Dobrovolničit do Moravských Budějovic do Domu sv. Antonína jezdíme s holkami už třetí rok. No, s holkami... ve více lidech jsme byli jen poprvé, loni jsem tam byla sama (neuvěřitelně obohacující zkušenost) a letos jsme z Ostravy vyrazily ve dvou.
V Moravských, jak této akci zkráceně říkáme, tradičně bydlíme u řádových sestřiček boromejek v jejich vilce přes ulici od domova, říkáme tomu "na domečku". Je tam klidno, sestřičky se o nás královsky starají, domeček má vlastní malou kapli a velkou knihovnu, kde vždycky hledám rozumy a člověk si tam vůbec tak trochu připadá Bohu blíž. Mohly jsme bydlet i na Barborce, jiné vilce hned vedle domova a na domeček chodit hlavně na jídlo, ale já mám alergii na prach a roztoče a zhoršený atopický ekzém, takže mi přišlo lepší spát ten téměř týden v místnosti, kde je plovoučka a málo čalouněných věcí. Na Barborce jsem se jednou byla podívat a musím přiznat, že teď bych měla kvůli té své alergii strach.
Letošní pobyt byl poněkud pestřejší než ty dva předchozí. Co den, to menší či větší průšvih, ale protože jsem zažila i dovolenou tohoto ražení (za 10 dnů jsme našli 2, kdy se nic kuriózního nepřihodilo), vím, že se tomu za pár dnů budeme smát, hlavně tedy těm chlebíčkům a šiškám. Viz dále.
Na začátku jsem nechala doma ukulele, které jsem si chtěla vzít. Ještě jsem netušila, že za to budu nakonec ráda. Cesta proběhla v pohodě, koupily jsme v Brně univerzální jízdenky, našly podle Vlčkových instrukcí Zvonařku a šťastně dojely do Moravských Budějovic. Pouze ve Znojmě jsme omylem místo do nádražní haly vlezly na poštu...
Dům sv. Antonína
V úterý jsme šly poprvé do domova. Dopoledne jsme nejdříve odšťavnily kupu pomerančů a pak byla arteterapie, kde jsme pomáhaly. Dělaly se obrázky z fazolí, čočky, rýže... paní měly s prací neskutečnou trpělivost.
V poledne se Sušenka ani v obědě nevrtala. Přímo nad ním usínala. Bylo mi to divné, navíc už včera hlásila, že ji bolí hlava a že jí ráno nebylo dobře. Doufala jsem ale, že se z toho vyspí. Na pohmat se mi nezdálo, že by měla teplotu (zajímavé je, že na sobě to na dotek poznám), nicméně jí sestra Elekta jí po našem návratu na domeček dala teploměr a uložila do postele. Najednou jsem nevěděla, jestli mám běžet zpátky do domova, nebo zůstat se Sušenkou. Musela jsem ale na výlet do města, protože jsem dostala za úkol nakoupit nejrůznější drobnosti - sponky "pérka", bábovku pro Karkulku a čokoládu na vaření. Sama jsem chtěla krepák na lví hřívu, měla jsem s sebou škrabošky lva, páva a slepice. Pro Sušenku jsem pak chtěla koupit krepák a zicherky, měla jsem v plánu udělat jí z toho paví peří.
Sponky jsem sehnala hned v prvním obchodě, ale zároveň jsem přišla na to, že to tady nebudu mít snadné. Ptala jsem se na zicherky. Paní na mě vykulila oči, tak jsem se opravila, že hledám spínací špendlíky. Poslala mě do obchodu, který se jmenuje Anka. Od jisté doby nemám ráda, když se jméno Anna takhle przní!
Anku jsem nenašla, nicméně jsem došla k papírnictví, na kterém bylo napsáno "až 70 % slevy". Po zkušenostech se zicherkami jsem si kladla otázku, jak se tady říká krepáku. Kupodivu krepák! Oranžový a modrozelený jsem koupila a potřebovala jsem stále ty směrové instrukce k zicherkám. Ptám se tedy na galanterii. Pán na mě kouká, co prý se tam prodává. Tak třeba nitě, zicherky... a jsme u toho zas! Spínací špendlíky, opravuju se. Nepřipadám si tu jako Dukla mezi mrakodrapy, ale jako Vločka mezi Hotentoty. Loni jsem tady narazila na loupák. Jo, Anka je prý dvoupatrový obchod a vzadu je galanterie. Tak jo. Vracím se podél náměstí, čekám na baráku dvoumetrová písmena a nakonec Anku opravdu nacházím, ale nad dveřmi je jen takový malinký obrázek... zicherky mají! Nikdy jsem si neuvědomila, že by se můj jazyk tak lišil od tamějšího. Teprve později se dovídám, že tam spínacímu špendlíku říkají sichrhajcka. To je skoro totéž, ne? U nás se to říká taky, akorát se to vyslovuje se z-.
nový obyvatel domova - andulka Tonička
Sušenka naštěstí moje dilema, zda jít do domova nebo zůstat s ní, vyřešila sama tím, že tvrdě usnula. Sestra Elekta mi ale pak říkala, že Sušenka měla horečku. Super. Nějakých 250-300 km (pět a půl hodiny cesty) od domova. Vidina odjezdu, když jsme se ještě ani nestihly aklimatizovat na prostředí a hlavně čistší vzduch, který jsem slibovala sobě i Sušence, mě nijak nelákala.
