Náhody neexistují

1. října 2011

Když člověk něco chce, celý Vesmír se spojí, aby mohl svůj sen uskutečnit. -- Paulo Coelho

Ráno byla hrozná zima, asi jenom 7 stupňů, tak jsem jela nabalená jak cibule – svetr, bunda. Přitom na odpoledne hlásili pětadvacet stupňů a jasno. Do Zábřehu jsem dorazila úplně zmrzlá, tak jsem si před kostelem jenom vyfotila mlhavé smogové ráno a pak jsem zalezla dovnitř, abych se trochu zahřála. Bylo teprve osm hodin, takže jsem měla ještě půl hodiny čas a v kostele se modlili růženec. 

Sv. Duch je ráno nejkrásnější. Za ranního osvětlení má svoji nezaměnitelnou atmosféru, když obrovskými skleněnými dveřmi prosvítá sluneční světlo a světlíkem ve stropě člověk vidí modrou oblohu. 

 kostel sv. Ducha, Ostrava-Výškovice

Stála jsem vzadu za lavicemi u stolku s kancionály. Náhle kde se vzal, tu se vzal, u mě stál kostelník. Ptal se, jestli budu na mši, tak já že jo. Zeptal se tedy, jestli nechci číst lekci – a než mi došlo, na co se to ptá, tak jsem řekla, že ne.

Jestli mám v něčem mezery, tak je to náboženská terminologie. Minule jsem si říkala, že bych moc chtěla jednou na mši za L. četla čtení, ale my tomu právě v oddíle říkáme „čtení“ tak mi hned necvaklo, že tím asi myslí totéž. Naštěstí mi mozek rozmrzl právě včas. Tak tohle si nenechám ujít! 

(vyfoceno několik okamžiků předtím, než se u mě zjevil kostelník)

Párkrát jsem nakoukla do sakristie, nerozhodná jestli tam mám vstoupit a pak jsem si všimla, že na mě jedna paní kývá a posunky naznačuje, že tam můžu vejít. Tak jsem zalezla za kostelníkem do sakristie a zeptala se ho, co je to ta lekce, abych si svoji teorii potvrdila. Vytáhl knihu…  

"Aha, čtení!" a moje podezření se potvrdila.

"Tak chcete?"

"Na mši za L.? Strašně ráda!"

Udělil mi pár pokynů, jako že se musím uklonit (nemusím poklekat) že mám pak říct "Slyšeli jsme slovo Boží" a když jsme byli v nejlepším a já se chystala pomalu jít, přišla do sakristie mamka od L., jejímž každopůlročním úkolem je nést s L. taťkou dary. 

Podle jejího překvapeného výrazu bylo jasné, že předpokládala, že v sakristii narazí na kohokoliv, jen ne na mě.

"Domlouváme se, že bude číst lekci," řekl kostelník a tajemství bylo venku… takže utajit se mi to nepovedlo.

Srdce jsem měla až v krku. Úplně jsem cítila, jak mi tam poskakuje. Už dlouho jsem nevystupovala na veřejnosti, takže jsem už dlouho neměla trému, ale věděla jsem, co přijde pak – až se vyplaví endorfiny, bude to super.

Nebude se mi třást hlas? Neudělám nějakou blbost? Zapamatuju si všechny pokyny jako třeba to uklonění a "Slyšeli jsme slovo Boží"?

"Kdy to vlastně je, kdy tam máš jít?"

Z hlavy jsem si to nevybavila. Natáhla jsem se tedy pro kancionál, který ležel pod lavicí asi metr ode mě.

"Podívám se, tady by v kancionálu měl být i průběh mše."

Mešní řád tam opravdu je. Našla jsem i místo, kde mám do mše vstoupit. Bylo to až na čtvrté stránce. Dost času, říkala jsem si. Než se tam přes ty tři stránky dostanem, možná se i trochu zklidním.

Mši sloužil farář z Dona Bosca, protože otec Víťa je nemocný. Zpívalo se 592 (poslední před 600). Já si v kostele většinou nezazpívám, protože je to na mě obyčejně vysoko a nebylo to jinak ani dneska.

