Advent a Vánoce

Přípravy na letošní Vánoce byly dost fofr. 2. prosince jsem totiž po dvou týdnech teoretické výuky daní, personalistiky a pracovního práva nastoupila na praxi do knihovny, kde daně zcela jistě neužiju, personalistu tam nemají a nedodržování pracovního práva tam nepředpokládám. Nechci říct, že to bylo zcela neužitečné, naopak, bylo to velice zajímavé, ale ve své praxi toho mnoho neupotřebím. Den se zcvrknul na 6.-8. hodinu ráno a 17.-21. hodinu večer, neboť cesta tam a zpátky trvá kolem tři čtvrtě hodiny. První dva týdny byly krušné, protože přesně jak jsem předpokládala, všechno bylo zcela jinak než ve škole a navíc se moje hlava odmítala smířit s neustálými změnami činnosti, tempa, úkolů a už tím tuplem s tím, že dělám všechno, jen nepůjčuju knížky, takže jsem první pátek v poledne měla dost. Vše se poněkud změnilo během dalšího týdne, ale i tak byly ty první dva týdny divoké.

K prosinci patřilo také pět dnů s Crazym. Panička mu odjela na duchovní cvičení (na kterých byl bohužel farář, který sice dokonale uměl doktrínu, ale byl úplně mimo realitu - přesně to, co mi na římskokatolické církvi tolik vadí), tak jsme pět dnů hospodařili spolu. Nejlepší bylo, že jsem to měla do práce 15 minut tramvají, ovšem olizování nosu každé ráno si doma ráda odpustím.

L. mamka dostala část dárečků opět ve formě adventního kalendáře. Bylo mi opět celkem šumák, že to nevydržela a podívala se do všech krabiček (ale příští rok to musím vymyslet jinak a líp!). Tentokrát to byla skládačka. Puzzle by neprošlo (kvůli rozdělení L. na dílky), ale s tímhle by neměl být problém, říkala jsem si. No, největší problém byl, když jsme to srdíčko skládaly. A taky stříhání těch pididílečků vyřazenými manikúrovými nůžkami byla fuška. Celková velikost byla 18x18.

Kromě dílků srdíčka byly v adventním kalendáři dobroty a hračka pro Ušaté torpédo, ozdoby na stromeček, voňavé čajové svíčky a magnet s nápisem "Nakonec lze většinu páníčků naučit, aby poslouchali svého psa.". Krabičky jsem složila sama z čtverců kancelářského papíru a pomalovala každou jinak.

K Vánocům si L. mamka přála gumičkový náramek s L. jménem, čímž mě přemluvila k začátkům s gumičkami. (škoda, že nemám fotku hotového náramku) Takže L. mamka dostala náramek a propisku s L. jménem. Do taštičky jsem ještě přihodila KONG pro Crazyho (snad L. mamku nenapadne jít se podívat, kolik to stojí!), aby měli panička a pejsek dárky pohromadě.

Vánoce jsme tradičně "slavili" minulou sobotu cestou na hřbitov, nazdobili jsme stromeček, zapálili svíčky a zašli podrbat za ušima Aengie, která se chvilku před naším příjezdem vyválela v hlíně a vypadala, jako by byla pokřížená s čokoládovým labradorem.

Vánoce jsou pro L. mamku vždycky těžké, letošek není výjimkou. Britská organizace Dying Matters, zabývající se péčí o pozůstalé, na Twitteru včera zveřejnila zajímavý odkaz: Coping with Christmas (anglicky). Třeba by se vám mohl hodit tak, jako se hodí mně. No, ale radši budu doufat, že se nehodí.

Poklidné Vánoce všem!

14.12. - Mezinárodní den památky zemřelých dětí

Když jsem tradičně druhou prosincovou neděli zapalovala v 7 večer svíčku za všechny zemřelé děti, vzpomněla jsem si na to, jak se mě kdosi (docela opatrně) zeptal, jestli mi L. pořád chybí.

Pokud vám mohu radit, tuhle otázku radši vynechte. Dokonce i po pěti letech a nejen u mě. L. mi chybí při každém hokeji, dokonce i na praxi v knihovně - jednak každou chvíli narazím na knížku, která mi ho připomene, jednak jak L. znám, určitě by se přišel podívat. Jsou lidé, kteří vám nepřestanou chybět. Ani po pěti letech. Nepřestanou vám totiž chybět nikdy.

Jana

Na svůj věk znám příliš mnoho těch, kdo tragicky zemřeli ještě před třicátým rokem věku. Dneska (vlastně už v neděli, ale pro mě dneska) k nim přibyla Jana Sotonová, reportérka ČT, spolužačka z olomoucké žurnalistiky. Patřila k početné východočeské partě v ročníku, s oběma královéhradeckými Jakuby tvořili nerozlučnou trojku. Její specializací byla politika - byla přesně ten typ, který nenechá politika v rozhovoru utéct od tématu. Od pohledu drsňačka s piercingy, ale přitom holka, která se nikdy k druhým nechovala hrubě.

