Předstátnicová kovbojka

Před bakalářkami jsem dostala poslední zápočet v neděli odpoledne, přičemž indexy se odevzdávaly do pondělka. Ke státnicím jsem tehdy šla hlavně proto, že tehdy v pátek ráno prasklo nad studijním potrubí a termín byl prodloužen. Tehdy mi ten učitel naznačil, že mi dá zápočet, až se jemu bude chtít, ne tehdy, když to já potřebuju. Měl smůlu, v tomhle mači okolnosti hrály na mojí straně.

Letos to bylo ještě o stupeň lepší. Zapomněla jsem se přihlásit na termín diplomového semináře. Ve středu tedy moje vedoucí vypsala termín na čtvrtek s tím, že mi to ve čtvrtek večer zapíše. Včera jsem musela ještě jet k L. mamce vyvenčit Benyho, i vzala jsem si s sebou notebook s tím, že se připojím na jakousi tamější nechráněnou wi-fi (kterou používáme vždycky, když potřebujeme internet) a zkontroluju si to odtamtud. Zároveň jsem plánovala, že vyrobím dáreček k nedělním narozeninám, resp. vyberu do něho fotky. 

V pět jsem kontrolovala poprvé STAG, jestli mám zapsaný ten předmět. No nic, ještě je brzo, řekla jsem si a šla vybírat ty fotky. Zdá se, že tím kalendářem jsem si notně zkomplikovala situaci, protože teď mám u všech fotek pocit, že "někde už jsou", nikde nepoužitou jsem našla všeho všudy jednou (a použila jsem ji teď). Do příště budu muset vymyslet něco jiného. 

Myslím, že mi v životě nešlo vybírání fotek tak zoufale pomalu jako včera. Když chci fotky na šířku, vidím samé na výšku - a opačně. Po dvou hodinách jsem jich měla pět z 12 plánovaných. 

V půl osmé stále zápočet nebyl. A nebyl ani v deset, když jsem se konečně dostala domů. nebyl ani v půl dvanácté. Vědomí, že do odevzdání indexu zbývá méně než 12 hodin a já stále nemám zápočet z posledního předmětu, není nic moc příjemného. 

Ráno stále zápočet nebyl. Nebyl ani v půl desáté, kdy jsem dorazila do Opavy. To už jsem začínala lehce panikařit, šla jsem předat poslední papíry na sekretariát a cestou nahoru jsem potkala jednu z našich doktorandek. I ptám se tedy, zdali je moje vedoucí přítomna. Není. Vysvětluju jí tedy situaci a ona říká - víte co, vyřiďte si to na sekretariátu a pak přijďte za mnou, zavoláme jí. 

Jak bylo již řečeno výše, nesnáším telefonování. Nevidím, jak se ten druhý tváří, nevidím mu na rty, abych mohla odezírat, když třeba něčemu nerozumím. Vadí mi to. 

"Ale já jsem vám ten zápočet už zapisovala."

"Ale já to mám pořád proškrtané." (kontrolovaly jsme to ještě na počítači té doktorandky)

"Tak já zapnu počítač a podívám se na to. Kdyby to tam nebylo, tak mi tak za 10 minut zavolejte."

Jdu dolů do počítačové učebny a ejhle - zápočet je na svém místě! 10:01. Ale že to trvalo! Ještě jsem se dozvěděla, že při zapisování zřejmě došlo k nějakému zmatku mezi letním a zimním semestrem. Předpokládám, že mě to bude stát další šedivý vlas, ještě, že jich mám tolik, protože jinak by mě už oslovovali "ctihodný kmete". Přihlášku jsem na studijní odevzdala 10:20. 

I takový je život na Ústavu informatiky. Kam se hrabe ta situace z doby před bakalářkami!

P. S. Počítač byl po 6 dnech ze servisu doma. Zásah tekutinou sice potvrzen, nicméně po odstranění oxidace a vyčištění od prachu funguje už zase jak má.

