Středa 4. prosince, 7:47. Zvoní mobil, což v tuto dobu obvykle signalizuje nějaký průšvih.
"Ahoj, nevzbudila jsem tě?" ozve se L. mamka a ještě dřív, než stihnu říct, že vlastně ani ne (i když jo), povídá dál: "Potřebuju se tě na něco zeptat. Byla jsem včera na pohotovosti s trávením a teď jsem v nemocnici. Prosím tě, co je to patologický útvar?"
Slyšet tohle 30 sekund po probuzení... myslím, že kbelík studené vody by nebyl účinnější! Lapu po dechu jak ryba na suchu a hledám velice opatrně slova, protože patologický útvar, to může být všechno možné, ale jedno je jisté: nic dobrého to není.
"No... to znamená, že je tam něco, co tam nemá být..." vyprávím ze sebe a s hrůzou čekám, co přijde. V duchu vidím internu fifejdské nemocnice, přední i zadní část. Obě znám. A jedno vím jistě - nechci se tam v dohledné době znovu vyskytnout.
V následující minutě se od L. mamky dozvím, že v nemocnici je na odběrech a patologický útvar je ve zprávě z rentgenu zad...
Když pokládám telefon, pořádně se mi klepou ruce a hladinu adrenalinu by mi na žádných závodech neuznali jako přirozenou. Ale probuzená jsem na 120 % a za chvíli si vzpomenu na ten vtip: "Maminko, tatínku, na táboře je super, dobře nám tu vaří. P.S. Napište mi, co je to tyfus.". Nedá mi to a směju se, protože si uvědomím, že jsem v životě taky pár lidí podobně vyděsila. Myslím, že mezi obětmi těchto záseků je i L. mamka, tak jsme si teď kvit.
V této příhodě se kromě toho, že vstávám moc pozdě, neskrývá žádné ponaučení. Chci jen podotknout, že dokonce ani budík, který vám ujede nebo uletí, aby vás vyhnal z postele, vážně nemusí být nejdrsnější způsob ranního probuzení.
Žádné komentáře:
Okomentovat