Škoda talentované novinářky a hlavně škoda mladého nadějného života.

Nemám žádnou vlastní fotku, ale na téhle z webu ČT je Jana přesně taková, jakou si ji pamatuju:

Malý chlupatý problém

Většinu času je to malý chlupatý živočich, který tiše spí v košíku někde v rohu. Dokonce se i nechá pohladit a pochovat a slastně přitom vrní. Je to roztomilý kříženeček, podvraťáček. Pak se ale něco zvrtne a to přítulné zvířátko se změní v slintající, zuřivou a krvelačnou bestii, která kouše a trhá všechno, co jí přijde pod zuby. Maminka je fobie, tatínek posttraumatický stres a v příbuzenstvu má i úzkostnou poruchu nebo něco takového.

Dost dlouho jsem se hrdě pyšnila tím, že nemám žádné fobie. Pokud přidám slovo "typické", můžu to tvrdit dál. Hadi, myši, pavouci, tma, pátek třináctého, zubař, uzavřené prostory, nic z toho. Než se přišlo na to, že mám dlouho utajovanou a potlačovanou fobii z nefrologů, urologů a jim podobných.

Narodila jsem se s vývojovou vadou močových cest, což znamenalo nejen časté záněty, ale také časté kontroly a vyšetření v Opavě na specializovaném pracovišti nefrologie. Je tam vynikající primářka, která má k dětem velice pěkný přístup. I přesto jsem tam (přesně vím, kde) získala hrůzný zážitek, který jsem se jako dítě devíti- a později jedenáctileté snažila potlačit. Dokonce se mi to do značné míry povedlo a opravdu se několik let vlastně nic nedělo. Každá kontrola byla velký stres, ale do mých osmnácti už ten problém nic dalšího nepřiživilo. Vypadalo to, že si s tím už možná nebudu muset nikdy dělat starosti..

První výbuch vzteku toho chlupatého individua, během kterého jsem pochopila, že něco možná není v pořádku, přišel asi před osmi lety. Diskuse před redakční poradou se zvrhla ve vyprávění zážitků od doktora a já, třesoucí se jak ratlík, raději pod záminkou návštěvy WC vyklidila pole na chodbu. Další týden jsem to nemohla vytěsnit z hlavy. Co se to se mnou vlastně děje? Kde se vzal všechen ten strach? Ale nakonec se to povedlo nějak potlačit a na několik dalších blažených let byl pokoj. Koneckonců, každý člověk něco takového má, říkala jsem si.

Po L. pohřbu jsem měla svých starostí dost, ale věci do sebe začaly zapadat. Stavy, které jsem měla, když mi někdo pustil nějakou písničku z pohřbu (Vakuum, Atentát), se totiž nápadně podobaly stavu během té diskuse před redakční poradou, zdály se dokonce silnější. Prioritou bylo ale zvládnout ten posttraumatický stres, nebo co to bylo, a na malý chlupatý problém se nedostalo, protože zkrátka nebyl v té chvíli akutní a nenapadlo mě to vůbec zmiňovat.

A tak přišly dvě velká vzplanutí, shodou okolností obě o adventu, první předloni a druhé loni. L. mamce loni stačilo na vyvolání flashbacku jako vyšitého několik málo desítek sekund. Už se nedalo tvářit, že na to stačí nemyslet a všechno bude OK, protože se na to nemyslet nedalo. Stav "když to slyším, tak to znovu vidím". Zmatenost, nesoustředěnost, úzkost, pocit neustálého ohrožení, ztuhlé svaly, třes, sucho v puse. Po odeznění akutních fyzických příznaků absolutní vyčerpání, ale neschopnost usnout. Opět věci dobře známé. Novinka: zvedající se žaludek. Nezbylo, než se s tím natvrdo svěřit psycholožce. Dalo to dost práce. Hlavně to dalo dost práce vysvětlit, když nedokážete věci pojmenovat pravými jmény. Je to něco jako když se pro Voldemorta používá výraz Vy-víte-kdo, zástupný znak. Tak také vznikl výraz "malý chlupatý problém", také převzatý z Harryho Pottera. Sice je to problém chlupatý, ale pro výtvarné ztvárnění mě nenapadlo jiné zvíře než had. Ten se taky musí jednou za čas pořádně nažrat a pak dlouho leží v klidu a tráví.

Dlužno dodat, že problém se týká jen urologů a nefrologů (kdokoli jiný na mně může málem dříví štípat). Co se tedy dělo, když měla L. mamka podezření na rakovinu ledvin, si jistě dokážete domyslet. Takové Vánoce - nikdy víc! Řekla bych, že během té doby jsem si vydatně zadělala na tu současnou arytmii. A přibylo mi zcela jistě aspoň pět šedivých vlasů, ale dozadu na hlavu si nevidím. L. mamka o tom ví jen velmi málo, a to z jednoho zcela prostého důvodu. Jediná moje šance dostat se z toho spočívá v expozici. Pokud bude L. mamka vědět, že je mi pokaždé špatně, nic mi neřekne. Jediné, co ví, je to, že pokud bude někdy potřebovat doprovod, musí s ní k urologovi jít někdo jiný. Když se ptala na důvod, řekla jsem popravdě, že jsem měla taky problémy a nedávala bych to. Musí tam jít někdo s čistou hlavou, ne někdo, kdo se bude klepat. Možná za rok nebo za dva, když mě bude pravidelně exponovat.

