pondělí 27. dubna 2015

Zpátky časem: Druhé kolo

25. - 27. dubna 2010

V neděli 25. dubna mi na návštěvě v nemocnici zazvonil telefon. Volala L. mamka, že v úterý je druhý soud, asi padne rozsudek a jestli jí můžu schválit, co chce říct novinářům. Seděla jsem na schodech v nejškaredší části fifejdské nemocnice, děsně tam protahovalo, znění jsem schválila a navrch se zeptala, jestli můžu přijít. Prý můžu. Nechtěla mi to říkat, po předchozím kole byly reakce některých lidí (nebudeme jmenovat) na to, že jsme tam jako kamarádi vůbec byli, všelijaké. Většina se obracela proti L. mamce, že nás to jen vyčerpává  a máme před státnicemi a kdesi cosi. Hm, a uvážil vůbec někdo, že jsme dospělí a šli jsme tam třeba dobrovolně? Můj postoj se od minula (co od minula, od října roku předchozího!) nezměnil. Jsem totiž jediná, komu je putna, kdy bude státnicovat a jestli vůbec bude státnicovat.

V pondělí jsem tedy jela do Olomouce, absolvovala své tři hodiny a jela zpátky domů. Vzpomínám si, jak jsem seděla na chodbě a o rok mladší spolužačky žehraly na to, že mají druhý den dvakrát asi nejnáročnější kantorku naší katedry. Holky, je-li to vaše největší starost, ani nevíte, jak ráda bych žehrala s vámi, myslela jsem si. To je to, že dokud nemáte příležitost si tohle říct, tak nevíte, jak báječné je mít dvakrát v jednom dni postrach katedry. Ale jít na soud s vrahem nejlepšího kamaráda dobrovolně je přece jen něco trochu jiného než když ve škole dostanete postrach katedry befelem. Já si aspoň mohla vybrat a že jsem šla tou komplikovanější cestou, je jen moje věc.

Pokud se díváte na americké filmy a myslíte si, že soudní budova musí vypadat honosně, vyvedu vás z omylu, na části krajského soudu to vypadá asi takhle:


Ano, fotka je právě z toho dne. Tentokrát jsem už mohla do jednací síně (mohla jsem hned od počátku, ale během prvního kola bylo rozumnější zůstat s L. rodiči). Bylo poměrně náročné vydržet pozorně poslouchat cca 4 hodiny čistého času jednání, protože znáte to, snažíte se, aby vám slovíčko neuniklo. Časově to byla asi nejkratší část soudů, informačně ale velice bohatá, zejména díky změněné výpovědi obžalovaného, která zpozdila celý program o pěkných pár hodin a vytvořila na případu gordický uzel. Agatha Christie by měla radost. Jednání bylo na konci odročeno na polovinu května.

Mezi prvními dvěma soudy toho bylo ke zvládnutí víc a 10 dnů před tímto kolem jsem málem nedokázala vstát z postele. Moje příbuzenstvo, když ten den slyšelo, kde jsem, prohlásilo, že jsem stejně blbá jako jiná moje (tehdy 16letá) příbuzná, která dostala čtvrtou pětku z matiky. Nevím proč, ale právě to mě utvrdilo v přesvědčení, že dělám dobře. A kdyby to bylo nutné, udělala bych to zas.

čtvrtek 23. dubna 2015

Asi potřebuju parťáka

Jestli existuje jedna oblast mého života, kterou se mi přes veškerou snahu nepodařilo uvést do přijatelného stavu, je to fandění hokeji. S L. jsme se skamarádili, když jsme při obědě zjistili, že já fandím ottawským Senators a on Philadelphia Flyers. Naším společným oblíbeným klubem pak samozřejmě byly Vítkovice. Bylo úžasné mít někoho, kdo při každém zápase zažíval podobné stavy šílenství. Od L. jsem taky dostala přezdívku po svém oblíbeném hokejistovi. Zjistila jsem to ale až během vzpomínkových akcí -  řekl mi to jeho taťka. (díky přezdívce mě dokázal odlišit od spousty L. kamarádek) Po L. smrti jsem na tom krušném jaře 2010 nejdřív ořvala finále extraligy (a ne, nebylo to tím, že ho Vítkovice prohrály) a následně titul mistrů světa. Byla jsem asi jediný člověk na světě, který ten titul obrečel.