Edit 4. 7.: K mé naprosté hrůze mi Irča vyprávěla ještě horší story, která se odehrála ve stejném čase jako můj příběh. Její vedoucí DP jí den před odevzdáním řekl, že musí všechny odkazy - kterých měla v práci zhruba 300 - předělat do tzv. harvardského systému, protože systém, který ona použila, on nemá rád. Takže celou noc místo spánku předělávala odkazy. A co hůř, k přečtení její práce se vedoucí nedostal, protože mu nešla otevřít... ale mail jí nebyl schopný napsat. To se musí přičíst mé vedoucí k dobru - té také jednou nešla moje příloha otevřít, ale ta se alespoň ozvala!
Zjevně by vysokému školství prospělo, kdyby se chytilo za nos, konečně pochopilo, že bakalářky a diplomky jsou zhola k ničemu (viděla jsem diplomku, kterou holka psala o vlastní svatbě!), celou tuhle tragikomedii zrušilo a vrátilo se zpět k tomu, co je jeho účelem - vzdělávat budoucí učitele, lékaře, ekonomy nebo třeba metalurgy. Kdo chce pracovat ve výzkumu, ať si diplomku klidně napíše a dostane za to kredity navíc. Ale dneska na jednu opravdu užitečnou diplomku připadá nejméně dvacet zbytečných. Nedělám si iluze, ta moje, byť je to téma, které jsem psala s odhodláním a zápalem, se počítá mezi těch dvacet. 

Zálohovat, zálohovat, zálohovat...

Zákon schválnosti nezklamal. Osm dnů před odevzdáním diplomky mi doufám jen zkolaboval počítač z vedra. Ve hře je ještě bohužel varianta s vniknutím vody a taky s náhlou smrtí některé součástky. Moje jediné štěstí je, že tohle je už druhá počítačová havárie, kterou jsem zažila, takže jsem proti ní tentokrát byla pojištěná Dropboxem. Ta první nemohla napáchat tak hrozné škody, protože se stala v týdnu, na jehož konci jsem nastupovala na žurnalistiku do Olomouce. Tenkrát akorát pěkně naštvala, nemám tím pádem prakticky žádný článek ze své éry v Sólokaprovi. Ale aspoň jsem tam neměla diplomku těsně před dokončením.

Jedu tedy dále, sice o něco pomaleji, jak jsem měla na ploše lísteček s posledními nutnými úpravami a teď pracně vzpomínám, co obsahovaly. Původní plán jít tisknout zítra tedy na 99 % nevyjde, bude to až v pondělí.

Teď zjišťuju, co mám kde zazálohované. Díky jednomu vyučujícímu, který nám představil Dropbox a SugarSync by byly škody mnohem menší, i kdyby se pevný disk nezachránil. V Dropboxu máme státnicové otázky, já tam mám diplomku včetně analyzovaných článků, loňskou práci z NaNoWriMo a svoje povídky, spíš takový povídkový deník, který započal dost morbidně L. smrtí a pokračuje přes veškeré vzpomínkové akce a další více či méně dramatické momenty dodnes. Teď na jaře, když jsem s tou diplomkou fakt měla problémy (zatím se o nich nechci rozepisovat, nerada bych dopadla jako moji kamarádi u státnic na jiné VŠ, kde se proštěrklo, že lidé z katedry nejdříve četli ročníkový e-mail a následně známkovali podle toho, jak se kdo na tom mailu vyjadřoval), na psaní tedy nebyl moc čas, ale je toho 611 stránek jednoduchým řádkováním.

Ze SugarSync jsem vylovila podklady pro L. fotoknihu, bohužel ale ne všechny L. fotky, které jsem v počítači měla a teď úpím, protože jsem měla v plánu zrealizovat jednu drobnost na narozeniny L. mamky a zdá se, že nebudu mít z čeho! Vždycky mi dá tolik práce něco originálního a cenově dostupného vymyslet a teď toto! Vrrrrr.... Pak mám ještě Box, podařilo se mi vychytat akci, kdy nabízeli zdarma 50 GB, ale jak jsem zjistila, jsou tam jen fotky, které jsem fotila, ne ty od L. Ještě mi pořád zbývají optická a polovodičová média, obrovská hromada zálohovacích DVD (já vím, že optická média jsou nespolehlivá, jednou bude i externí disk - jak se zdá, bude to brzo) a tři paměťové karty. Předpokládám, že na jedné ty fotky budou, ale pořád nevím, jestli budou někde všechny. Potřebuju jich 12, s tím, ze jsem chtěla, aby byly jiné než loni na fotokostce (o tom se budu muset někdy rozepsat). Asi bych měla vědět, jestli tam ty fotky jsou, když ty karty běžně používám v mobilu, že? Jo, přiznávám se, mimo jiných věcí nosím v mobilu i pár fotek L. a Aengie, jeho retrieverky. Původně to myslím vzniklo kvůli nejistotě, co čekat od prvního pobytu v Moravských Budějovicích, tak jsem si říkala, že chci mít s sebou alespoň něco, co mě případně uklidní.