Náhle jsme byli v mešním řádu na konci první stránky. Za chviličku na konci druhé. A z třetí jsme víc než polovinu přeskočili, protože to byly pokyny pro nedělní mši. Nikdy bych neřekla, že do místa, kde jsem se měla zvednout z lavice, je tak krátká doba! Tři stránky v kancionálu jsme proletěli s větrem v zádech. Mše mi, čím jsem starší, připadají čím dál kratší. Vzpomínám si, když jsem byla malá, jaká to byla dlooooouhá doba, než kněz řekl: "Jděte ve jménu Páně" a taky na to, jak jsem si odpověď lidu: "Bohu díky" vykládala jako to, že už jsou fakt rádi, že můžou jít. Hodně často mně totiž při stání v kostele bolely záda a to nebylo zrovna příjemné. Pro mě to vždycky opravdu Bohu díky bylo.

Kněz řekl poslední Amen před mým výstupem a já jenom vnímala, jak mě nohy samy nesou k oltáři. Z vlastní vůle jsem ušla jen těch pár kroků od kropenky s pokleknutím před oltářem a pak po čtyřech schodech na stupínek. Na čtecím pultu ležel rozložený lekcionář. 

Četla jsem, četla… kupodivu bez přebreptů a zakoktání, snažila jsem se, abych četla pomalu a pečlivě artikulovala… a náhle jsem byla na konci stránky… kruci, to je to tak krátké?! Na druhé straně to byly už jen asi tři řádky. 

"Slyšeli jsme slovo Boží" a měla jsem svých pět minut slávy za sebou.

Četla jsem tohle:

Čtení z knihy proroka Izajáše:

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy.

Neboť tak praví Hospodin: "Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů.

Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících."

(Iz 66,10-14c – až ex post jsem zjistila, že to patří kdesi k červenci - ke 14. neděli v mezidobí a nemohla jsem to pořádně najít, ale nakonec se to nějak povedlo)

Nečetla jsem nijak výstavně. Na absolventa žurnalistiky přímo děsně. Vím to a hodlám na sobě pracovat. Ale ten nádherný pocit, že jsem to dokázala a že se přání splnilo, mi přerazil veškeré špatné pocity z výkonu. 

Po mši jsem v kostele zůstala skoro poslední. Ne proto, že bych byla tak pomalá, ale chtěla jsem ještě jednou poděkovat za fantastickou příležitost, kterou jsem dneska dostala. Chtělo se mi pozvednout ruce k nebi podobně, jako to dělají kněží, když říkají "Vzhůru srdce" a s pohledem do stropního okénka, za kterým bylo vidět nádhernou podzimní modrou oblohu, zvolat: "Pane, nezbývá mi, než ti poděkovat." V ten moment jsem nemohla opravdu dělat nic jiného. 

Už kdysi jsem si říkala, jaké by to bylo číst čtení na mši za L.? Bylo to jedno z mých nejtajnějších přání, ale myslela jsem si, že je naprosto nesplnitelné. Dodnes jsem nevěděla, jak se lidi na čtení vybírají. Na mších s oddílem četl většinou někdo z kluků, co ministrují, tak jsem si myslela, že je to omezeno na ně. 

Jak mě ale ten kostelník vyhmátl? Do tamějšího kostela se dostanu tak čtyřikrát do roka. To vážně nemůže být náhoda! 

Naše nejhlubší přání, pokud vycházejí opravdu z hloubi srdce a jsou samozřejmě splnitelná, se také splní. 

Konec září

Nadešlo období, které nemám ráda. Je konec září, v sobotu bude devětadvacátého. Blíží se výročí L. smrti. Pokud se bude někdy dělat reforma kalendáře, budu optovat pro to, aby září bylo zkráceno na 28 dní a únor měl 30. Nemám tohle období ráda. Ani trochu.

Jen málo z nás kamarádů je na tom v těchto dnech ale líp. Pokud vím, tak kolem výročí není dobře nikomu. Dokonce ani klukům. Všichni si ještě dobře pamatujeme ten šok a beznaděj a následně to, jak jsme pátrali po vrahovi ve vlastních řadách... na tyhle zážitky jen tak nezapomenete. Tři roky v tomto případě nejsou žádná doba. Možná třicet let.

