Nevěřili byste, kolik druhů letáků nám chodí. Dokud jsem s tímhle nezačala, ani mě to nenapadlo. Vlastně vám to můžu ukázat. Je to možná 15 druhů s různou periodicitou a různým papírem. Ty dva koše, to je co zagumičkovaný svazek, to jiné letáky, protože papír se vlastnostmi opravdu dost liší. Mimochodem ten levý koš je úplně první, co jsem kdy upletla - z dvouměsíční zásoby Kauflandů a Globusů. Nevypadá sice nic moc úžasně, ale účel splňuje a jako všechno to chce cvik.
Prototyp pirátské truhly na tábor - "jestli to půjde takhle". Šlo to. Kratší stěny jsou trochu vypouklé, stejný tvar měla i forma. Indie (vedoucí vlčat) je z něj nadšená, asi proto, že vypadá, jako by ho doopravdy pletl nějaký pirát neohrabanými prsty, které jsou zvyklé zacházet s lany, ne s tenkými papírovými ruličkami. Na fotce to vypadá, jako kdyby se koš docela hodně rozšiřoval, ale to bude nějakým divným úhlem při focení. Družstva budou dvě, takže jeden exemplář ještě přibude. Pleteno z letáků Lidl.
Ne vždy se zadaří... ;-) třeba téhle příšernosti se zužuje vršek a navic má dosti zmršenou uzavírku, přemýšlím, že by byl na ponožky, které jinak přetékají přes okraj a padají. A když se rozpadne, dá se snadno nahradit novým. Je z OBI letáků s charakteristickými oranžovými konci.
Tenhle koš vypadá doopravdy jako koš - nemá moc podařené dno (to není vidět), ale stěny jsou jakžtakž. Postupné rozšiřování dole vzniklo "díky" formě - krabičce do mikrovlnky. Mimochodem, tohle je z ruliček točených z magazínu Styl z Práva a zdaleka to byly nejlepší ruličky, co jsem s nimi kdy pletla.
Stejně jako v tom korálkování, i teď zjišťuju, že se v té práci ztrácím a nevnímám, jak jsem naprosto vyčerpaná, asi je to přesně to, co potřebuju. Nicméně jakési pokroky ve zdravotním stavu jsem zaznamenala, protože jsem se dokázala přimět začít dělat na posledních úpravách diplomky. Že jsem definitivně za vodou, budu moct říct až za půl roku (stresová reakce může mít odložený začátek), ale vypadá to tentokrát docela dobře. Můžu být jenom ráda, že se zatím neopakoval poněkud drsný scénář z podzimu 2009, kdy jsem byla nějaké tři měsíce úplně nepoužitelná, a když jsem k tomu absolvovala všechny soudy, žádosti o odpověď a další komplikace jara 2010, na konci školního roku jsem nezašla do 400 m vzdáleného obchodu a zpátky, aniž bych si nemusela cestou aspoň jednou sednout. Právě na podzim 2009 jsem celkem náhodou - na Dni deskových her v polovině listopadu - odhalila benefit pekelného soustředění. Jak jsem se musela soustředit na složitá pravidla strategických deskovek, aby mě neporážela o dvanáct let mladší děcka, na nějaké tři nebo čtyři šťastné hodiny se mi v hlavě přestaly odvíjet momenty, které už při samotném prožívání byly dost špatné, ale neustálým znovuprožíváním ještě dost nabyly na hrůznosti. To, že je mi náhle dobře, jsem si uvědomila teprve, když jsme jeli domů a asi to byl moment, kdy jsem pochopila, že ta reakce jednoho dne odezní (do té doby to vypadalo, že to bude na věčné časy a nikdy jinak). Od té doby je Den deskových her na ZŠ Bulharská v oddílovém plánu akcí, protože co si budeme povídat - tenhle typ odreagování prostě člověk potřebuje, i když s ním zrovna necloumá stresová reakce. Musí to ale být opravdu činnost, do které se člověk zabere a musí se na ni absolutně soustředit, mechanické opakování stále stejných činností nezabírá.
Je vcelku jedno, co člověk dělá, hlavně, když to má pozitivní efekt.
Žádné komentáře:
Okomentovat