Je mi jasné, že je bezpředmětné pokusit se to dál potlačovat, protože tenhle problém si prostě cestu na povrch najde, i kdyby nechtěl. A když už potřebuje nějaký doktor anamnézu, uvedu atypické fobie. Zatím se na podrobnosti naštěstí nikdo neptal.

Je to tak těžké?

Jsou věci, které se chápou těžko:
- analytická geometrie
- co přesně je to diskurz
- k čemu mi v životě bude filozofie
- jak někdo může chodit s Lojzou/Frantou/Pepou (doplňte si sami - všichni někoho takového známe)

Ale je pravděpodobnější, že pochopím analytickou geometrii, než že pochopím, že některým lidem nelze vtlouct do hlavy, že pokud někdo přijde o dvě děti, nebude zrovna nadšen, když mu budete vyprávět o úspěších svých dětí nebo ukazovat fotky čerstvě narozených vnoučat. Je super, že máte šikovné děti a malá vnoučata. Pro vás. Ale jiné může vaše nadšení fakt bolet. Přejí vám to, ale stejně je to bolí, protože by rádi viděli úspěchy svých dětí. A nemohou.

Pokud už to nedokážete pochopit, aspoň to snažte vzít v potaz.

Psík pantoflík a Crazy

Psík pantoflík, jak jsme Benymu občas říkali, odešel do psího nebe na Květnou neděli brzo ráno. S nádorem na játrech se těžko dalo něco dělat, ale veterinář říkal, že pravděpodobně neměl bolesti. Jednu dobu to vypadalo už celkem slušně, ale vždycky se stav znovu zhoršil. L. mamka byla hlavně ráda, že s ním ten poslední týden strávila doma a že ho nemusela nechat uspat. Usnul vedle ní a už se nevzbudil. Hlídal ji až do konce. Měl 14 let, 10 měsíců a 8 dnů a až do poslední chvíle si užíval pozornosti všech kolem a nechával se drbat za ušima a pod krčkem.

Doufala jsem, že L. mamka nezůstane dlouho bez pejska a hned další den jsem byla pověřena sehnáním nějakého inzerátu. Bez pejska bylo doma smutno a hlavně - stav L. mamky se dost zhoršil. To čtyřnohé antidepresivum jí hrozně chybělo.

A tady je ten vejlupek, který vzešel z reality show Pudlchallenge aneb Hledá se Beny II.:

Bude to také stříbrný trpasličí pudlík, jmenuje se Crazy a svému jménu dělá čest. Zkrotit tuhle dvoukilovou chlupatou kuličku je snad těžší než zkrotit lva berberského. Energie má na rozdávání, lítá po bytě i venku jak ušaté torpédo, tancuje na vodítku, kouše do všeho, co se namane (nejradši do mých prstů, přemýšlím o jejich natření chilli omáčkou), miluje fyzický kontakt, strašně rád se nosí a mně přísluší právo ho každý den kolem 12. hodiny vyvenčit. Ono to nezní tak složitě, kdyby to nebylo hodinu cesty a 20 km daleko :-D ale stejně jsem bez práce a nutně potřebuju udržovat pracovní návyky. Začínala jsem mít totiž dojem, že o ně pomalu přicházím a nutnost být někde na určitou hodinu a něco muset udělat, mi dost chyběla.

Zatímco Beny byl i v mládí takový psí profesor, vždy důstojně se chovající, který se po nažrání a vyvenčení vždy uložil někam na měkké, aby tam dumal o nějakých veledůležitých psích záležitostech, tohle třeštiprdlo chvilku neposedí a pokud zrovna nespí, musí být člověk stále ve střehu. Asi po 10 dnech sice pochopil, co má dělat venku, ale jsou mu jen 3 měsíce, takže sem tam ještě čurá a kaká, kde se mu zrovna zamane. Dnes je jediný pracovní den týdne, kdy s ním nejsem, protože jsem byla na 11 objednaná k lékaři, tudíž byl celou pracovní dobu paničky sám doma. Budu doufat, že tam nenadělal takový bugr, jako když jsem včera přišla a on měl v pelíšku natahané paniččino pyžamo (jediný kus oblečení, který nebyl ve skříni) a její deka byla stažená z postele. Už umí (asi na vteřinu) "sedni", docela obstojně reaguje na "fuj" a "nesmíš" a zná i "au" (když mě moc štípne do ruky). Je to prostě živel a panička s ním bude mít ještě hromadu práce.