Mám nějaký druh stresové reakce, patrně ne PTSD, ale bude to něco docela podobného, psycholožka už mě ujistila, že flashbacky prostě budu mít, dokonce i ve chvílích, kdy nebudu s to určit, co je spustilo. Přesně tak to totiž bylo při tom posledním velkém. Nedá se tomu předcházet a nedá se to ani moc předvídat. Nikdy nevím, kdy a kde uvidím, uslyším, ucítím něco, co spustí "cestu do minulosti", do nejtemnějších koutů mých vzpomínek. Flashback mi totiž spouštějí i věci, které jsou pro jiné lidi zcela běžné, ale mně připomínají podzim 2009.

Je neskutečné, co mi všechno vadí.

Nesnáším žesťové soubory, přitom jsem na dechovkách vyrostla.
Nedokázala bych si zahrát hry na konzoli. Na počítači zvládám jenom určité druhy (logické) a ještě v dost omezené míře.
Dokonce mi vadí, když se o počítačových hrách jenom mluví. Hlavně o GTA a střílečkách typu Counter Strike.
Nemohla bych mít na zahradě kopretiny. Dokonce bych tu kytku patrně ani nevzala do ruky.
Vadí mi vůně v květinářství (čich je prý ze smyslů nejvíce spojen s pamětí).
Zvonící telefon s neznámým číslem mě nutí zdrhnout. Když mám někam telefonovat, třesu se jak ratlík. Nesnáším pevné linky, naštěstí dnes už jich není tolik. Nedovedu si představit, že by náplní mojí práce mělo být celou směnu telefonovat.
Jahodové knedlíky (ty malé - Giuseppe) jsem od onoho podzimu neměla. Ty velké (kynuté) jednou, na táboře, asi mi to tam vůbec nedošlo. Naštěstí.
Přejet přes křižovatku mezi ÚMOb Jih směrem na Vratimov se ukazuje jako neřešitelný problém.
Vyhýbám se i okolí gymplu.
Mám problém povídat si se svými spolužáky (mimo těch úplně nejbližších). Všichni věděli, že jsme si s L. byli hodně blízcí, přesto mám pocit, že ne všichni by mě pochopili.
Vadí mi puštěné rádio, pokud není v mé moci ho přeladit.
Z písniček jsou stále na indexu: Vakuum (Chinaski), Atentát (Kryštof), Everybody's Changing (Keane), Tam u nebeských bran (Michal Tučný), Va pensiero - Spěj vzpomínko (sbor Židů z Verdiho Nabucca, ten to měl ale polepené už dříve) a Largo z Dvořákovy Deváté.
Sekundárně se na index dostaly Zelené francouzské pláně od Asonance. Ty mi spouštějí flashback svým textem. Naštěstí to není písnička, kterou bych běžně potkávala.
Z principu nevěřím zpravodajství na TV Nova ani slovo a hrozně mi vadí, že ji tolik lidí žere. Z doslechu vím, že teď jsou snad ještě horší, než byli tehdy, což mi přijde naprosto nemožné. Podobně odmítavý vztah mám k iDnes.
Stále mám trochu problém popasovat se s hokejem. L. to asi netěší, mě taky ne. Chvílemi si připadám jako pěkný zrádce. Teď mě ve fandění podporuje Cibule, jeden náš odrostlejší skaut.

Některé problémy postupem času vymizely.

Přejezdy tramvají přes Mariánské Hory mi přestaly vadit asi po roce. Naučila jsem se snášet i přejezdy přes Kotvu a nakonec i vystupování tam, zřejmě proto, že mi nic jiného nezbylo.
Přestaly mi vadit knedlíky s rajskou omáčkou. Není mi zcela jasné, proč mi z nich bylo svého času tak špatně, nehrály žádnou roli. Spojilo se rajská = červená = krev? Polévka mi ale nevadila.
"Výlety" do Paskova na hřbitov se staly mnohem snesitelnějšími. Pokud samozřejmě není na hřbitově ta místní kutálka. Zvykla jsem si i na pátravé pohledy všudypřítomných svíčkových bab a už jsem tam zažila i pár veselých momentů.
Začínám snášet bílé chryzantémy, ale na zahradu bych si je nedala.
To, že mým sluchem vybrané ukulele je barvy mahagonu, jsem brala jako ironii osudu.
Se skřípěním zuby snesu přecházení křižovatky u vodárny v Nové Vsi (od autobusu č. 54 přes přechody k tramvaji na Dubinu).
Začala jsem se opět těšit na Dušičky.

