středa 12. února 2014

Čtyři roky netušených dobrodružství

Když se začala kvapem blížit zimní olympiáda, uvědomila jsem si, že právě v den začátku té minulé propuklo něco, co mi sice převrátilo život od základů a zcela naruby, ale něco, co bych zároveň za nic nevyměnila.

S L. mamkou jsem byla v kontaktu poprvé o Vánocích 2009, sháněla jsem všechny dostupné fotky od spolužáků, ale přiznám na rovinu, že jsem měla hrozný strach s ní komunikovat. Měla jsem strach, že řeknu nebo udělám nějakou blbost. Mám k tomu totiž tendence. Neumím jednat s lidmi. Až mnohem později jsem zjistila, že jsem se už tehdy neměla čeho bát. Ale to většinou zjistíte až později.

Píše se 12. únor 2010. Pátek, v noci má začít olympiáda ve Vancouveru. Hrozně se těším, ale zároveň vím, že hokej si nedopřeju. Čtyři měsíce po L. smrti se s hokejem spíše potýkám a z jeho sledování nemám radost.

Cestuju tradičně 34kou na schůzku. Zastavili jsme ve Lhotce a nyní se rozjíždíme směr Sad Boženy Němcové. Cesta se vine do úzké prudké zatáčky přímo kolem dveří kapličky. Vedle dveří visí tabule "Rozpis bohoslužeb". Hmm, měla bych se asi zeptat, jestli nebude za L. nějaká mše. Mohla by být... L. rodiče jsou věřící. No jo, ale není to brzo, jen necelého půl roku po smrti?

Těsně na první zatáčkou následuje druhá a pak se cesta napřimuje. Vede z ní odbočka na polňačku. Na polňačce na sněhu stojí bažant a kouká na autobus, jak to místní bažanti obvykle dělají.

Hodiny v autobuse ukazují červeně na černém pozadí kromě zóny 1 taky čas 13:23 a kdyby měly i počítadlo na vteřiny, přidaly by 50. Vibruje mi mobil. Asi se mi nějaká světluška omlouvá, že je nemocná, teď to řádí, koneckonců ani já nejsem tak zdravá, jak bych chtěla být. Nebo jsem něco zapomněla doma - ale vždyť jsem se tak pečlivě balila!

Nevěřicně jsem vytřeštila oči na esemesku: "Ahoj Jarko, L. bude mít 3. 3. narozky...". Synchronicita funguje! Dále L. mamka píše, že nechává za L. sloužit v Zábřehu mši a že by chtěli uspořádat vzpomínkové setkání - kamarádi a rodiče a prý co na to říkám.

Moje reakce byla až nestydatě nadšená. Myslím, že jsem neřekla nic, ale kdybych nebyla zrovna v autobuse, skákala bych radostí a chechtala se, že mi odpověď na nahlas nevyslovenou otázku přímo takhle spadla z nebes.

Ten večer jsem navrhla jako možné místo našeho setkání Čajovnu Na Větrném kopci ve Výškovicích, protože jsme tam kdysi s L. byli a věděla jsem, že tam budeme mít potřebné soukromí. Na následující tři týdny jsem se vrhla do příprav se stejnou vervou, jako kdyby měla přinejmenším přijet britská královna. Náhle po dlouhých měsících existovalo něco, co mi dělalo radost. Nevím, jestli ten zápal někdo v mém okolí dokázal pochopit, ale kdosi se mi přiznal, že byl rád, že jsem se zase pro něco nadchla a zase jsem vypadala a chovala se normálně. Nevím, jestli někdo kromě mého nejbližšího okolí v tu dobu věděl, že jsem náhle připravovala věc, o které jsem ty čtyři měsíce snila. Jestli existovalo něco, co jsem opravdu nechtěla dopustit, byla to ztráta kontaktu s L. rodiči. Jenže jsem pořádně nevěděla, jak to zařídit.

Lepší místo k setkání nikdo nenavrhl, tak tedy první setkání proběhlo ve Výškovicích v čajovně a po něm za půl roku ještě druhé. První mše byla... to se špatně popisuje. První mše byla první mší po násilné smrti mladého kluka. Kdo zažil, ten ví, kdo nezažil, umí si jen těžko představit.

Toho 12. února 2010 to byla úplně první synchronicita, která se mezi mnou a L. mamkou objevila, ale zdaleka ne poslední. Během následujících 4 let spadlo z nebes mnoho odpovědí a také mnoho dalších otázek. Ta kupka jedniček a nul začala dlouhý řetězec mnoha kouzelných zážitků. Například já jsem skákala přes kaluže (a dopadla přímo doprostřed), stála na věží nového zábřežského kostela, po 16 letech kreslila člověka, nacestovala několik tisícovek kilometrů MHD a vlakem, strávila stovky hodin nad úpravami fotek, o půl jedné ráno hledala před domem ztracené vodítko, byla před jednou mší namátkou vybrána na první čtení, sháněla po Svatém Kopečku sirky, hledala hromady informací a telefonních čísel, nastudovala a vysvětlovala spousty věcí, jo, a taky jsem jednou jela hlídat Benyho a zůstala tři dny.

L. mamka jednou, když jsme v Olomouci doběhly tramvaj, prohlásila: "Teda, s tebou se člověk nenudí."
"Však s váma taky ne," vrátila jsem jí tehdy kompliment.
A o tom to je. Nevím, co je to nuda.

Dodnes, když jedu přes Lhotku, tak si na ten únorový pátek často vzpomenu. I na toho bažanta, kterému patřila poslední myšlenka předtím, než telefon začal vibrovat. Tyhle čtyři roky netušených dobrodružství prostě nevymyslíš.