úterý 31. prosince 2013

PF 2014

Poslední den roku. Musím podotknout - konečně. Tento rok teda nebyl nic extra. Trochu moc pohřbů (poslední dneska - paní učitelka z naší základky), trochu moc malérů, trochu moc obav a strachu. Několikrát se otřásal v základech i neslavný pomyslný trůn nejhoršího roku, který si pro sebe tak krutě uzurpoval rok 2009. Těším se, že ten nový rok bude lepší. Pravda je, že začne dalšími obavami a budeme muset jen doufat, že z toho nebude další malér, ale přece ta mizérie nemůže trvat věčně, ne?

Co bych popřála všem do roku 2014?
Abychom si za rok mohli říct, že nebyl horší než rok 2013. 
Aby všechno, co budeme dělat, záviselo pouze a jen na našich volbách a našem výkonu, ne na čemsi mezi nebem a zemí nebo na libovůli mocných, nemocných vlastní mocí. 
Aby nám všem nemoc, smůla, smrt, špatná nálada, peníze a hlupáci políbili pozadí. Mohou klidně najedou a opakovaně, bude to příjemná masáž.
Oporu ve správných lidech. 
Splnění tajných přání. 
Hodně dobrých nápadů. 
Schopnost zachovat chladnou hlavu a neztratit naději, když už průšvih přijde. 

Rok 2014 bude určitě lepší než tento!

sobota 14. prosince 2013

Tento způsob adventu...

...a tak nějak celého roku zdá se mi poněkud nešťastným. Kdosi mi sice připomenul, že jsem udělala státnice, ale popravdě, to je tak asi jediné, co se letos povedlo a aby rovnováha univerza zůstala zachována, muselo se toho zákonitě pokazit celkem dost. Neminul snad měsíc, aby se něco špatného nevyvrbilo. Jak se zdá, tak ani prosinec nezůstane pozadu. V hlavní roli dosti špatné diagnózy a několikanásobné (!) podezření na další, některé ještě horší.

Jestliže antické drama jde ve fázích expozice -> kolize, -> krize -> peripetie -> katastrofa/happyend, tak tento rok postupuje: expozice -> kolize -> ještě horší kolize -> krize -> ještě větší krize -> peripetie -> další peripetie -> ještě jedna peripetie navíc -> zatím to vypadá na katastrofu, ale furt doufáme v happyend. Rozuzlení přijde až po Novém roce a to ještě kdo ví jestli.... no a hlavně kdo ví, jaké bude! Budiž aspoň ty státnice jakýmsi průběžným happyendem, byť to evidentně nemělo na moje šance na trhu práce žádný dopad. Je fakt, že kdyby se nevyvedly a ostatní se dařilo, bylo by to asi horší, ale byly by vyhlídky na to, že je v lednu udělám a k happyendu dojde. Teď k němu dojít opravdu nemusí. A co hůř, to, jestli k němu dojde, není závislé na mně. V tom měly státnice docela podstatnou výhodu.

Bohužel se zjistilo, že zcela v pořádku nejsem ani já. Nebo spíš, že nejsem tak v pořádku, jak to zvenčí vypadá. Nějakou dobu se to už tušilo, nicméně čtvrteční flashback ukázal, že pod slupkou viditelnějších (řešených a možná dokonce vyřešených) projevů se zákeřně schovává větší (a léta neřešený) problém, který dokázal sám sebe celá léta účinně maskovat jen proto, že jsem se za tu dobu téměř nedostala do kontaktu se stresorem. Takže daruji úzkostný stav podobný posttraumatickém stresu. Plně funkční, staršího data výroby, ale chovající se jako nový. Dlouho nepoužívaný, ale aktuálně v plné parádě, naleštěný a seřízený k plnému výkonu. V standby režimu tichý chod a nízká spotřeba. Turbo mód, zrychlení na max během několika sekund. Mám dva, nepotřebuju ani jeden, klidně si je vemte. A berte, dokud jsou!

Advent má být obdobím radostného těšení na Vánoce. Jaksi mi to letos nevychází. Ono se blbě raduje, když se tolik věcí kazí, ale ještě si umím dělat srandu. Průšvih bude, až to nepůjde.

No, držte nám palce. Budem to tu všichni moc potřebovat. 

čtvrtek 5. prosince 2013

Dobré ráno!

Středa 4. prosince, 7:47. Zvoní mobil, což v tuto dobu obvykle signalizuje nějaký průšvih.
"Ahoj, nevzbudila jsem tě?" ozve se L. mamka a ještě dřív, než stihnu říct, že vlastně ani ne (i když jo), povídá dál: "Potřebuju se tě na něco zeptat. Byla jsem včera na pohotovosti s trávením a teď jsem v nemocnici. Prosím tě, co je to patologický útvar?"
Slyšet tohle 30 sekund po probuzení... myslím, že kbelík studené vody by nebyl účinnější! Lapu po dechu jak ryba na suchu a hledám velice opatrně slova, protože patologický útvar, to může být všechno možné, ale jedno je jisté: nic dobrého to není.
"No... to znamená, že je tam něco, co tam nemá být..." vyprávím ze sebe a s hrůzou čekám, co přijde. V duchu vidím internu fifejdské nemocnice, přední i zadní část. Obě znám. A jedno vím jistě - nechci se tam v dohledné době znovu vyskytnout.
V následující minutě se od L. mamky dozvím, že v nemocnici je na odběrech a patologický útvar je ve zprávě z rentgenu zad...
Když pokládám telefon, pořádně se mi klepou ruce a hladinu adrenalinu by mi na žádných závodech neuznali jako přirozenou. Ale probuzená jsem na 120 % a za chvíli si vzpomenu na ten vtip: "Maminko, tatínku, na táboře je super, dobře nám tu vaří. P.S. Napište mi, co je to tyfus.". Nedá mi to a směju se, protože si uvědomím, že jsem v životě taky pár lidí podobně vyděsila. Myslím, že mezi obětmi těchto záseků je i L. mamka, tak jsme si teď kvit.
V této příhodě se kromě toho, že vstávám moc pozdě, neskrývá žádné ponaučení. Chci jen podotknout, že dokonce ani budík, který vám ujede nebo uletí, aby vás vyhnal z postele, vážně nemusí být nejdrsnější způsob ranního probuzení.