Zjistila jsem, že Domov Korýtko, ve kterém byl můj taťka, je mimo Ostravu-Zábřeh poměrně neznámý. Korýtko je místní název jednoho z mnoha ostravských lesů na břehu Odry. Kdo někdy jezdil 45kou z Poruby do Zábřehu, ví, že je tam (jednosměrná myslím) zastávka U Korýtka. Je pravda, že od nás je to z ruky, ale v Porubě bychom prý čekali fakt dlouhou dobu a Přívoz pro nás byl neakceptovatelný z hlediska lokality. V ostatních ostravských domovech nám bylo řečeno (aniž nás kdokoliv viděl), že nepohyblivého člověka s poúrazovou epilepsií a duševní chorobou nevezmou (neotestovali jsme jeden někde ve Vítkovicích). Domov se zvláštním režimem je pro lidi s demencí a Alzheimerem a basta. Co na tom, že vlivem těch drastických léků už demence propuká. Je tu další choroba a oni na jiné choroby prý nejsou zařízení. V celém kraji snad neexistuje zařízení, které by se o takhle nemocné lidi postaralo - mimo charitního domova někde ve Vítkovicích, jenže ten je určen převážně pro duševně nemocné osoby bez přístřeší. Ta duševní choroba se výrazně projevila jednou. V roce 1995. Od té doby nic, ale v papírech to bylo, takže bylo velmi snadné nás odmítnout. Měli na to právo a odpovědní toho hojně využívali.
Sociální pracovník je vlastně takový PR pracovník pro domov, protože je to on, kdo jedná se zájemcem o službu. Podle toho by se sociální pracovníci taky měli chovat. Třeba místní domov důchodců (DZR tu není, ale praktik napsal doporučení) to udělal tak, že si sociální pracovnice ode mě ve vestibulu (!) přebrala papíry, zběžně je prohlédla, na něco se poptala, řekla mi, že to nevidí dobře a odešla. Přijela jsem tam tehdy na kole a asi jsem v cyklistickém nepůsobila dostatečně majetně a důvěryhodně, aby mě pustila byť jen do svého kanclu. Z dotyčného domova jsem neviděla kromě onoho vestibulu nic. A to mám kupovat kočku v měchu, když ani nevím, jak to vevnitř vypadá? Ještě mi jednou zavolala, že teda taťka má malý důchod a že jestli víme, že budeme doplácet. Ano, věděli jsme to. Od té doby přišel jen zamítavý dopis. Osobní jednání s ní trvalo všeho všudy 10 minut. Dovedlo mě to k přesvědčení, že ačkoliv naše sousedky vychvalují, jak je to tam pěkné, už jen kvůli tomu zvláštnímu jednání se o místní domov nebudeme pokoušet ani za zlaté prase a pokud se nás někdo bude ptát, tak tenhle mezi našimi doporučeními nebude. Okres Opava je vůbec celý naprosto mimo jakoukoli diskuzi, můj praktik mluvil o Vítkově, což není daleko vzdušnou čarou, ale po silnici nebo železnici je to veřejnou dopravou cesta zhruba na 3 hodiny, i autem je to víc jak hodina. Domov v jisté vesnici na východě okresu (lépe nejmenovat) se diskvalifikoval sám, chtěl na webu "sponzorský dar". Vím, že v této oblasti je všechno hrozně drahé (jen ty pleny, podložky, speciální krémy...), ale brát do domova jen ty, co dají sponzorský dar, mi přijde doopravdy hrozné.