Postupně se s tím dá žít. Jde to pomalu, vždycky si budu připadat zahanbeně, že jsem nebyla L. dobrou kamarádkou, že jsem ho dost zanedbávala. Proto se z toho neumím dostat rychleji. Každý máme své vlastní tempo, to moje je prostě pomalejší.

Příště to bude veselejší, zejména to bude o tom, že náhody neexistují.

Never more

aneb Dvakrát z oboru Quality Control.

Vždycky jsem si myslela, že můžu dělat cokoliv mimo tahání pytlů s cementem. Chyba lávky. V pondělí jsem skoncovala s kontrolou kvality. Brigáda ve skladu s počítačovými součástkami byla můj druhý a poslední job v tomhle oboru. Pracovní podmínky sice nebyly ani na jednom místě špatné, ale ničila mě neschopnost nadřízených určit, co je správně a co ne. Bylo to tak na obou místech.

Ilustrační příklad: V pátek mi tvrdili, že popsané krabice jsou špatně a krabice mají být čisté. OK. V pondělí jsem dala věci z popsaných krabic do čistých a dostala jsem vynadáno, že tak to nemůže být, protože ty krabice zase nejsou popsané tak moc a stojí to peníze a bla bla. V obou případech bylo na inkriminovaných krabicích typové označení součástky. Chtělo se mi na dotyčnou zařvat, ať se ksakru dohodnou, že se to nedá vydržet. Budiž pochválena skutečnost, že pondělí byl zároveň poslední den tam. Never more.

Práce na kontrole kvality je náročná na soustředění. Ale když jste v práci čtvrtý den a pořád vedle vás někdo stojí a neustále se vás ptá, kde máte nebo ono a jestli to, co vám ukazuje, je to, co si myslí, že hledá, nedokážete se soustředit ani za celý svět. Ten člověk vám stokrát může chtít pomoct, ale spíš vás znervózní. True story.

Ale s kontrolou kvality nekončím kvůli neschopnosti druhých. Končím kvůli sobě. Ubíjí mě stereotyp. Potřebuju, aby se moje práce neustále měnila a - aby byla tvořivá. A to kontrola kvality není. Takže sbohem a šáteček.

Všechno je o lidech

Včera jsem se dověděla věc, která mě zaujala, ale zároveň velmi rozesmutnila.

Jak možná víte z tohoto blogu nebo proto, že mě osobně znáte, prožívám mnohé dny svého života s mamkou svého kamaráda L., který tragicky zemřel. Příští sobotu to budou tři roky a s každým přiblížením tohoto data se zhoršuje stav nás obou (a asi všech, co jsme si tím prošli). Včera jsme spolu tvořily vzpomínku pro Dlouhou cestu a při hledání nějakých papírů nám přišel pod ruce dopis, který tenkrát před třemi lety na podzim poslali z Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské, kde L. tehdy studoval.

"Jestli se na to chceš podívat, tak se na to podívej, ale já se na to dívat nebudu," řekla mi L. mamka.

V obálce byl dopis vlastnoručně podepsaný samotným děkanem. Na kvalitním papíře, podle "odrbaných" okrajů patrně ručním nebo grafickém. V dopise samotném nebylo napsáno moc, pouze několik krátkých vět, kterým by se dalo říct "zdvořilostní". Pro mě ale tak zdvořilostní nebyly, zejména ne ve spojitosti s tím, co zaznělo dál.

"Když jsem tam volala, říkali mi, že kdyby se to dověděli dřív, tak by to dali na nástěnku a asi i na webovky..."

