O odpuštění

Chtěla bych se jednou podívat na svět očima našeho vůdce Veverky. Chtěla bych mít jeho postoje a svoje zážitky. Zajímalo by mě, jak by to šlo dohromady... nebo spíš, jestli vůbec by to šlo dohromady.

Dělali jsme na táboře takovou aktivitu - Veverka četl určitá konstatování a my jsme se měli na hracím poli postavit na ANO, NEVÍM a NE, případně někam mezi, podle toho, jak moc jsme souhlasili nebo nesouhlasili s těmi tvrzeními. Pominu-li naše dohadování nad "Každá lež je špatná."(takže lhát podomním obchodníkům, že fakt nemám čas se s nimi vybavovat, je špatné? A když učím děti, že když je někdo láká do auta na bonbóny, tak mají zalhat, že musejí domů, to je taky špatné? Hm... ha ha.), pak jedním z nejvíce problematických konstatování bylo "Existují věci, které nelze odpustit." Vím, že z hlediska křesťanského by člověk měl odpouštět a když je to jen trochu možné, snažím se o to. Přes veškerou snahu ale existují věci (jedna věc), které odpustit nedokážu. A pokud argumentujete, že až odpustím, tak se mi uleví, věřte, že mě to nijak netrápí a spíš se obávám, že kdybych odpustila, budu z toho mít výčitky svědomí. L. vrah si totiž odpuštění nezaslouží. Veverka nám to ilustroval příkladem Jana Pavla II., který odpustil svému atentátníkovi. Pro děti je to myslím super příklad. Ten příběh v sobě ale nese jednu zásadní odlišnost... Jan Pavel II. na rozdíl od L. onen atentát přežil a Ali Agca si asi nikdy nehrál na kamaráda Jana Pavla II. Budete se divit, ale je to poněkud rozdíl!

Chtěla bych být v kůži někoho, kdo tohle dokáže. Chtěla bych vědět, jaké to je, umět odpouštět i zradu a vraždu v jednom, což já osobně považuju za dvě nejhorší věci, které člověk může druhému udělat. Co lidi vede k tomu, aby odpustili takovéhle věci? Jak si to zdůvodňují? Existuje ideál, který má každý člověk v sobě a ke kterému by se chováním rád přiblížil, ale pak je tu realita, ve které je odpuštění mnohdy mnohem složitější, než by to vypadalo. A pak je tu realita těch, kteří přišli o někoho blízkého rukou a úmyslem někoho jiného, a tahle realita je ještě trochu jiná. Je to nesdělitelná, nepřenositelná zkušenost. Věřte, že dokud to nepoznáte (a snad to nikdy nepoznáte), nikdy nebudete vědět, jaké to je, stejně jako dokud já nebudu třeba mít děti, nebudu vědět, jaké to je. Dovedu si představit, že pak budu výchovu dětí vnímat z úplně jiné perspektivy než dnes a spousta věcí se mi bude zdát stejně pošetilá, jako se mi odpouštění opravdu čehokoliv komukoliv dnes zdá jako nemožné. A to jsem četla Chatrč a pod jejím vlivem připustila, že na to odpuštění jednoho dne možná dojde. Nevím, jestli na to dojde zítra, za rok nebo za padesát let, předpokládám prostě, že k tomu jednoho dne možná dospěju. Ale je to běh na tak dlouhou trať, že být L. vrahem, tak se s nějakým odpuštěním radši preventivně rozloučím, protože to aktuálně doopravdy není na pořadu dne. Možná, až jednou věkem zmoudřím, usoudím, že nastal čas, ale počítám, že hned tak to ještě nebude.

Extrémní zážitky dělají extrémní názory. Došla jsem k názoru, že příště se do podobné aktivity nesmím nechat uvrtat, abych Veverkovi nekazila jeho výchovné ideály.

Už jsem magor!