Už nevím přesné datum, kdy jsme v Korýtku byly poprvé, ale bylo to v krutých mrazech a ještě horším sněhu na počátku roku 2012, přelom ledna a února. Brodily jsme se s mamkou (chodí o berlích) sněhem po kolena z tramvaje od Kotvy a trvalo nám to asi půl hodiny. V Korýtku nás přijaly dvě sociální pracovnice, popovídaly si s námi, zodpověděly všechny dotazy (a hodně jich položily), přijaly a prolistovaly papíry a provedly nás, aby nám ukázaly, jak to vypadá na pokojích. Po zkušenostech z Hlučína jsme akorát zíraly. Přitom jsme přijely z města, které je mimo spádovou oblast domova, z úplně jiného okresu, z města vzdáleného hodinu veřejnou dopravou! Korýtko bylo o dost levnější, i tak jsme ale musely připlácet a sociální pracovnice nám to sdělovaly tónem, jako kdyby se nám omlouvaly.
Při přijetí jsme měli asi víc štěstí než rozumu. V Radvanicích (LDN) mi radili, ať tam co nejvíce volám a urguju to. I stalo se. Stále ještě v krutých mrazech 13. února 2012 jsem volala do Korýtka, jestli mají volné lůžko. Prý ne. Odpoledne se přivalím do hospice (měli jsme tam od října objednaný odlehčovací pobyt na únor a březen) a ještě mi nestihly rozmrznout brýle a už mi hlásí jejich sociální pracovnice - prý tu byla paní z Korýtka a mají volné místo. Já na to, vždyť jsem s nimi ráno mluvila a prý volné místo nemají. Druhý den ráno už mi zvonil telefon a vše se upeklo během následujícího týdne. Že to byla opravdu otázka štěstí, nám došlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na celém DZR jsou 4 mužská místa. Další se uvolnilo až v srpnu...
Bylo to veselé, vyběhat tu hromadu papírů ve stále ještě téměř dvacetistupňových mrazech. 20. února jsem v hospici sbalila veškeré taťkovy věci do své táborové krosny a tak také absolvovaly o den později převoz do asi tři kilometry vzdáleného Korýtka. Tam tedy byl taťka až do letošního 21. května, kdy (na Fifejdách) zemřel na zápal plic. Oficiálně nám ještě nic nepřišlo, ale měl chronický zánět průdušek, doktoři mluvili i o možné CHOPN (jednou z forem CHOPN je právě chronický zánět průdušek).
Na DZR v Korýtku to bylo fajn. Myslím, že i kdybychom měli jinou možnost, asi bychom neměnili. Ošetřovatelky byly všechny báječné, kulatá zdravotní sestřička Markéta sice svým mohutným zjevem budí respekt a rázná tedy je, ale je to prima ženská. Mezi ošetřovatelkami jsme našli jednu, která pochází z Morávky - a to zrovna, když jsme tam byli se strejdou z Pražma. Vůbec jsem měla pocit, že jsme tam tak nějak všichni zapadli. Bylo to pro nás z ruky, to jo, ale autobus jezdí co hodinu přímo ke Korýtku. Celá cesta trvá přibližně 1:10 až 1:25 hodiny. Blízko ale bydlí L. mamka, takže pokud jsme si něco měly předat, stačilo to přivézt a někde jsme se potkaly. To byl takový bonus.
V Korýtku jsem si nerozuměla jenom s dveřmi na pavilon. Mám hodně slabé ruce a otočit kuličkou na dveřích se mi hlavně teď v konci stalo nemožným, protože už tak těžko otočitelnou kuličku ještě přitáhli. Docházelo totiž k paradoxní situaci, kdy obyvatelé uměli dveře otevřít, ale návštěvníci ne. Dveře tam teda měli dvoje, na každém konci patra jedny, takže jsem se naučila chodit těmi druhými, které neměly kuličku tak napevno. Nebo možná bylo to kouzlo v tom, že každá koule se otáčela na jinou stranu a na tuhle mi to prostě šlo lépe.
Ten rozdílný přístup k žadateli o služby u nás a v Korýtku mě nikdy nepřestal udivovat a je vidět, že všechno je opravdu o lidech. Veškeré služby tvoří lidé, na přístupu lidí služby stojí a s ním také padají. Někdy dost hluboko.
Žádné komentáře:
Okomentovat