Zmocnil se mě hluboký smutek a pocit strašného zahanbení. Vzpomněla jsem si totiž na přístup našeho gymplu. Na to, jak všechno věděli od samotného začátku, protože tam moji spolužáci měli tehdy třítýdenní páťáckou praxi. Na to, jak se nikdo ani neobtěžoval na pohřeb. Minimálně polovina učitelů ho někdy učila. Umožnili ale okopírovat L. maturitní slohovku. Nechtěla jsem do předchozí věty napsat místo "ale" slovíčko "jen". Nevím totiž o tom, že by se angažovali nějak jinak a přála bych si, abych se v nich mýlila.

Nevím, kolik má HGF studentů, počítám, že bude asi tak velká nebo o něco málo menší než olomoucká filda. Ta měla zhruba 8 000 studentů. Na gymplu nás bylo 360 (v době, kdy jsme studovali; dnes už je jich tam víc). Tenkrát byl ten kamarád na vysoké druhý rok. Na gymplu strávil čtyři roky.

Zastyděla jsem se, kde jsme to vlastně společně studovali.

Všechno je o lidech. 

Vrtěti flaškou

Mám postřeh k metanolové kauze. Jako abstinenta mě nebezpečí otravy nechává chladnou, spíš se na to dívám očima absolventa novinařiny a člověka, který strávil pár semestrů na mediálkách. Navíc očima člověka, který si na vlastní kůži zkusil, že v médiích není vše tak, jak se jeví.
Zpravodajství z kauzy velmi výrazně připomíná zpravodajství z povodní nebo pádu letadla s polským prezidentem. Pokud se díváte na ČT24, určitě jste si toho všimli. Aktuální, s důrazem na právě zjištěné, minutu od minuty se měnící. Nechci být zlá, je to hnus, že se najde někdo, kdo je schopen míchat do lihovin metanol, ale skoro to vypadá jako ve Vrtěti psem. Podle intenzity zpravodajství se zdá, že pozornost lidí je nutno obrátit právě k tomuto případu. Nestalo se náhodou v naší politice něco, co bychom neměli vědět? Jistě, je to nebezpečné, ale přece jen... na rozdíl od povodní metanol nejspíš nezasáhne dva miliony lidí.
Nechce se mi taky věřit, že by se u nás otrava metylalkoholem neobjevila tolik let a že by s ní bylo tak málo zkušeností. V každé (možná jen v každé druhé) příručce první pomoci je popsaná...
A navíc zpravodajství stále zapomíná na jedinou spolehlivou ochranu před metylalkoholem: NECHLASTAT!

Smutno je mi...

Dnes nevím, odkud začít. Lépe řečeno, jak podat dnešní zážitek, aniž bych prozradila a urazila hlavního aktéra příhody.
Potkala jsem dneska jednoho svého učitele z gymplu. Učitele, který se mnou dokonce dva semestry sdílel učitele a předměty na stejné vysokoškolské katedře a oboru. Jen on byl na dálkovém a já na denním. Neviděli jsme se dlouho a rozhodně bychom si měli o čem povídat. Řekl mi, že 5. října se slaví 20. výročí školy a že bude den otevřených dveří i pro absolventy. Jo, přišla bych se podívat, i když mi zrovna tahle budova žádné šťastné chvíle nepřipomíná. Ty nejkrásnější vzpomínky zůstávají zakleté na staré budově, kde teď sídlí podnikové gymnázium. Nová budova školy mi připomíná jen rozčarování ze změny nálady ve škole i podivných povahových změn v kantorském sboru, které po přestěhování vypukly, nerovný boj s profesory rok po mé maturitě v době, kdy nám nebyli s to zdůvodnit, proč můj nejlepší kamarád vyletěl od maturity (jeden z dotčených profesorů opravdu plácal páté přes deváté, verze se rozcházely)... snad jedině obědy a stolní fotbal s floralitovými kuličkami se dají počítat za pozitivní vzpomínky. A pár opravdu úžasných kantorů, mimo jiné naši třídní, která překonala můj počáteční neutrální postoj k angličtině jako prvnímu jazyku a způsobila, že jsem začala mít anglinu opravdu ráda. Z dalších bych zmínila biologikářku, chemikáře a franštinářku. Spíš bych přišla kvůli těm lidem. Možná bych si promluvila i s těmi, které až tak ráda nemám. Ať už profesory nebo spolužáky.

