...no, "zase" možná není úplně přesné vyjádření časového odstupu. Poslední pohřeb, na kterém jsem byla, byl ten od L. Je to už tři a půl roku, ovšem stále mě ten den straší ve snech. Cesta autem s kamarády. Bloudění po Paskově. Bílé chryzantémy. Kopretiny házené na rakev. Na teploměru 14°C. Difúzní světlo. Žesťová dechovka. Vakuum od Chinaski. Parte na vývěsce. Otec Víťa ve fialové sutaně. Všeobjímající hrůza rozlévající se jako povodeň a hrozící nás všechny utopit v zoufalství. Zajímavé je, že těsně po návratu jsem konstatovala, že to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. S odstupem času to ale hodnotím jako jeden z nejhorších zážitků, ne-li ten nejhorší vůbec. Grády zřejmě dodalo i to, že se mi ten pohřeb ještě dlouho den co den, noc co noc připomínal. Pokud mě zcela nepohltila jiná činnost (což se stávalo opravdu zřídka), courala moje mysl po hřbitově. Pět hodin spánku byla "dobrá noc". Ty špatné měly hodiny tři. Vypila jsem kvanta vody, protože jsem měla neustále strašnou žízeň. O lecčems svědčí třeba to, že když jsem si o zkouškovém pročítala poznámky z přednášek z toho semestru, nepamatovala jsem si, že by se kdy o těch tématech mluvilo. Stresová reakce v plné parádě. Flashbacky mám dodnes, i když už hodně ztratily na síle a jsou vázané na konkrétní konfrontace s připomínkami onoho dne (už jen výjimečně není zcela jasné, co přesně je spustilo).
Pokud předtím někdo v mém okolí umřel, byl vážně nemocný a měl za sebou dlouhý a produktivní život. Do toho prásk. Nejlepší kamarád. Třiadvacet let, úplně zdravý, násilná smrt ne vlastní rukou. Jak krásně napsal Jan Cézar v knižních Četnických humoreskách, mládí uťaté v nejlepším. Co z toho Hajzlík má, mimo těch čtrnácti roků a šesti měsíců, které nafasoval, to dodnes nevíme a nikdy vědět nebudeme.
Teď umřela bývalá kolegyně od mamky, na nějaké komplikace po ne úplně vážné operaci. Znala jsem ji, jako učitelku už moc ne, ale jezdila s námi jako důchodkyně na všechny školní zájezdy. Takže v pátek se chystáme na pohřeb. Bude první od onoho října 2009 a řekla bych, že z těch, co tam byli se mnou, jsem asi poslední, kdo žádný další pohřeb doposud neabsolvoval. Jdu to zkusit. Bude tam pravděpodobně tolik lidí, že je možné, že se do té smuteční síně všichni ani nenacpeme, prý je dost malá. Samozřejmě nemůžu předvídat, jak to dopadne, ale doufám, že tři a půl roku je dostatečná doba, aby se ta stresová reakce nespustila v plné síle znovu. Připomínek tam bude dost a dost (s dechovkou s osvědčenými pohřebními hity v čele), ale nemůžu se pohřbům vyhýbat donekonečna. Expozice se jeví jako lepší řešení, ale úspěšné absolvování mi nikdo nemůže slíbit. Teoretická možnost, že se zase odstavím z provozu, mě tedy nijak netěší. Ale zkusit se to musí.
Žádné komentáře:
Okomentovat