Hokej dokážu sledovat zpovzdálí, ale už do toho fandění nemám takový elán. Bolí to. Někdy víc, někdy méně, ale vždycky to bolí. Člověk si říká, co by asi L. řekl na tohle, občas ho vidím, jak se chytá za hlavu, nebo si vzpomenu, jak jsme spolu sledovali nějaký zápas - a je to. Několikrát to už vypadalo, že všechno bude jako dřív, ale vždycky se to zase vrátilo zpátky. Na mistrovství světa se těším, ale nakolik budu s to ho sledovat, to zjistím, až když vypukne.

Možná je blbost, že se tuhle část svého života pořád pokouším uvést do původního stavu, u valné většiny věcí to totiž nedělám. Nemá smysl stavět vykolejený vlak zpátky na ty samé koleje, po kterých jel předtím. Osy jsou deformované, stejně to nepojede, a pokud jo, tak to bude hrozně drncat. Řešením je vynalézt cesty takové, aby to i s těmi deformovanými osami jelo. Dokonce ani koleje nejsou podmínkou. Hlavně, když to pojede... Vyklepání os moc nepomůže, už nikdy nebudou tak rovné jako dřív. Zrovna u toho hokeje bych ale ráda, kdyby to šlo tak, jako dřív. Co si vzpomínám, byl doma puštěný hokej. První mistrovství, které jsem sledovala a kterému jsem rozuměla, bylo v roce 1996. Coby dítě školou povinné jsem byla fakt děsný fanatik, na gymplu a ještě i na vysoké jsem to všechno hrozně prožívala a teď to nejde jenom proto, že se objevil nějaký Hajzlík...???

Když se chlapi v Ústřední knihovně bavili o Jágrově přestupu, cítila jsem, že tady jsem správně. Možná by to šlo, jen na to fandění prostě potřebuju parťáka. I když L. nikdo nenahradí.

pondělí 6. dubna 2015

Zpátky časem: Úterý po Velikonocích 2010

6. 4. 2010
Je to už pět let, ale kdykoli se začnou blížit Velikonoce, vzpomenu si na to jaro, jako by to bylo loni. Jaro 2010. Po dlouhé zimě, která byla dlouhá nejen tím, že sníh napadl po Vánocích a slezl až někdy v polovině února, přišlo konečně jaro. Ale sotvaže se slunce dotklo rovníku, přišla mi tehdy ještě do Olomouce v pondělí 22. 3. esemeska - 6. dubna je soud s Hajzlíkem, pokud chceš a zvládneš to, přijď.

Bude to znít hodně divně, ale účast na soudu jsem si vysnila tenkrát v nejtemnějších časech první říjnové dekády roku předchozího, kdy se ještě ani nevědělo, jestli vůbec někdo před soudem stane, natož abychom věděli, kdo to bude. Takže odpověď byla jasná. Jdu do toho. Jak už to tak bývá, tak mě v dalších dnech obestřela hrůza z toho, co mě čeká. Co se dozvím, jak budu reagovat na setkání s Hajzlíkem, co na to všechno L. rodiče? Vědomí, že tam chci být, protože to přece chci od začátku, bylo ale nakonec silnější než strach. V úterý po Velikonočním pondělí jsem se tedy vydala do Ostravy na krajský soud, oči navrch hlavy, ale odhodlaná všechno zvládnout, ať to bude cokoli.

Byl to zážitek po všech stranách silný, vyčerpávající a jen velmi těžko sdělitelný. Do síně jsem se ten den nedostala. Byla jsem raději s L. rodiči, kteří do výslechu ještě na jednání nemohli. Stihla jsem jen jedno, ale to mi pro ten den stačilo. Octnout se prakticky tváří v tvář vrahovi, když ho vedli na jednání. Znám spoustu lidí, které bych podle vzhledu otipovala na zločince. Jeho ne.

Ano, dověděla jsem se ten den řadu věcí, které člověk snese slyšet jenom tehdy, když doopravdy není zbytí. I když jsem nebyla na jednání, mnohokrát se mi ten den klepaly ruce i nohy hrůzou. Ale nebyla jsem v tom sama. Nikdo z nás v tom ten den nebyl sám. A to bylo důležité.

Netušila jsem ještě, že se soudy potáhnou jarem jako červená nit, ale chtěla jsem u toho být až do konce. Nemohla jsem taky tušit, že se mi rozhodnutí jít na soud mnohokrát vrátí a už vůbec bych neřekla, že to bude mít dokonce i pozitivní následky. Spousta lidí - kamarádi, spolužáci, rodina - mi říkala, že jsem blbá, že tam jdu a když jsem řekla, že by pro mě byla prohra tam nejít, prohlásili, že jsem se zbláznila. Vynašla jsem na to odpověď. Ano, možná jsem se zbláznila. Ale jsem na to hrdá.

A tak je to dodnes.