nooru za 21 Kč je prostě příliš velký rozdíl, navíc myslím, že toho našeho je ve skleničce víc. Holt musím počkat, až budu jednou slavná a bohatá a budu si to moct dovolit :-D

Buď připraven - na smrt?!

Slyšela jsem o jedné táborové události, která mi od té doby vrtá hlavou. V rámci "myšlenkových základů" se s dětmi bavíme i o významu slibu, hesla, zákona, denního příkazu. Při té příležitosti jsem se doslechla, že kdosi tvrdil třináctiletým skautkám, že mají být připravené nejen do školy a pomáhat vlasti i bližním, jak stojí ve slibu, ale že mají být také připravené na smrt. Těm holkám je třináct. Kolik z nich má nějakou zkušenost se smrtí ve svém bezprostředním okolí? A kolik z nich by napadlo spojit si to zrovna se skautským heslem?

Mě by to dokonce nenapadlo ani teď, a to je mi bez pár hodin dvakrát tolik co jim a mám za sebou v posledních třech letech opravdu leccos, ani tak ale nevidím v "Buď připraven!", že bych měla být připravena na smrt. I když si připadám, že jsem s ní smířená asi o něco víc než mnoho mých vrstevníků, připravená se na ni teda necítím. Dokonce ani se svými zkušenostmi, kdy ta s kosou ve skupině mých přátel sekla opravdu jen těsně vedle, nevidím ve skautském hesle nic jiného než to, co je ve slibu. Buď připraven pomáhat duší i tělem.

Chtít po třináctiletých dětech, aby byly připravené na smrt? Dejte mi svátek... 

Platón je mi zhola k prdu

Jsem toho názoru, že studentům gymnázií (ale i dalších středních škol) by prospělo, kdyby se v hodinách dověděli více z psychologie než z názorů dva tisíce let mrtvých myslitelů starého Řecka. Osobně bych teď více ocenila informace o tom, jak se projevují deprese a jak se v takovém případě má chovat člověk blízký, než když vím, jaké názory měla kyrénská škola. Prostě více takové té psychopatologie, méně planých keců. Tímto se omlouvám všem filozofům, ale mně osobně jsou aktuálně názory pana Platóna zhola k prdu.

Ocenila bych už na střední typologii poruch osobnosti. Učili jsme se ji na vysoké a myslím, že je to něco, co by každý člověk měl vědět.

Stejně tak ty deprese, možná i něco málo z problematiky sebevražd (jen tak okrajově, pojí se to s depresemi).

Problematika alkoholismu a souvisejících jevů (např. bezdomovectví) by taky nebyla marná. Alkoholismus je totiž velice pestrý a někdy ani nevíte, že člověk, kterého máte před sebou je závislý na alkoholu.

Googlení mi nevadí. V případě depresí se weby naštěstí celkem shodnou. Jen si ještě dobře pamatuju, že jsem si nad filozofií říkala: "Proboha, na co mi to bude?" a nad zápisky z hodin se provokativně skví nadpis: "Filozofy k lopatě!". Jo, vlastně jo. Využila jsem filozofii. Když jsem chtěla zamachrovat. Ale tu psychologii bych využila víc. A nebudu v tom sama.

Plackové hody

Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo jít. Od rána pršelo a bylo tu zprvu celých a pak dokonce necelých 13°C. Nakonec ale pršet přestalo a teplota se vyhoupla pár (doslova) desetinek nad třináctku. A pak mě taky vyhnala zvědavost. Co to asi je, když o tom všichni mluví?
Přesto, že nebeská byrokracie asi popletla žádost o pěkné počasí, takže přestalo pršet až kolem třetí hodiny, bylo kolem čtvrté na lavičkách (hlavně těch krytých) už docela hojně lidí. Kupodivu nekryté lavičky stihly za hodinu uschnout.
Na placky padlo 350 kg brambor, které z části darovalo místní zemědělské družstvo. Předpokládám, že vejce zčásti dodaly místní slepice.
Nejvíc mě dostala tombola s losem za 5 Kč. Nevím, kdy jsem to viděla naposled, ale asi to bylo v době, kdy jsem chodila na první stupeň ZŠ. Mám jich v kapse víc než 10. Samozřejmě těch nevýherních. Vyhrála jsem na dva - na 177 poukázku na wellness měření (prý voda v těle, svaly, fyzická kondice, minerály v kostech atd.) a na 207 kšiltovku Radegast. Aspoň víme, kdo byl sponzorem :-) Tedy spíš jedním z mnoha sponzorů, protože těch bylo snad padesát. Koukala jsem a ceny měli pěkné, viděla jsem badminton, bonboniéry, krmení pro psy, hračky pro děti, koláče, každý ze sponzorů dal něco a myslím, že pestrost cen tomu nijak neuškodila, spíš naopak.
Mimo placků byly k mání klobásy, koláče a sladkosti, z pití pak tvrdý alkohol všech barev (sorry, poznám akorát mentolový likér, ale fernet tam asi taky byl), pivo (jaké, to není třeba zmiňovat) a nealko mnoha druhů (kdy jsem naposled měla čepovanou kofolu?). Děti si zkoušely kolo štěstí nebo hrály fotbal. Jakási kapela vyhrávala k tanci i poslechu, ale nějak jsem nezjistila, kdo to vlastně byl. (edit 12. 8.: Byl to Šajtar)
Škoda té zimy. Jinak to bylo docela fajn.