Nišu bojuje

Beny se ukázal být šesti kily bojovnosti. Byť to během minulých 14 dnů vypadalo už dvakrát hodně zle a teď to nevypadá o moc lépe, Beny stále bojuje. Po středeční operaci a odebrání žlučníku (bylo to za pět minut dvanáct, už už hrozil prasknutím) se trochu zlepšily jaterní testy, ale zase se zhoršily ledviny. Nevypadá, že by měl bolesti, spíš je zesláblý, takže většinu času spí. Dneska je mu 14 let a 10 měsíců.

Prognóza není dobrá, vždycky se spraví jedna věc a zhorší druhá...

(takhle čekal, až ho pohladím a podrbu za oušky)

Nišu - tak L. říkal Benymu. Volal na něho Benišu a z toho vzniklo Nišu, Nišánek (N vyslov jako ň). 

Rychlý přehled

Minulý týden byl dosti nabitý. Nutno dodat, že i bez Benyho nemoci by byl program poměrně pestrý, ale takhle doslova hýřil kýčovitými barvami.

Stále se neví, co Benymu je, jsou to problémy s játry nebo slinivkou, možná zánět, možná nádor. Jeden den je mu líp, jeden den hůř, střídavě žere a nežere. V jeho věku je to už poměrně složité. Kdyby to aspoň nebyl pes od L.! Aspoň zatím byly vyslyšeny moje úpěnlivé nářky do nebes, že teď fakt není ta správná doba, aby se Beny odebral do psího nebe (ale kdy bude?), leč stav psíka pantoflíka se ideálnímu příliš neblíží. Na školní stupnici by byl tak nejvýš dostatečný.

Ve středu a ve čtvrtek připadl úkol zavézt Benyho na veterinu mně. Ve středu vypadal ještě trochu apaticky, ale ve čtvrtek už se ke mně sápal, když jsem ho postavila na vyšetřovací stůl, a nechtěl tam zůstat. Ani se mu nedivím, bobkovi malému. Dokonce se mě venku snažil ukecat, že on vlastně na tu veterinu vůbec nepotřebuje, a když jsem ho postavila na zem, aby se na trávníku před budovou vyvenčil, neochvějně zamířil k zastávce. Bylo mi ho líto, že ho musím popadnout do náruče a třesoucího se odnést dovnitř, ale nedalo se jinak. Aspoň že se nějak projevil. Den předtím se roztřásl jenom jednou - když jsem mu ukázala náhubek. Nesnáší ho a udělá vše, co je v jeho silách, aby si ho nenechal nasadit. Přitom ještě loni v létě jsme spolu šli na delší procházku a bez potíží jsem mu náhubek dala.

(v oblečku v tašce, připraven na cestu na veterinu, jen čekám, až si v tašce pohodlně lehne)

Pokud jsem tvrdila, že proti pondělku bude to trhání osmiček celkem selanka, tak... jsem to odhadla celkem přesně. Mám sice venku jen jednu, ale asi jsem měla štěstí, že měla rovné kořeny a své asi sehrálo i to, že jsem nebyla u regulérní zubařky, ale na stomatochirurgii. Doktorku Kerzlovou mi všichni strašně doporučovali a můžu říct, že napoprvé super, líbil se mi i její přístup ke mně jako k pacientovi. Ještě tam půjdu na tu druhou horní osmičku, snad to půjde stejně hladce jako s tou první. S těmi spodními to bude horší, ven by měly jít, ale s těmi budu muset asi do nemocnice. To bude až příští rok, dřív termín mít nebudou. Takže to zatím fakt neřeším.

Od pátku jsem tedy na stravě podobné tomu, na čem byla posledních 10 dnů do pondělka L. mamka. Kašičky, jogurty, přesnídávky, krupice, banány, piškoty a tak dále. Jediné, co v téhle stravě postrádám, je pečivo. Vše ostatní se dá namixovat. Jen to někdy vypadá poněkud...

(...vhodné slovo si doplňte sami. Jsou to játra s bramborovou kaší. Nepromíchané to vypadalo ještě hůř.)

Po pořízení téhle fotky jsem konstatovala, že je škoda, že nemám Instagram, že by se to v záplavě tamějšího foodporna vážně vyjímalo. Druhá věc je, že to chuťově bylo velice dobré. Měla jsem strach, že bych během toho týdne mohla shodit (což je u mě vážně nežádoucí), ale zdá se, že budu-li se cpát tímto stylem, i při kašovité stravě spíš naopak přiberu.

Drama se vším všudy

Vše bylo v pondělí nakonec úplně jinak, než jsme se obávali. Leč dynamiku a dramatičnost to rozhodně nepostrádalo!

Už tak velmi napjaté atmosféře před pondělkem ještě notně přidal grády Beny, který v neděli onemocněl. Nežral, nepil, stál nahrbeně a nechtěl si lehnout, zvracel. Na veterině říkali, že v krvi něco má, dali mu injekce a poslali ho domů.