Kdyby už nic jiného, mám tu diplomku a ten deník. L. fotky existují na světě ve více kopiích, akorát by to bylo trochu moc okaté, kdybych chtěla týden před jejimi narozeninami po L. mamce půjčit flešku. A jestli existuje něco, co mě fakt pokaždé pobaví, tak je to ten boj před každými narozeninami a Vánocemi - L. mamka bojuje o to, aby zjistila, co (přibližně) chystáme a jestli se toho nemá bát, my s Irčou bojujeme, abychom to utajily - a zatím se nám to vždycky podařilo.

Kdybych si měla půjčit citát doktora Plzáka, tak nikoli zatloukat, zatloukat, zatloukat, ale zálohovat, zálohovat, zálohovat. Lepší je prohledávat hromadu záloh, než bědovat, že jsme přišli o data. Zvlášť, když víte, že některé z nich z internetu běžně nestáhnete.

Edit 21. 6. 23:04: Fotky se našly porůznu po paměťovkách (nevím, jestli jsou tam všechny, ale většina určitě), navíc večer přišla diagnóza - lehká oxidace, čili nějaká voda se tam přece jen asi dostala. Nicméně všechny komponenty asi vydržely. Požádala jsem o vyčištění a v něm je zahrnuta i výměna větráku. Diplomku celá anabáze zpozdí patrně jen o jeden pracovní den.

Odreagování - všelijaké pletené příšernosti

Potřebuje to tu trochu oddych a odlehčení po tom divokém jaru. Co se týká ručních prací, dokážu fušovat s většími či menšími úspěchy do hodně oborů. Po L. smrti jsem dost dělala z korálků, ale to je hobby docela finančně náročné. Dodnes ale obdivuju sama sebe, jak jsem s tím třesem rukou dokázala do titěrné jehly navléct tenoučký vlasec. Teď jsem se dala na pletení košíků z novin a letáků. Na počátku byla snaha dělat něco, co bude laciné a taky snaha stlačit náklady na podzimní věnce na hřbitov co nejníže (základ se dá uplést). Materiál mi téměř každý den chodí sám od sebe do schránky a protože bydlím v paneláku, vždycky si "ukradnu" z krabice na odhozené letáky ještě další. Jediné, co tak musím kupovat, je lepidlo, mám 3 kusy po 8g z Kauflandu za celkovou závratnou sumu 10 Kč a spotřebovávám poslední. Dříve jsem ironicky jásala "hurá, přišla literatura", dneska jásám "hurá, přišel materiál na ruličky".

Nevěřili byste, kolik druhů letáků nám chodí. Dokud jsem s tímhle nezačala, ani mě to nenapadlo. Vlastně vám to můžu ukázat. Je to možná 15 druhů s různou periodicitou a různým papírem. Ty dva koše, to je co zagumičkovaný svazek, to jiné letáky, protože papír se vlastnostmi opravdu dost liší. Mimochodem ten levý koš je úplně první, co jsem kdy upletla - z dvouměsíční zásoby Kauflandů a Globusů. Nevypadá sice nic moc úžasně, ale účel splňuje a jako všechno to chce cvik.

Prototyp pirátské truhly na tábor - "jestli to půjde takhle". Šlo to. Kratší stěny jsou trochu vypouklé, stejný tvar měla i forma. Indie (vedoucí vlčat) je z něj nadšená, asi proto, že vypadá, jako by ho doopravdy pletl nějaký pirát neohrabanými prsty, které jsou zvyklé zacházet s lany, ne s tenkými papírovými ruličkami. Na fotce to vypadá, jako kdyby se koš docela hodně rozšiřoval, ale to bude nějakým divným úhlem při focení. Družstva budou dvě, takže jeden exemplář ještě přibude. Pleteno z letáků Lidl. 

Ne vždy se zadaří... ;-) třeba téhle příšernosti se zužuje vršek a navic má dosti zmršenou uzavírku, přemýšlím, že by byl na ponožky, které jinak přetékají přes okraj a padají. A když se rozpadne, dá se snadno nahradit novým. Je z OBI letáků s charakteristickými oranžovými konci.

Tenhle koš vypadá doopravdy jako koš - nemá moc podařené dno (to není vidět), ale stěny jsou jakžtakž. Postupné rozšiřování dole vzniklo "díky" formě - krabičce do mikrovlnky. Mimochodem, tohle je z ruliček točených z magazínu Styl z Práva a zdaleka to byly nejlepší ruličky, co jsem s nimi kdy pletla. 

