O odpuštění

Chtěla bych se jednou podívat na svět očima našeho vůdce Veverky. Chtěla bych mít jeho postoje a svoje zážitky. Zajímalo by mě, jak by to šlo dohromady... nebo spíš, jestli vůbec by to šlo dohromady.

Dělali jsme na táboře takovou aktivitu - Veverka četl určitá konstatování a my jsme se měli na hracím poli postavit na ANO, NEVÍM a NE, případně někam mezi, podle toho, jak moc jsme souhlasili nebo nesouhlasili s těmi tvrzeními. Pominu-li naše dohadování nad "Každá lež je špatná."(takže lhát podomním obchodníkům, že fakt nemám čas se s nimi vybavovat, je špatné? A když učím děti, že když je někdo láká do auta na bonbóny, tak mají zalhat, že musejí domů, to je taky špatné? Hm... ha ha.), pak jedním z nejvíce problematických konstatování bylo "Existují věci, které nelze odpustit." Vím, že z hlediska křesťanského by člověk měl odpouštět a když je to jen trochu možné, snažím se o to. Přes veškerou snahu ale existují věci (jedna věc), které odpustit nedokážu. A pokud argumentujete, že až odpustím, tak se mi uleví, věřte, že mě to nijak netrápí a spíš se obávám, že kdybych odpustila, budu z toho mít výčitky svědomí. L. vrah si totiž odpuštění nezaslouží. Veverka nám to ilustroval příkladem Jana Pavla II., který odpustil svému atentátníkovi. Pro děti je to myslím super příklad. Ten příběh v sobě ale nese jednu zásadní odlišnost... Jan Pavel II. na rozdíl od L. onen atentát přežil a Ali Agca si asi nikdy nehrál na kamaráda Jana Pavla II. Budete se divit, ale je to poněkud rozdíl!

Chtěla bych být v kůži někoho, kdo tohle dokáže. Chtěla bych vědět, jaké to je, umět odpouštět i zradu a vraždu v jednom, což já osobně považuju za dvě nejhorší věci, které člověk může druhému udělat. Co lidi vede k tomu, aby odpustili takovéhle věci? Jak si to zdůvodňují? Existuje ideál, který má každý člověk v sobě a ke kterému by se chováním rád přiblížil, ale pak je tu realita, ve které je odpuštění mnohdy mnohem složitější, než by to vypadalo. A pak je tu realita těch, kteří přišli o někoho blízkého rukou a úmyslem někoho jiného, a tahle realita je ještě trochu jiná. Je to nesdělitelná, nepřenositelná zkušenost. Věřte, že dokud to nepoznáte (a snad to nikdy nepoznáte), nikdy nebudete vědět, jaké to je, stejně jako dokud já nebudu třeba mít děti, nebudu vědět, jaké to je. Dovedu si představit, že pak budu výchovu dětí vnímat z úplně jiné perspektivy než dnes a spousta věcí se mi bude zdát stejně pošetilá, jako se mi odpouštění opravdu čehokoliv komukoliv dnes zdá jako nemožné. A to jsem četla Chatrč a pod jejím vlivem připustila, že na to odpuštění jednoho dne možná dojde. Nevím, jestli na to dojde zítra, za rok nebo za padesát let, předpokládám prostě, že k tomu jednoho dne možná dospěju. Ale je to běh na tak dlouhou trať, že být L. vrahem, tak se s nějakým odpuštěním radši preventivně rozloučím, protože to aktuálně doopravdy není na pořadu dne. Možná, až jednou věkem zmoudřím, usoudím, že nastal čas, ale počítám, že hned tak to ještě nebude.

Extrémní zážitky dělají extrémní názory. Došla jsem k názoru, že příště se do podobné aktivity nesmím nechat uvrtat, abych Veverkovi nekazila jeho výchovné ideály.