Včera jsme se na konci schůzky strašně pohádali. Asi tak poprvé za celou tu dobu, co oddíl vede Veverka. A co hůř (resp. ono je to spíš dobře), nehádali jsme se kvůli rozdílným pohledům na vedení oddílu, ale kvůli politice. Měli jsme zkrátka s naším vůdcem každý jiný názor. On do mě asi půl hodiny bušil, že "jeho kandidát" je ten nejlepší a jak jsem mohla volit toho "svého", když je takový a makový. Měl smůlu, už jsem měla odvoleno. A jestli jsem prý viděla to video, co posílal mailem. Vzal ty volby nějak moc vážně, na to, jak malé pravomoce u nás prezident má. Video jsem neviděla. Politika mi 95 % času opravdu žíly netrhá, mám svých starostí dost i bez ní.
Bylo mi jasné, že příval výčitek typu "jak jsem ho mohla volit" jen tak neukončím. Ale štvalo mě to - a hodně. Vadí mi, když někdo něco moc "žere". A je mi jedno, jestli se jedná o fanatické zbožňování Justina Biebera, příliš nekriticky přijímanou náboženskou víru nebo přílišné fandění jedné politické straně. Dospělý člověk by vždycky měl trochu přemýšlet.
Nakonec se mi ale nikam nevedoucí debatu (ten "příval výčitek" je opravdu trefnější) povedlo přece jen ukončit. Stačilo docela málo. Říct pravdu.
Před druhým kolem jsem zkoušela sesumírovat, co od prezidenta chci. Není toho moc. Mým jediným kritériem pro výběr kandidáta byl postoj k lednové amnestii. Volila jsem zkrátka toho, u koho je podle mě menší pravděpodobnost, že se díky němu L. vrah dostane na svobodu dřív než v ono "kouzelné" datum, do kterého ještě zbývá více než 11 let. Ideálně aby ho nepustili ani na podmínku po dvou třetinách trestu, ale to už jaksi není prezidentská pravomoc. Volila jsem toho, komu věřím, že nebude psát milosti přes kopírák a na právo amnestie raději zapomene.
Ano, je mi úplně putna, jestli nám bude nebo nebude v zahraničí dělat ostudu. Tahle obava byla koneckonců u obou potenciálních prezidentů, u každého z jiného důvodu. Neměla jsem radost ani z jednoho kandidáta v druhém kole. Popravdě jsem neměla radost ani z jednoho z těch devíti v kole prvním. Vím, že úplná amnestie je u nás poměrně nepravděpodobná. Ale prostě potřebuju mít naději, že se nedočkám zmíněného člověka (je to vůbec člověk?) na svobodě ani o den dříve. Nevím, jestli se moje naděje naplní. To koneckonců nevím nikdy. Naslibovat hory doly umí každý, splnit málokdo.
Ale potřebuju tu naději.
Závěr: Poměrně dlouho jsem se smiřovala s tím, že vidím mnohé věci jinak než "předtím". Spoustu věcí jsem budovala znovu od nuly a jinak. Teď ještě aby moji "odlišnost" dokázalo akceptovat i moje okolí.
Edit: Poznámka - L. vrahovi říkáme Hajzlík a podle mě si to ta sanitární keramika nezaslouží. Kdybyste vynalezli lepší přezdívku, dejte vědět.