V pondělí jsme tedy na deset naklusaly obě s i L. mamkou na Fifejdy - sice ne do nemocnice, ale přesto na dohled od vstupu.

"Já budu řvát, jestli to bude bolet. Ale to bude ostuda, ne?"
"Bez obav, jediný, kdo to uslyší, budu já..."
V listopadu jsem tady totiž byla z čekárny jediná, kdo slyšel (mimochodem dost hlučný) kašel L. mamky.

Celý "program" měl bratru 40 minut zpoždění a čekání bylo dlouhé. Ale bylo 10:37 a já měla před sebou minimálně půlhodinu, ale spíš 40 a víc minut, kdy nebudu vědět, co se děje (což je pocit, který opravdu nesnáším) a budu muset čekat, jak se to vyvine (což je pocit, který si na pomyslném žebříčku vede jen o pár příček lépe).

V čekárně u tohohle doktora je zoufale málo míst na sezení, což pacientům pozvaným na ranní vyšetření nejspíš trochu vadí, ale já snáším nervy lépe v dřepu nebo vestoje než vsedě, takže jsem s radostí uvolnila místo na trochu moc měkké a trochu moc nízké oranžové koženkové pohovce někomu, kdo na rozdíl ode mě ráno nejedl, a koukala jsem na vývěsky. Přemýšlela jsem, jestli je moudré vyvěšovat v čekárně gastroenterologie velké edukativní plakáty o všemožných nemocech (reflux, Crohnova choroba, ulcerózní kolitida). Já vím, že čekárna je pro to dobré místo, protože se nemocní můžou podívat, co jim je, ale není asi nic moc příjemného mít podezření na nějakou nemoc a civět na takový plakát z bezprostřední blízkosti.

Bylo 11:05, vrzly dveře a do čekárny vešla L. mamka. Mírně mi poklesla čelist - ještě minimálně deset minut jsem ji nečekala - a sanice mi spadla ještě o kousek níž, když její první dotaz byl, jestli prý řvala. My nic neslyšeli. Dokonce ani moje uši, které ve vypjatých situacích dokáží zachytit sebemenší šustnutí, nic nezaznamenaly. Nebylo totiž co. Vyšetření, s kterým měli na jiném pracovišti takové problémy a do papírů napsali, že se jedná o krajně rizikové vyšetření, proběhlo to dopoledne zcela bez komplikací... mimo lehkého oblbnutí, kterým se projevila doznívající analgosedace. Ale to jsem na L. mamce podle pomalejšího tempa řeči poznala jenom já.

Asi jsem byla svědkem zázraku. Nález, který před pár lety jinde našli, se zde nenašel. Sám od sebe přitom zmizet nemohl. Takže asi zázrak. Pokud je to tak, pak je to tento rok už druhý... poslední slovo bude mít jiný doktor.

Jen jsme něco málo snědly a jely jsme s Benym a na veterinu. Proč vlastně nejedu domů, říkala jsem si. Měla jsem nejasný pocit, že bych měla být tam, kde jsem teď. Brzo bylo jasné, proč. Beny musel zůstat na veterině na kapačkách a vypadalo to opravdu velice špatně. Zánět jater nebo slinivky, možná nádor. Některé markery tak vysoké, že je přístroj odmítl změřit. Mluvilo se o tom, že pokud se to nezlepší, budou mu muset dát injekci. Benymu je 14 let a 9 měsíců. L. mamka byla na zhroucení. Beny je totiž L. pes. Beny si L. vybral ještě u chovatelky. Doslova, chodil za ním, dokud si ho L. nevzal. I za výcvik Benyho je zodpovědný L. Teď je Beny citově závislý na L. mamce a L. mamka je závislá na Benym... navíc situace kolem toho vyšetření a vůbec poněkud křehkého stavu L. mamky. Nevím, kdy by byla dobrá doba na to, aby Beny onemocněl, ale teď to rozhodně není!

Když jsme pro Benyho v půl šesté přijely, vypadal pořád stejně špatně. Jen když viděl paničku, natáhl k ní přední tlapky. Viděly jsme sono a rentgen. Zvětšená játra, ložiska, o kterých nevědí, jestli je to nádor nebo zánět, nenalezitelná slezina. Vypadalo to opravdu velice špatně.

Ano, čekala jsem, že budu možná muset křižovat Ostravu sem a tam. Čekala jsem i to, že pondělí bude dramatické. I s Porubou a Výškovicemi jsem možná v duchu počítala, byť jen v těch nejdivočejších fantaziích. Ale nenapadlo by mě, že pojedu Hlučín > Fifejdy > Výškovice > Poruba > Výškovice > Poruba > Hlučín. A už vůbec by mě nenapadlo, že to bude kvůli psovi...

Rovnováha univerza zůstala zachována, uvědomila jsem si v autobuse cestou domů. Vyšetření dopadlo nad očekávání dobře, Beny nad očekávání špatně. Když se někde něco daří, jinde to jde do háje. Množství průserů ve vesmíru je evidentně opravdu neměnné.