Stejně jako v tom korálkování, i teď zjišťuju, že se v té práci ztrácím a nevnímám, jak jsem naprosto vyčerpaná, asi je to přesně to, co potřebuju. Nicméně jakési pokroky ve zdravotním stavu jsem zaznamenala, protože jsem se dokázala přimět začít dělat na posledních úpravách diplomky. Že jsem definitivně za vodou, budu moct říct až za půl roku (stresová reakce může mít odložený začátek), ale vypadá to tentokrát docela dobře. Můžu být jenom ráda, že se zatím neopakoval poněkud drsný scénář z podzimu 2009, kdy jsem byla nějaké tři měsíce úplně nepoužitelná, a když jsem k tomu absolvovala všechny soudy, žádosti o odpověď a další komplikace jara 2010, na konci školního roku jsem nezašla do 400 m vzdáleného obchodu a zpátky, aniž bych si nemusela cestou aspoň jednou sednout. Právě na podzim 2009 jsem celkem náhodou - na Dni deskových her v polovině listopadu - odhalila benefit pekelného soustředění. Jak jsem se musela soustředit na složitá pravidla strategických deskovek, aby mě neporážela o dvanáct let mladší děcka, na nějaké tři nebo čtyři šťastné hodiny se mi v hlavě přestaly odvíjet momenty, které už při samotném prožívání byly dost špatné, ale neustálým znovuprožíváním ještě dost nabyly na hrůznosti. To, že je mi náhle dobře, jsem si uvědomila teprve, když jsme jeli domů a asi to byl moment, kdy jsem pochopila, že ta reakce jednoho dne odezní (do té doby to vypadalo, že to bude na věčné časy a nikdy jinak). Od té doby je Den deskových her na ZŠ Bulharská v oddílovém plánu akcí, protože co si budeme povídat - tenhle typ odreagování prostě člověk potřebuje, i když s ním zrovna necloumá stresová reakce. Musí to ale být opravdu činnost, do které se člověk zabere a musí se na ni absolutně soustředit, mechanické opakování stále stejných činností nezabírá.

Je vcelku jedno, co člověk dělá, hlavně, když to má pozitivní efekt.

"Nastavíš mi hodiny na sporáku?"

Cože to mám udělat? proběhlo mi hlavou, když jsem slyšela tuhle neobvyklou prosbu. Míněny byly hodiny, které řídí elektrickou troubu. Nikdy v životě jsem to nedělala, ale bylo těžké odolat výzvě a navíc mám už za sebou souboj s L. budíkem s piditlačítky a pidipopisky, úspěšné hledání závady v počítači (DVD mechanika) a několikero "oprav" mobilu. Nejlepší byla asi ta, kdy jsem zjistila, že Bluetooth se někdy sám od sebe zapíná proto, že L. mamka má zapínací ikonku na pohotovostním dotykovém displeji a prostě si na ni občas sáhne. Od té doby, co jsem ikonku odstranila, se Bluetooth zapíná pouze na (většinou můj) povel. Řešení to bylo prosté jako díra v basketbalovém koši, ale i tu bylo třeba vymyslet. V prodejně T-Mobilu chtěli mobil poslat na přehrání firmware...

Zkrátka a dobře, teď byl na řadě nový sporák. Rychle vyvedu z omylu ty, kdo si myslí, že nastavit hodiny na troubě je pro... trouby. Ukázalo se, že nikdo v širém okolí L. mamky toho nebude schopen. Není koneckonců divu. Sic je návod psán česky, je napsán tak, že jej nelze použít. Lépe řečeno, je napsán docela slušnou češtinou. Trable jsou jen s významem vět.

V návodu stojí psáno:

Vůbec se nedivím, že L. mamka měla strach, aby sporák podle návodu nepokazila. Chvíli trvalo, než mi došlo, že tímhle manuálem můžu tak vystlat Benymu pelíšek. Pokud dotyčné tlačítko 1 podržíte stlačené, nestane se kupodivu nic, ona signální lampa (lépe řečeno ikona) vám může být zcela ukradená, protože jak jednou dlouze stisknete čudlík 1, nepodaří se vám asi nastavit hodiny jinak, než tím, že sporák opětovně vytáhnete ze zásuvky. Aspoň mně se to jinak nepovedlo.

