Jak?

V pátek mě dost zarazila nepříjemná sestra na neurologii. Nechtěla mi napsat léky pro taťku s tím, že v Korýtku (domov důchodců, někdy se o něm rozepíšu) by je ještě měli mít a podle rozpisu máme nárok až příští čtvrtek. Den předtím odpoledne volala zdravotní sestra z Korýtka, že léky mají jen do neděle. Průšvih je v tom, že ty léky mu samozřejmě nedávám já, takže vůbec netuším, jak jsme přišli k tomu, že léky nejsou. Dalším problémem je to, že doktorka se neuvolí napsat víc jak 3x30 tablet (ačkoliv já u svého neurologa v pohodě dostanu ty samé léky klidně na tři měsíce) a tím pádem nám nezbývá než každý měsíc běhat k doktorce.

Zlatým hřebem ale bylo, když se sestra z neurologie vyjádřila, že přece musím kontrolovat sestru v Korýtku, jestli ty léky dává tak, jak má a že to si přece musím vyřešit sama. Že se jim nemůže dovolat a že ona to nebude řešit. Tak teda prrr! Konzultace mezi zdravotními sestrami na různých odděleních považuju za jejich výsadní právo - a taky výsadní povinnost si to vyřídit mezi sebou.
Zaprvé - ony jsou obě dvě zdravotní sestry, mají tedy jakési know how, vzdělání a všechny tyhle náležitosti. Mluví jazykem, kterému já příliš nerozumím a když mezi nimi budu dělat poslíčka, nemusím jejich slova reprodukovat přesně.

Za druhé - já nevím, ale kdybych byla zdravotní sestrou a měla ono know how, pak by mě uráželo, kdyby nějaký kmán, který má sotva kurz první pomoci, chtěl dohlížet, jak pracuju. Od toho bych přece XY let studovala, abych to věděla, ne?! Nehledě na to, JAK mám jako laik dohlídnout, jestli dávají léky podle rozpisu? Můžu si maximálně spočítat, do kdy mají léky vyjít, ale pokud dojdou z nějakého záhadného důvodu dřív, asi sotva s tím něco nadělám a zase budu muset za tou "příjemnou paní" na neurologii.

Je to mimochodem stejná příjemná paní, která mě v červenci seřvala, že jsem jim nedodala taťkovu zprávu z LDN z ledna. Teprve teď v pátek jsem zjistila, že mě zřejmě zdupala jen proto, aby uvolnila svou vlastní vnitřní tenzi. Paní doktorka totiž taťkovi v březnu měnila dávkování léků - samozřejmě s podporou zprávy z LDN, kterou tam měli. Bohužel jsem od poloviny ledna do konce února odevzdala na různé instituce (LDN, Korýtko, Hospic sv. Lukáše, sanitní služba, neurolog, psychiatr, 2 praktici, sociálka, pracák, pojišťovna) asi stovku různých listů papíru, některé jednou, některé třikrát, některé sedmkrát. Je naprosto nemožné při takovém kvantu vést v patrnosti, co kam odevzdávám, natož si to po půlroce z hlavy pamatovat.

Musím říct, že jsem odcházela dost vytočená... a nejlepší je, že story bude pokračovat zítra. Tentokrát v Korýtku.

---------------
Poznámka pod čarou: Vystudovala jsem novinařinu a pokud mě někdo kontroluje při copywritingu, kupodivu mě to neuráží, zřejmě proto, že tohle povolání může člověk skvěle dělat i bez školy. Ale kdybych byla někým, kdo potřebuje pro výkon své profese specifické vzdělání, patrně by mě to štvalo.