(prosinec 2013)

V úterý dopoledne to vypadalo snad ještě hůř, pokud to teda vůbec bylo možné. Snažila jsem se přes telefon uklidnit L. mamku natolik, aby byla schopná pracovat, ale tak se mi zdálo, že to nemá žádný účinek. Večer bylo podstatně lépe. Beny si dal kousíček krmení, stále ale nepil. Veterináři začali uvažovat o operaci, že by se pokusili odstranit ložisko, které našli na játrech, ale ještě mu zkusí dát kapačku a eventuálně ho budou operovat až pak.

Dnešní úkol odvézt Benyho připadl mně. Když jsem pro něj přijela, ležel na své beránčí podložce a ani nezvedl pohled. Když jsem ho pohladila, zvedl hlavičku a koukal na mě překvapeně: "Kdo to přišel? To jsi ty?". Už dobře nevidí a hlavně moc neslyší, tak je možné, že mě prostě nezaregistroval. Ale vypadal přece jen lépe než v to pondělí, jevil trochu zájem, očichával mě a se zjevnou rozkoší se nechal poškrábat za ušima. Navlékla jsem ho do kabátku (nepomáhal mi, ale ani se nebránil), uložila ho do tašky a vyrazila.

Cesta byla nekonečná - hned venku začal Beny mít záškuby. Někdy jeden, někdy tři, někdy pět. Má epilepsii a tohle vypadalo jako její projevy. Jen, co jsme vystoupili z tramvaje v Porubě u Vetcentra, přestal sebou škubat. Že by ho jen děsily zvuky tramvaje? Sice jí normálně cestuje, ale je nemocný, a tehdy se může takové zvířátko projevovat jinak.

Na veterině nás už čekali. Byla jsem od L. mamky vybavená jejími poznatky ze včerejška a zásobou otázek, které mi ochotně a dokonce i jazykem mého kmene zodpověděli. Byli na mě vůbec hrozně milí a řekli, že jestli se nám zdá lepší, tak že s operací počkají. Odpoledne mi pak L. mamka nadšeně sdělovala, že Beny sežral část konzervy a že mu jede pro další. Navíc začal sekat zubama po veterinářích. Nechci to zakřiknout, ale už je mu asi lépe. Zítra mě čeká stejný úkol jako dnes. Myslím, že tentokrát pojedeme do Poruby už i s koncertem. Beny totiž nesnáší, když ho v tašce na rameni má někdo jiný než panička. Po dvou minutách začne fňukat, štěkat a sápat se k ní. Zkoušeli jsme to několikrát. Tak jsem zvědavá, co mi psík pantoflík zítra předvede, když panička nebude v dohledu.

Three Days from Hell

Pokud jste zaznamenali narážku na hudební uskupení (nebo jak to nazvat) Two Steps from Hell, jste na správné stopě. Jsou to moji oblíbenci.
Příští týden bude, hodně mírně řečeno, pekelný.
V pondělí... v pondělí... v deset hodin na nás myslete. L. mamka jde na vyšetření. Dlužno dodat, že na vyšetření, do kterého se její původní doktor nechtěl pustit, protože hrozí závažné technické i zdravotní komplikace. Nicméně její současný doktor ji tam poslal a doktor, který to má dělat, se tváří, že je machr a že to zvládne. Dokonce i bez narkózy, kterou předchozí doktor podmiňoval příští provedení tohoto vyšetření.
Takže už čtyři dny každý den dostávám SMS typu "Ahoj, můžu...(dosaď nějakou potravinu)?" a googlím a googlím.
Právo L. mamku doprovázet připadlo mi. Ano, všimněte si, právo. Ne povinnost! Byla jsem totiž vybrána coby člověk, co se jen tak nesloží, kdyby to dopadlo špatně. Doufám, že mi tahle reputace vydrží, protože dopadnout to může vskutku všelijak.
Situaci nijak nepomáhá ani okolí, které přispěchalo s historkami, které někdy hraničí s urban legends a hlavně asi hrajou na to, že většina lidí neabsolvovala biologii člověka u profesorky Veselé z našeho gymnázia a tím pádem netuší, že některé věci jsou v lidském těle opravdu anatomicky nemožné. Příštímu člověku, který L. mamku před tím pondělkem vyděsí, osobně uhryznu hlavu. I kdyby ta historka byla tentokrát pravdivá. Proč to ti lidi kurnikšopa dělají?
Nevím, co budu dělat těch cca 30-40 minut, než bude po všem. Ale už teď vím, že to bude jedna z nejdelších půlhodin v mém životě. A budu muset doufat, že to bude jen půlhodina. Ono to totiž může být i dvakrát tolik. A z minulé zkušenosti od tohohle doktora vím, jak dlouhá je každá nadpočetná minuta v čekárně. Aspoň že to protentokrát nevypadá na rakovinu. Během posledního půlroku a zejména během oněch památných pěti týdnů mezi půlkou prosince a půlkou ledna se tohle slovo skloňovalo až příliš často.