Nakonec jsem přišla na to, že tlačítko 1 musím jen jednou stisknout a můžu nastavovat. Myslím, že ta "signální lampa" zhasne, ale krk bych za to nedala. Každopádně je to poněkud jinak než v návodu. Kdyby šlo o věc od Vietnamců, no dobře, ale je hloupé, když má takový nepoužitelný manuál domácí spotřebič, který koupíte v kamenném obchodě. Navíc když víte, že tohle se určitě nevyrábí v Číně.

Už dlouho nahlížím při obsluze spotřebičů taky do anglického manuálu, který bývá leckdy mnohem srozumitelnější než ten český. Dokonce si někdy ty doslovné české překlady přeložím zpátky do angličtiny, jestli náhodou nezjistím, co tam bylo původně. Ani to ale nepomohlo. Jak na potvoru jsem ale tady neměla k ruce ani jeden cizojazyčný návod a spotřebovala jsem napoprvé asi šest pokusů (a myslím, že něco přes půl hodiny), napodruhé po jarní změně času jsem si ten postup už přesně nepamatovala, ale zvládla jsem to na druhý pokus.

Když všechno selže, přečti si manuál. A stejně na to budeš muset přijít sám.

Korýtko aneb Znovu je všechno o lidech

Zjistila jsem, že Domov Korýtko, ve kterém byl můj taťka, je mimo Ostravu-Zábřeh poměrně neznámý. Korýtko je místní název jednoho z mnoha ostravských lesů na břehu Odry. Kdo někdy jezdil 45kou z Poruby do Zábřehu, ví, že je tam (jednosměrná myslím) zastávka U Korýtka. Je pravda, že od nás je to z ruky, ale v Porubě bychom prý čekali fakt dlouhou dobu a Přívoz pro nás byl neakceptovatelný z hlediska lokality. V ostatních ostravských domovech nám bylo řečeno (aniž nás kdokoliv viděl), že nepohyblivého člověka s poúrazovou epilepsií a duševní chorobou nevezmou (neotestovali jsme jeden někde ve Vítkovicích). Domov se zvláštním režimem je pro lidi s demencí a Alzheimerem a basta. Co na tom, že vlivem těch drastických léků už demence propuká. Je tu další choroba a oni na jiné choroby prý nejsou zařízení. V celém kraji snad neexistuje zařízení, které by se o takhle nemocné lidi postaralo - mimo charitního domova někde ve Vítkovicích, jenže ten je určen převážně pro duševně nemocné osoby bez přístřeší. Ta duševní choroba se výrazně projevila jednou. V roce 1995. Od té doby nic, ale v papírech to bylo, takže bylo velmi snadné nás odmítnout. Měli na to právo a odpovědní toho hojně využívali.

Sociální pracovník je vlastně takový PR pracovník pro domov, protože je to on, kdo jedná se zájemcem o službu. Podle toho by se sociální pracovníci taky měli chovat. Třeba místní domov důchodců (DZR tu není, ale praktik napsal doporučení) to udělal tak, že si sociální pracovnice ode mě ve vestibulu (!) přebrala papíry, zběžně je prohlédla, na něco se poptala, řekla mi, že to nevidí dobře a odešla. Přijela jsem tam tehdy na kole a asi jsem v cyklistickém nepůsobila dostatečně majetně a důvěryhodně, aby mě pustila byť jen do svého kanclu. Z dotyčného domova jsem neviděla kromě onoho vestibulu nic. A to mám kupovat kočku v měchu, když ani nevím, jak to vevnitř vypadá? Ještě mi jednou zavolala, že teda taťka má malý důchod a že jestli víme, že budeme doplácet. Ano, věděli jsme to. Od té doby přišel jen zamítavý dopis. Osobní jednání s ní trvalo všeho všudy 10 minut. Dovedlo mě to k přesvědčení, že ačkoliv naše sousedky vychvalují, jak je to tam pěkné, už jen kvůli tomu zvláštnímu jednání se o místní domov nebudeme pokoušet ani za zlaté prase a pokud se nás někdo bude ptát, tak tenhle mezi našimi doporučeními nebude. Okres Opava je vůbec celý naprosto mimo jakoukoli diskuzi, můj praktik mluvil o Vítkově, což není daleko vzdušnou čarou, ale po silnici nebo železnici je to veřejnou dopravou cesta zhruba na 3 hodiny, i autem je to víc jak hodina. Domov v jisté vesnici na východě okresu (lépe nejmenovat) se diskvalifikoval sám, chtěl na webu "sponzorský dar". Vím, že v této oblasti je všechno hrozně drahé (jen ty pleny, podložky, speciální krémy...), ale brát do domova jen ty, co dají sponzorský dar, mi přijde doopravdy hrozné.