To jsem už dávno, ale teď na to budu mít glejt! Jo, udělala jsem státnice. Myslela jsem, že bude horší odstátnicovat, než obhájit a ukázalo se, že to bude naopak. No nic. Snažila se i moje vedoucí a uhájila C. Předchozí trable budiž zapomenuty. Oponentka byla fajn. Horší byla předsedkyně komise. Měla jsem pocit, že kdyby mě nechala domluvit, vysvětlila bych jí celkem v klidu, o čem byla řeč. Ale myslím, že na tyhle problémy rychle zapomenu. Hlavně, že to mám. Popravdě, byla bych vděčná za E, ne, že by mi to bylo jedno, ale po tom jaru byl malý zázrak, že jsem se ke státnicím vůbec doplazila. Jak jsem se dověděla, zdaleka nejsem z ročníku jediná, kdo měl pořádné problémy, které se školou vůbec nesouvisely. Ten ročník 2010 je jakýsi smůlovatý.

Skóre C, A, B, C je mnohem lepší, než co jsem čekala. Hlavně, že to mám za sebou. Zatím mi to nedochází, to mě čeká na táboře (tam člověku při civění na řeku dojde hromada věcí).

Jo, státnicovala jsem s tužkou od L. mamky. Když mi ji dala, ze srandy jsem řekla, že si ji schovám na státnice. No a u přípravy jsem sloupla voskovou kuličku chránící hrot a vytáhla si otázku, kterou jsem chtěla, druhou, která nebyla tak zlá a třetí, která nebyla ani dobrá ani špatná. V tom okruhu byly asi lepší, ale i mnohem horší. Jo, spoléhala jsem se na pomoc shůry. Koneckonců L. studoval informační management, který jsme také měli.

Tak jo. Hotovo. Pozítří bych měla konečně jet na tábor.

Co se člověku honí hlavou týden před státnicemi

Nedokázala jsem z toho udělat příspěvek ve větách, takže aspoň v odrážkách - co se honí hlavou člověku týden před státnicemi.

-  že takovou hromadu učiva nemůžu zvládnout. Vzpomenu si na maturitu, kdy jsem se byla (dnes už nechápu jak) schopná naučit všechny požadované filozofy, z jejichž děl jsem nechápala a dodnes nechápu ani hú, abych si vytáhla jednu z 5 otázek, kde filozofie nebyla. ZSV byl patrně jediný předmět, z kterého mě doopravdy mohli vyrazit. Zdá se mi, že tehdy toho bylo mnohem více a přesto jsem to nějak dala dohromady, takže nejspíš zvládnu i tohle. A třeba budu mít stejné štěstí.

- že státnicuju na den přesně (!) 10 let po L. operaci slepého střeva. Akorát to není úterý, nýbrž pondělí. Asi se nedá říct nic jiného, než že si ze mě osud dělá opět srandu. Dokonce hlásí i stejné vedro jako v tom roce 2003 (den "poté", 13. srpen 2003, je třetí nejteplejší den v historii českého měření). Tu nemocnici, která je dnes domovem důchodců, umím dodnes popsat do detailů, které bych nikdy neřekla, že si za 10 let budu pamatovat. Barvy, tvary, velikosti, nápisy, vůně, zvuky.

Nemocnice Ostrava-Jih

Foto je z roku 2005, je pořízeno v červnu, kdy jsem psala na Solokapra článek o uzavření nemocnice jako poslední poctu tomuto pamětihodnému místu.

- že právě díky silným zážitkům z té nemocnice jsem před maturitní místností neměla strach (necelé dva roky staré zážitky byly prostě silnější) a divila jsem se spolužačkám, které před vytažením první otázky brečely. Já se už tehdy v životě bála mnohem víc. To, co jsem měla já, byl spíše respekt před velkou zkouškou, ale strach asi ne.

- že za bobříka odvahy verze ultimate považuju jiné věci než předstoupit před vyučujícího a začít něco drmolit.