Věncologie

Nevím, jestli jste to někdy pocítili, ale mě předloni před Dušičkami dost deptalo, že v nabídce obchodů není věnec, který by se dal dát na hrob kluka, který umřel ve třiadvaceti. Tradiční lesní kytice se moc nehodí, umělé kytky z Polska nemám ráda, takže nakonec dostal zelenou věnec ze slaměnek se stuhou "Vzpomínáme" (stuha se mi ani trochu nelíbila, ale bez ní vypadal věnec divně).

A nebylo daleko od nespokojenosti k činům. Loni jsem už někdy koncem září začala - zpočátku neprogramově a chaoticky - kupovat bebechy na věnec. Systémem jeden nákup ve městě - jedna dekorace do věnce. Jednou to bylo 12 oranžových látkových lístečků, jednou tři ratanové koule, pak 12 oranžových jeřabin a nakonec tři růžičky. Oranžová na začátku nebyla úplně v prvním plánu, ale když přibyly oranžové koule, byla barva Philadelphie Flyers jasná.

Přiznám se, že na podklad a vrchní větvičky jsem oškubala jakýsi nízký jalovcoidní keř (staré větvičky píchaly, nové ne, ale co to bylo, vážně netuším) a taky (snad) smrk za domem. Kupodivu to zůstalo zelené bratru do Velikonoc.

Sestavení a uvázání věnce mi trvalo asi dvě hodiny i se sběrem větviček a dopadlo to takhle:

Jalovcoidní keř je pod smrkovými větvičkami a úplně vespod je 14 let starý polystyrenový základ na věnec, který mi ale během vázání praskl.

Celá akce vyšla asi tak na stovku. Co je ale nejdůležitější, líbil se. To zní divně, ale kdo ze známých šel kolem, všiml si ho.

Letos jsem se nechala inspirovat knihou Věnce (edit 24. 8.: autorka Chris Rankin) a začala už teď v létě shánět materiál. Právě jsem se vrátila z jednoho lovu po jedné opuštěné zarostlé zahradě tady na Morávce. V pokusech jsem naškubala vzorky kdejakého polního kvítí, z nichž jen o vratiči bezpečně vím, že ho použiju, protože je usušitelný. Ostatní rostliny musím nejdřív nechat uschnout, abych věděla, zdali mi neopadají. Strašně mě láká zkusit věnec ze žlutých, červených a dalších javorových listů, ale je náročné je zakonzervovat, takže kromě diplomky mám před sebou ještě jednu výzvu.

Cestovat je někdy sranda

Aby bylo jasno. Obvykle nemám s ČSAD Frýdek-Místek problém. Ba naopak. Mockrát mě bezpečně dovezlo do Paskova a následně zpátky, ve třicetistupňovém vedru i v patnáctistupňovém mrazu. Až dneska jsem si s nimi užila měrou vrchovatou.

Začalo to ráno, když mi v autobuse z Morávky do Frýdku řidič velmi pravděpodobně nedal jízdenku. Vím, že mi vrátil drobné, ale ten lístek jsem fakt nikde neviděla. Vzhledem k tomu, že v Ostravě jsou měsíčníky na období, ne na kredit, tak mi to došlo celkem pozdě a už jsem se jenom modlila, aby nejel revizor. Tohle bych mu nikdy nedokázala.

Cestou zpátky to bylo ještě pikantnější. Lidi si dříve dost stěžovali, že autobusy často přijíždějí s předstihem. Když se podíváte, jak jedou, tak se ani není co divit. Pokud na zastávce nikdo nestojí, tak ji projedou, čímž ušetří na jedné zastávce minimálně půlminutu. Moc nechybělo, a tenhle jejich zvyk se mi stal odpoledne osudným. Mimochodem, ČSAD si výtky cestujících vzalo k srdci, a tak autobusy z Morávky i přes projíždění zastávek dojíždějí do Paskova docela často se sekyrou, a to klidně i deset minut.

No ale jak to dneska bylo v Dobré u VÚHŽ*. Čekám tak na autobus, stojím pod pergolou s jízdními řády, která má asi zastupovat klasickou boudu a hle - zelená příšera se blíží k zastávce. I přejdu na začátek pergoly do směru jízdy, aby mě šofér viděl - a když zvednu hlavu, zjišťuju, že autobus má sice napsáno na předku "Morávka Lipové", ale že už mě prakticky míjí, pořád jede v jízdním pruhu a navíc si to stále švihá oněch pověstných padesát! Vyjeveně koukám a už v duchu uvažuju, kdy jede další - za hodinu nebo dokonce za víc? Teprve až mě autobus míjel, řidiči došlo, že teda asi na té zastávce čekám na autobus a začal docela prudce brzdit. Brzdy měl dobré, zastavil asi patnáct, dvacet metrů za boudou. Přemýšlím, kdo udělal chybu, jestli se zastávka nachází někde jinde (označník je na té boudě), nebo jestli jsem nebyla dostatečně vidět (mám příště skákat "jumping jacks"?). No ale každopádně jsem byla ráda v cíli své cesty, protože dneska jsem si s hromadnou dopravou fakt užila.

*VÚHŽ = Výzkumný ústav hutnictví železa