Už nevím přesné datum, kdy jsme v Korýtku byly poprvé, ale bylo to v krutých mrazech a ještě horším sněhu na počátku roku 2012, přelom ledna a února. Brodily jsme se s mamkou (chodí o berlích) sněhem po kolena z tramvaje od Kotvy a trvalo nám to asi půl hodiny. V Korýtku nás přijaly dvě sociální pracovnice, popovídaly si s námi, zodpověděly všechny dotazy (a hodně jich položily), přijaly a prolistovaly papíry a provedly nás, aby nám ukázaly, jak to vypadá na pokojích. Po zkušenostech z Hlučína jsme akorát zíraly. Přitom jsme přijely z města, které je mimo spádovou oblast domova, z úplně jiného okresu, z města vzdáleného hodinu veřejnou dopravou! Korýtko bylo o dost levnější, i tak jsme ale musely připlácet a sociální pracovnice nám to sdělovaly tónem, jako kdyby se nám omlouvaly.

Při přijetí jsme měli asi víc štěstí než rozumu. V Radvanicích (LDN) mi radili, ať tam co nejvíce volám a urguju to. I stalo se. Stále ještě v krutých mrazech 13. února 2012 jsem volala do Korýtka, jestli mají volné lůžko. Prý ne. Odpoledne se přivalím do hospice (měli jsme tam od října objednaný odlehčovací pobyt na únor a březen) a ještě mi nestihly rozmrznout brýle a už mi hlásí jejich sociální pracovnice - prý tu byla paní z Korýtka a mají volné místo. Já na to, vždyť jsem s nimi ráno mluvila a prý volné místo nemají. Druhý den ráno už mi zvonil telefon a vše se upeklo během následujícího týdne. Že to byla opravdu otázka štěstí, nám došlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že na celém DZR jsou 4 mužská místa. Další se uvolnilo až v srpnu...

Bylo to veselé, vyběhat tu hromadu papírů ve stále ještě téměř dvacetistupňových mrazech. 20. února jsem v hospici sbalila veškeré taťkovy věci do své táborové krosny a tak také absolvovaly o den později převoz do asi tři kilometry vzdáleného Korýtka. Tam tedy byl taťka až do letošního 21. května, kdy (na Fifejdách) zemřel na zápal plic. Oficiálně nám ještě nic nepřišlo, ale měl chronický zánět průdušek, doktoři mluvili i o možné CHOPN (jednou z forem CHOPN je právě chronický zánět průdušek).

Na DZR v Korýtku to bylo fajn. Myslím, že i kdybychom měli jinou možnost, asi bychom neměnili. Ošetřovatelky byly všechny báječné, kulatá zdravotní sestřička Markéta sice svým mohutným zjevem budí respekt a rázná tedy je, ale je to prima ženská. Mezi ošetřovatelkami jsme našli jednu, která pochází z Morávky - a to zrovna, když jsme tam byli se strejdou z Pražma. Vůbec jsem měla pocit, že jsme tam tak nějak všichni zapadli. Bylo to pro nás z ruky, to jo, ale autobus jezdí co hodinu přímo ke Korýtku. Celá cesta trvá přibližně 1:10 až 1:25 hodiny. Blízko ale bydlí L. mamka, takže pokud jsme si něco měly předat, stačilo to přivézt a někde jsme se potkaly. To byl takový bonus.

V Korýtku jsem si nerozuměla jenom s dveřmi na pavilon. Mám hodně slabé ruce a otočit kuličkou na dveřích se mi hlavně teď v konci stalo nemožným, protože už tak těžko otočitelnou kuličku ještě přitáhli. Docházelo totiž k paradoxní situaci, kdy obyvatelé uměli dveře otevřít, ale návštěvníci ne. Dveře tam teda měli dvoje, na každém konci patra jedny, takže jsem se naučila chodit těmi druhými, které neměly kuličku tak napevno. Nebo možná bylo to kouzlo v tom, že každá koule se otáčela na jinou stranu a na tuhle mi to prostě šlo lépe.

Ten rozdílný přístup k žadateli o služby u nás a v Korýtku mě nikdy nepřestal udivovat a je vidět, že všechno je opravdu o lidech. Veškeré služby tvoří lidé, na přístupu lidí služby stojí a s ním také padají. Někdy dost hluboko.