Vypadá to, že po pondělku bude páteční trhání osmiček docela selanka. No tak jo, nervózní z toho jsem - ale dokud nebude po pondělku, tak si myslím, že mě to nedostihne.

To, co vypadalo zle, se obvykle tak zlým neukázalo. To, co vypadalo jako banalita, se obvykle zvrtlo do dramatu. Tak třeba to tak zůstane, protože pondělí slibuje opravdu napínavý zážitek. Samozřejmě hlavně pro nezúčastněného diváka.

28

Dneska je 3. března, což znamená jediné: L. má 28. narozeniny. A to znamená taky jediné: dělá se vzpomínka. Respektive - včera jsem ji dodělala, dnes ráno nahodila přes FTP. Ano, spáchala jsem web. A ráno jsem ho nahodila proto, abych se po poledni zděsila, že na rozlišení 1024x768 vypadá opravdu docela jinak než na mém 1366x768. Update 4.3.: Vlastníte-li podobná rozlišení (a Firefox nebo Chrome), budete spokojení. Na optimalizaci pro Internet Explorer/větší/menší rozlišení/tablety/mobily/(sem doplňte to, na čem vám to nefunguje) ještě dojde. Web prošel také testováním na tabletu Acer Iconia Tab (rozlišení 1280x800) a ve Firefoxu, Chrome a vestavěném androidovém prohlížeči vypadá slušně. Opera Mobile ho rozhází - nepřišla jsem zatím na to, proč, ale problémy jsou i s desktopovou Operou (nevykreslí správné písmo).

Vznik webu provázely nemalé potíže. zejména proto, že jsem líná a chtěla jsem si to ulehčit pomocí Google Sites. Chyba lávky! Nejenže jsem si to neulehčila, spíš naopak. Kdybych oprášila HTML a CSS hned, měla bych to o polovinu snazší.

Největším borcem je kamarád Vlček (Vlczech - aspoň tak se podepisuje), který mi hned v počátku nabízel subdoménu na svém webu. Zprvu jsem moc nechtěla, nicméně když se zjistilo, že na Google Sites nepoběží PHP a CSS bude dost blbnout, rezignovala jsem na svou pýchu - koneckonců nemusím vždycky všechno řešit sama! - a nakonec je tedy web pod jeho doménou: http://lucass.vlczech.cz/. Vlček je také zodpovědný za to, že běží kniha návštěv koncipovaná jako zóna, kde můžete zapálit svíčku nebo položit kytičku, protože mi pomohl adaptovat skript pro knihu návštěv bez databáze z Interval.cz, který ovšem byl psán ve značně fousaté verzi PHP (z roku 2000) a některé věci tam nechtěly fungovat a vyhazovaly četné chyby.

Dnešní den byl takový "povedený". Šli jsme samozřejmě na hřbitov. Děláme to každé narozeniny. Dostala jsem za úkol cestou na autobus vyzvednout kytku a koupit takový ten sáček s práškem, co se dává do váz, aby květiny tak rychle nevadly. Květinářství jsem měla po cestě a kytku jsem vyzvedla. Jenže v tramvaji mi došlo, že nemám tu výživu do vázy. Naštěstí je jedno květinářství ve staré Karolíně a pak taky jedno v podchodu na Frýdlantských mostech. Výživu měli.
V Paskově konstatoval L. taťka, že zapomněl lampy, které doma umýval. I sedl na kolo a jel pro ně (přes půl města). Když přijel, zjistilo se, že nemá lampový olej a že doma odložil AA baterky s tím, že je nebude potřebovat. Bohužel dvě LED svíčky, které přinesla L. mamka, byly zrovna na AA baterky (předpokládali jsme AAA). Konstatovali jsme, že si z nás L. dělá srandu. Tohle jsem zachránila dvakrát dvěma alkalickými baterkami z brašny na foťák. No a v závěru ještě L. mamka zredukovala počet lamp na hrobě tím, že jednu rozbila. L. taťka posléze řekl, že je to jen dobře, že jich tam stejně bylo moc. Nelze mu upřít, že měl pravdu, neboť na L. hrobě je víc lamp, než na všech okolních hrobech dohromady.
V autobuse domů jsem zjistila, že ty dva sáčky s práškem do váz mám stále v kapse.
Zkrátka si z nás L. dneska dělal srandu.

Čtyři roky netušených dobrodružství

Když se začala kvapem blížit zimní olympiáda, uvědomila jsem si, že právě v den začátku té minulé propuklo něco, co mi sice převrátilo život od základů a zcela naruby, ale něco, co bych zároveň za nic nevyměnila.

S L. mamkou jsem byla v kontaktu poprvé o Vánocích 2009, sháněla jsem všechny dostupné fotky od spolužáků, ale přiznám na rovinu, že jsem měla hrozný strach s ní komunikovat. Měla jsem strach, že řeknu nebo udělám nějakou blbost. Mám k tomu totiž tendence. Neumím jednat s lidmi. Až mnohem později jsem zjistila, že jsem se už tehdy neměla čeho bát. Ale to většinou zjistíte až později.

