Chováš se nepřirozeně!

Reaguju na to, co slýchám, že se děje L. mamce. Chová se divně. Divně pro zbytek světa. Z každého místa, které navštíví, musí přivézt svíčku. Nebo aspoň něco malého, co dá k L. fotce. A zdá se, že ji to baví, podle toho, s jakým zápalem a odhodláním pokaždé hledá tu nejhezčí věc. Z jednoho "výletu" do Brna k doktorovi jsme díky tomu přijely místo v naplánovaných pět až v sedm večer.

Mně její chování přijde naprosto normální. Asi je to tím, že jsem s ní v kontaktu už víc jak tři roky a prostě jsem si zvykla. Vím, o čem není dobré mluvit a co ji naopak celkem spolehlivě zaujme. I tak se stane, že to sem tam neuhlídám a kecnu nebo udělám nějakou blbost. Ale nějak to celé považuju za normální - každému z nás přece některá témata hovoru vadí.

Nedávno jedna kolegyně přímo vytkla L. mamce, kterou něco rozhodilo k pláči, že prý se chová nepřirozeně.

"Nepřirozeně? Co je to nepřirozeně? A co je to přirozeně?" reagovala jsem, když mi to vyprávěla.

Nepřirozeně pro zbytek světa. Mezi ostatními pozůstalými rodiči nepředstavuje žádnou velkou výjimku. Je dobře, že ta skupina není velká (i tak je větší, než si myslíme). Takový osud si nikdo nezaslouží.

Pořád ale nechápu, co je vlastně špatného nebo divného na tom, že se občas rozpláče. Nikoho a nic tím přece neohrožuje, za volantem nesedí, v superčistém provozu taky nepracuje. Kdyby ostatní netušili, co za tím pláčem je, tak to možná chápu, ale oni to tam dobře vědí. A co hůř, už delší dobu se mi zdá, že někteří toho nevalného psychického stavu L. mamky přímo zneužívají a nejraději by ji mezi sebou neviděli. Znervózňuje je, že není vysmátá, chtějí si povídat o dětech a vnoučatech a v tom L. mamka není zrovna ideální konverzační partner. Jsou to matky od rodin, člověk by čekal trochu empatie. Jsou všichni lidé opravdu tak plytcí, nebo je to jen chyba výběru vzorku?

Ve výchově dětí se používá věta "nebreč, jsi už velká holka", případně u kluků "nebreč, kluci nebrečí". Blbost a ještě větší blbost. Pláč je důležitý obranný mechanismus, smyslem je zklidnění, zastavuje produkci stresových hormonů. Ubližuje opravdu pláč jediného člověka okolí tak moc, že ho musejí považovat za nepřirozený? Když jsem si zvykla já, proč si nezvykli oni, kteří jsou s ní v denním osobním kontaktu?

Ve světě pozůstalých rodičů je smutek a pláč stálým hostem. Je na zbytku světa, aby se s tím smířil. A pokud se s tím nedokáže smířit, aby držel... ústa.