Večer je jasné, že teplota neklesne, spíš naopak. Naštěstí tatínek Sušenky se chystal ve středu do Olomouce, tak říkal, že pro ni přijede. I tak je to blbý...
v úterý večer jsme jen tak skládaly Tantrix
Ve středu jsem dopoledne mimo jiné přišívala papírové korunky na čelenky. Chystal se totiž masopustní maškarní bál a jedna parta z "našeho" prvního patra šlo za princezny z nejrůznějších českých pohádek. Byla tam princezna se zlatou hvězdou na čele (hádejte, kdo jí dělal hvězdu?), šíleně smutná princezna a dohromady jich bylo snad sedm. I pana krále a paní královnu měly a pozor, podle slov královny všechny byly na vdávání! Druhá parta z patra se oblékla za Karkulku a spol.
Tak promakané masky jako tam jsem už dlouho neviděla. Zejména mě dostaly dvě nádherné malé princezničky Jiřinka a Dominika. Měly dlouhé paruky a šatičky, no prostě princezny. Až v pátek mi řekli, že to byli dva chlapečci... nechtěla jsem tomu věřit. Jedno patro šlo za Budulínka, jeho rodiče a tlupu lišek, další za čarodějnice.
Mně osobně se nejvíc líbilo, když se jedna paní z našeho patra převlékla za řádovou sestru a staniční sestra Benedikta za tu paní. Přišlo mi to jako naprosto jednoduchý a přitom naprosto geniální nápad. Další, kdo u mě bodovali, byla paní z prádelny a její syn jako dva kominíci.
V průběhu masopustního veselí přijel tatínek Sušenky a odvezl ji domů. Loni jsem byla v Budějovicích sama celý týden, takže to pro mě nebylo úplně nové, ale když jsem se za nimi dívala z brány domova, smutno mi bylo. Loni jsem byla připravená, že tam budu sama a měla jsem naplánováno, co tam budu po večerech dělat. Taky jsem se pak vrátila maximálně nabitá.
masopustní oběd
Večer byly k večeři obložené chlebíčky. Nevím, jestli si to dokážete představit. Obyvatelé domova mají většinou umělé zuby. Také trávení jim kolikrát moc neslouží. A strašně špatně se s tím krmí, protože tatarka je dost slizká, všechno po ní klouže a padá. Jakmile jí trochu máte na prstech, už nic pořádně neuchopíte. Nehledě na to, že hrášek v salátu má tvrdou slupku, která taky není moc protéza-friendly. Jediné, co nebylo z pokoje upatlané od bramborového salátu, byl strop. Aspoň doufám, že na něm nic nebylo.
To jsem ještě netušila, že chlebíčková kalamita se bude další den večer opakovat... naštěstí v menším rozsahu, protože bylo ruské vejce. To už se dá jíst lžičkou. I tak to stálo za to, protože v tom byla opět tatarka a ani jsem se nedivila sestřičce, která měla oba dny službu přes večeři, že byla mírně nazlobená. Oproti nádivce se salámem z úterka to byl opravdu podstatný rozdíl. Nádivka se sice trochu rozsypávala, ale aspoň tak hrozně nepatlala vše v dosahu.
Ve čtvrtek byla taky beseda s pánem ze záchranné stanice pro zvířata. Přivezl ukázat nejrůznější exotická zvířata - chameleona, činčilu, leguána, krajtu tmavou - albína, ježka afrického a pavouka smitku. Vydržel o nich poutavě vyprávět dvě hodiny a pokud to bylo možné, mohli jsme si je i pohladit. Jen na pavouka a chameleona se prý nesahá.
krajta tmavá - albín
V pátek byly k obědu šišky s mákem. Ty já mám ráda, akorát byly ze sáčku, takže poněkud tvrdé a dost se lepily na zuby. Opět tedy jídlo, které se nejedlo úplně nejlépe, natož s umělým chrupem. Paní, které jsem pomáhala s obědem, jsem nakonec ze šišek oškrábala tvaroh (šišky s tvarohem - dietní varianta) a smíchala to s přesnídávkou. Všechny šišky ta paní neměla opravdu šanci zdolat (nicméně asi tak tři se jí podařily!).
takhle sněžilo a svítilo sluníčko dohromady v pátek před mší
No a v sobotu byla na oběd červená řepa. To by se dalo přežít, akorát všechno bylo červenofialové. Červená řepa byla k zapékaným nudlím, což zase šlo báječně jíst, takže člověk pak řepě ten menší nepořádek i odpustil.
Při odjezdu jsem pak zapomněla vrátit dobrovolnickou kartu, takže mám co posílat poštou. Už loni jsem takhle omylem odvezla klíč. Obojí to mělo jednoho společného jmenovatele, moji nepozornost, která se v posledních dnech (opět) výrazně zhoršuje. Doufám, že je to jenom něco přechodného, i tak naprosto přesně vím, proč bych musela před získáním řidičáku absolvovat vyšetření u dopravního psychologa. A výsledkem si opravdu nejsem jistá. Aspoň že jsem neměla s sebou to ukulele, nemusela jsem se starat, že bych ho někde mohla zapomenout.
kaple v domově (ne ta na domečku)
Většina letošních kalamit souvisela nějak s jídlem, zaplaťpánbůh lapálie s upatláním od tatarky jsou přece jen lepší než většina ostatních malérů. Jinak se mimochodem vaří v Moravských skvěle. Jedla jsem tam za ty tři pobyty víc úžasných věcí. Třeba jejich dušená mrkev nemá chybu - není rozbředlá, protože ji dělají v páře. Jediné, co mě z jídla opravdu mrzelo, byla absence houskových knedlíků v jídelníčku tohoto týdne. Mají je tam opravdu úžasné. Chlebíčky jsou jen jednou ročně o masopustu. Naštěstí.
Poslední den jsem čelila otázce ze strany jedné civilní sestřičky a pak ještě sestřiček na domečku - a přijedete v létě?
Holky, to je otázka do pranice!
Pozn. Začalo se mi stýskat ve Vescích, což je první zastávka vlakem ve směru na Znojmo...