Píše se 12. únor 2010. Pátek, v noci má začít olympiáda ve Vancouveru. Hrozně se těším, ale zároveň vím, že hokej si nedopřeju. Čtyři měsíce po L. smrti se s hokejem spíše potýkám a z jeho sledování nemám radost.

Cestuju tradičně 34kou na schůzku. Zastavili jsme ve Lhotce a nyní se rozjíždíme směr Sad Boženy Němcové. Cesta se vine do úzké prudké zatáčky přímo kolem dveří kapličky. Vedle dveří visí tabule "Rozpis bohoslužeb". Hmm, měla bych se asi zeptat, jestli nebude za L. nějaká mše. Mohla by být... L. rodiče jsou věřící. No jo, ale není to brzo, jen necelého půl roku po smrti?

Těsně na první zatáčkou následuje druhá a pak se cesta napřimuje. Vede z ní odbočka na polňačku. Na polňačce na sněhu stojí bažant a kouká na autobus, jak to místní bažanti obvykle dělají.

Hodiny v autobuse ukazují červeně na černém pozadí kromě zóny 1 taky čas 13:23 a kdyby měly i počítadlo na vteřiny, přidaly by 50. Vibruje mi mobil. Asi se mi nějaká světluška omlouvá, že je nemocná, teď to řádí, koneckonců ani já nejsem tak zdravá, jak bych chtěla být. Nebo jsem něco zapomněla doma - ale vždyť jsem se tak pečlivě balila!

Nevěřicně jsem vytřeštila oči na esemesku: "Ahoj Jarko, L. bude mít 3. 3. narozky...". Synchronicita funguje! Dále L. mamka píše, že nechává za L. sloužit v Zábřehu mši a že by chtěli uspořádat vzpomínkové setkání - kamarádi a rodiče a prý co na to říkám.

Moje reakce byla až nestydatě nadšená. Myslím, že jsem neřekla nic, ale kdybych nebyla zrovna v autobuse, skákala bych radostí a chechtala se, že mi odpověď na nahlas nevyslovenou otázku přímo takhle spadla z nebes.

Ten večer jsem navrhla jako možné místo našeho setkání Čajovnu Na Větrném kopci ve Výškovicích, protože jsme tam kdysi s L. byli a věděla jsem, že tam budeme mít potřebné soukromí. Na následující tři týdny jsem se vrhla do příprav se stejnou vervou, jako kdyby měla přinejmenším přijet britská královna. Náhle po dlouhých měsících existovalo něco, co mi dělalo radost. Nevím, jestli ten zápal někdo v mém okolí dokázal pochopit, ale kdosi se mi přiznal, že byl rád, že jsem se zase pro něco nadchla a zase jsem vypadala a chovala se normálně. Nevím, jestli někdo kromě mého nejbližšího okolí v tu dobu věděl, že jsem náhle připravovala věc, o které jsem ty čtyři měsíce snila. Jestli existovalo něco, co jsem opravdu nechtěla dopustit, byla to ztráta kontaktu s L. rodiči. Jenže jsem pořádně nevěděla, jak to zařídit.

Lepší místo k setkání nikdo nenavrhl, tak tedy první setkání proběhlo ve Výškovicích v čajovně a po něm za půl roku ještě druhé. První mše byla... to se špatně popisuje. První mše byla první mší po násilné smrti mladého kluka. Kdo zažil, ten ví, kdo nezažil, umí si jen těžko představit.

Toho 12. února 2010 to byla úplně první synchronicita, která se mezi mnou a L. mamkou objevila, ale zdaleka ne poslední. Během následujících 4 let spadlo z nebes mnoho odpovědí a také mnoho dalších otázek. Ta kupka jedniček a nul začala dlouhý řetězec mnoha kouzelných zážitků. Například já jsem skákala přes kaluže (a dopadla přímo doprostřed), stála na věží nového zábřežského kostela, po 16 letech kreslila člověka, nacestovala několik tisícovek kilometrů MHD a vlakem, strávila stovky hodin nad úpravami fotek, o půl jedné ráno hledala před domem ztracené vodítko, byla před jednou mší namátkou vybrána na první čtení, sháněla po Svatém Kopečku sirky, hledala hromady informací a telefonních čísel, nastudovala a vysvětlovala spousty věcí, jo, a taky jsem jednou jela hlídat Benyho a zůstala tři dny.

L. mamka jednou, když jsme v Olomouci doběhly tramvaj, prohlásila: "Teda, s tebou se člověk nenudí."
"Však s váma taky ne," vrátila jsem jí tehdy kompliment.
A o tom to je. Nevím, co je to nuda.

Dodnes, když jedu přes Lhotku, tak si na ten únorový pátek často vzpomenu. I na toho bažanta, kterému patřila poslední myšlenka předtím, než telefon začal vibrovat. Tyhle čtyři roky netušených dobrodružství prostě nevymyslíš.