- že jsem za šest týdnů napsala nějakých 90 stránek diplomky a dostala od vedoucí B (1-), třebaže se při odevzdávání tvářila, že budu ráda, když mi dá E (3). Od oponentky mám C (2) a zdá se, že bych to mohla obhájit. Vypadá to, že jsem už jednou nemožné dokázala, tak proč by to nemohlo jít znovu? Obkecat tři okruhy během 45 minut navíc zní mnohem reálněji než napsat diplomku (téma, zadání, sběr dat, analýza, interpretace) za 6 týdnů.

- že moji spolužáci se začali učit prvního srpna a já prvního července (ale že někteří z nich jsou v oboru nebo absolvovali na stejném ústavu bakaláře, zatímco já nemám ani jedno z toho), tak není možná!

- že příští úterý, ať se stane cokoliv, budu mít aspoň na nějakou dobu volno a příští středu jedu na tábor

- že to prostě moc prožívám

Jak jsem spáchala přání

Nejsem žádný výtvarník, pomáhám si, čím můžu, z hlavy kreslím dost hrozně. Na základce jsem výtvarku nijak nemilovala, třebaže náš dvoumetrový pan učitel dovedl udělat z hodin docela příjemný zážitek. Moje kresby však byly žalostné až úděsné a poměr vynaložených prostředků a výsledku docela špatný. Z nějakého záhadného důvodu  nevidím perspektivu a prostorové vztahy, takže naprosto nejhorší bylo modelování, ještě, že to pan učitel prokládal také přednáškami o dějinách umění, což pro mě byla jediná šance, jak mu ukázat, že jsem tak levá jenom na praxi.

Ve větším měřítku a jako hobby jsem začala kreslení provozovat v podstatě až po L. smrti, na přání psycholožky, která říkala, že je to dobrý způsob odreagování. Mně to teda zprvu nepřišlo, ale ukázalo se, že spíš než že bych doopravdy neuměla kreslit, jsem neměla správné podněty, motivaci a možná ani téma. Kreslení šeříku ve váze nebo portrétu souseda mě nijak nerozradostní ani teď.

Minulý týden jsem si s hrůzou uvědomila, že L. mamka bude mít svátek a že pro ni nemám přání. Mamka od spolužačky Evči mě navnadila, ať si ho nakreslím. No jo, té se to mluví, říkala jsem si, když má vystudované učitelství pro 1. stupeň a k tomu výtvarku! Ale protože jsem na našem maloměstě fakt měla pramálo jiných možností, vytáhla jsem akvarelové pastelky, které jsem měla doma už od Vánoc, vyhrabala tvrdý papír, našla na Shutterstocku předlohu, hodila si na ni mřížku, na papír narýsovala podobnou a začala kreslit.

L. mamka má ráda motýly

Protože nemám skener, musela jsem si výsledné dílo nafotit, a i přes zvýšenou saturaci barev je ta zelená taková spíš jak seno než jak tráva. Ale v reálu byla víc "trávová".

Jenom jsem si dělala starosti, aby nepršelo (což letos v červenci fakt nedělá, jenže znáte to, náhoda je blbec) nebo aby se mi přání obratem nevrátilo, jako před Velikonocemi, s poznámkou "adresát na uvedené adrese neznámý". Tehdy jsem přání později předala osobně a zeptala se, jestli mám tu adresu špatně. Nemám. Tak asi chyba v Matrixu.

Tentokrát přání dorazilo v pořádku. Radost byla, byť přišla drobná výtka - chybí tam fotka. No jo. Chybí. Na narozeninovém přání byla, ale to jsem nechala normálně barevně vytisknout v Opavě, tady jsou možnosti barevného tisku omezené, zvlášť na tvrdý papír. A na kreslení L. si jaksi netroufám. Do příště to snad nějak vymyslím. Nebo si nakonec troufnu?

Musím říct, že akvarelové pastelky mě docela chytily, hlavně to "kouzelné" zjasnění barev po přidání vody. Jen příště musím použít jiný papír (akvarelový), tenhle se mi trochu zkroutil. Nijak nefandím mokrým technikám, tohle je jediná věc, na kterou asi budu používat štětec.