Spontánně mě napadlo něco, co jsem opravdu neměla dělat. Pozvala jsem toho profesora na mši za kamaráda. Jo, toho, co tehdy vyletěl od maturity a nikdo nám nebyl schopný říct, proč. Před skoro třemi lety ho totiž z ne zcela zřejmých důvodů zabil jeho známý. Vyrojila se kolem toho spousta neověřených zpráv, večírek, marihuana, všichni samozřejmě věřili Nově, zpočátku to byl strašný zmatek a vyvrcholilo to tím, že mu na pohřeb ze školy nepřišel vůbec nikdo. Jakákoliv jiná škola by se k tomu postavila čelem... Oficiální verze, kterou se škola oháněla, byla, že se to dozvěděli pozdě a že by musely odpadnout nějaké hodiny. Myslím, že to věděli dříve než já, a to nějakých 26-28 hodin dopředu. Je to sice krátká doba, ale není snad pohřeb dostatečně dobrý důvod pro to, aby odpadla hodina? Třída toho kamaráda měla dva roky od maturity. Když jsem byla v prváku, umřel kluk rok po matuře na leukémii. Šla snad celá škola, všichni, co ho učili. Je pravda, že se to nevědělo den, ale asi týden dopředu, ale tohle... u mě není omluva. Sorry.

Akceptovala bych, kdyby ten profesor třeba řekl, že není věřící a do kostela nechodí. To bych si nějak přebrala. Ale začaly z něj padat takové vtipné hlášky jako "Ta jeho mamka se v tom moc šťourá, až patologicky..."
"A víte, že to patologické vůbec není? Spíš naopak..." kontrovala jsem podle toho, co vím od Špatenkové a od své psycholožky, bez které bych to nedávala. A říkám to mimo jiné jako člověk, který je s tou mamkou v dennodenním kontaktu. Moc jsem toho ale neměla šanci říct, protože profesor už pokračoval:
"Já jsem mluvil s Irenou (pozn.: moje nejlepší a naše společná kamarádka) a vím, že jste něco organizovali a chtěli jste se někde sejít, ale ono je to těžké i pro ty spolužáky..."
A perla na závěr:
"Ta jeho mamka si musí uvědomit, že jí nic z toho kluka nevrátí a soustředit se na budoucnost..."
Typické řeči člověka, který nemá co říct, tak to mnohoslovně rozvede. Poslouchala jsem, jak do toho zabředává hlouběji a hlouběji a nebyla jsem ani naštvaná. Ani teď se na něj nezlobím. Je mi jen strašně smutno.

Ne z toho, že se on jako bývalý třídní toho kamaráda nechce angažovat. Má na to právo a já mu ho neberu. Bylo mi popravdě úplně jedno, že nepřijde. Chtěla jsem to udělat kvůli mamce toho kamaráda a samozřejmě kvůli tomu kamarádovi. Počítala jsem s tím, že odmítne. Ale ty následné věty se mě dost dotkly.

Bylo mi smutno z toho, že smrt je pro naši společnost ještě pořád takové tabu, že radši popřeme její následky na okolí než bychom dokázali truchlící členy společnosti přijmout. Zejména truchlící rodiče, těch se u nás snad lidi bojí, protože jejich prožívání smrti je ještě mnohem horší než u ostatních a má celoživotní charakter, i když ještě nějaké dítě zůstane. Natož když rodičům zemřou v průběhu sedmadvaceti let obě děti. Tuhle smutnou pravdu jsem nakonec dotyčnému profesorovi naservírovala, i když jsem to původně neměla v úmyslu.

Když jsem šla na tramvaj a chtělo se mi brečet, vzpomněla jsem si na Wlčici a její setkání s paní květinářkou a dalšími reakcemi na úmrtí její dcery Majdy na SMA. Ne, že by mi pak bylo líp, ale měla jsem pocit, že se tomu prostě člověk nevyhne. Lidé jsou už takoví, že mají někdy pocit, že když toho řeknou více, že vám kdovíjak uleví. Bude to chtít ještě dlouhou osvětu, než někteří lidé pochopí...