Když inkoust nejde použít

Samozřejmě nepíšu výhradně inkoustem. Ne všude lze použít plničku, navíc inkoust některých značek (zejména takové ty Tesco značky) má tendenci na světle strašlivě rychle blednout. To jsem si ověřila na táboře - hláška na hláškovníku do dvou dní vybledla tak, že se sotva dala přečíst. Tam byla propiska nutností, bohužel jsem ty vybledávací bombičky měla na táboře zrovna v rok, kdy jsem neměla s sebou ani jednu propisku, tak jsem si půjčovala, kde se dalo. Postěžovala jsem si pak veřejně, že bych potřebovala propisku s normálními standardními náplněmi - a jedna dobrá duše toho využila a zásobila mě tak, že jsem dodnes nevypsala ani jednu. Jsou to dneska přesně dva roky. A to si myslím, že píšu hodně a dokonce se občas stane, že s nimi i kreslím.

Existují taky papíry, na které se prostě nedá psát inkoustem - hlavně ty hladké lesklé. Písmo na nich schne hrozně dlouho, v horším případě nezaschne vůbec. Narozeninová přání píšu radši propiskou.

Když je potřeba vystavit nějaký zápis slunečnímu světlu, jsou super různá pera s tekutými inkousty, osobně mám třeba hodně ráda to jednorázové čínské, co jsou čtyři za 30 korun. Jenom dost propíjejí, ale to se stává i lepším značkám (Schneider Bionic Worker bratru za stovku propíjí taky). Kdysi jsem psala i Tornadem, ale to hrozně rychle bledlo a navíc u mě moc nevydrželo a na konci nevzhledně škrábalo... ale je to už pár let a v Centropenu určitě pracovali na tom, aby tyhle neduhy odstranili. Centropen dělá i Teenager Pen, který jsem si zkoušela od kamarádky a přišel mi docela dobrý. Nejsem žádný super ekologický aktivista, ale mrzí mě, že musím vyhodit celé pero, když jsem "jenom" vypsala náplň. Kdysi, když jsem byla na základce, se dělalo podobné pero, nevím, kdo ho vyráběl, mělo strakaté tělo a jednobarevný uzávěr a co se týče všech rollerů (pera s kuličkou), které jsem kdy vyzkoušela, bylo zdaleka nejlepší, protože téměř nepropíjelo.

Marné nejsou ani gelovky, za všechny jmenujme Pilot Frixion, který by mě potěšil ještě trochu víc, kdyby měl malinko užší špičku a náplň vydržela o fous déle. Existuje i Frixion Point, který má špičku tenčí, ale nevím, jestli jsou ty náplně vzájemně prohoditelné. Gumovatelnost moc nevyužiju, spíš mi vyhovuje, že po papíře příjemně klouže. Výhodou gelovek je, že jsou v mnoha a mnoha barvách včetně zlaté, stříbrné a bílé, různé neonové verze, verze se třpytkami... zkrátka, když potřebujete napsat diplom pro vítěze táborového bodování, je to ono.

Jednou jedno dítě nechalo v klubovně Pentel Energel. To nemělo dělat, zkusila jsem si ho :-) kdybych neměla Pilota, určitě by to byl můj favorit, krásně klouže po papíře a píše tence, na což jsem zatížená. Je to ale taky dražší záležitost, náplň stojí kolem 50 Kč. Pořád je to méně než krabička cigaret, ale na psací potřebu to v našich končinách není zrovna málo.

Na co nedám dopustit, to jsou tenké Centropeny, typ Tri Liner nebo Handwriter. Kdo si vzpomene, jaké fixy se rozdávaly při sčítání lidu v roce 2001, tak to jsou přesně ony. Mají zajímavé špičky, které když dopíší, tak prostě dopíší, žádné škrábání, nestejnoměrné linie a tak. Anglicky se tento typ hrotu nazývá "porous tip". Černý inkoust v těchto fixech má zvláštní vlastnost, na sluníčku vybledá do tmavě fialova. Rollery stejné značky se mi úplně neosvědčily (zažila jsem několik vypadlých kuliček, což je neopravitelné), některé finelinery (jehlové hroty) měly zase tendenci produkovat zvláštní nepravidelně silnou linku. Hlavně ty silnější. Ty slabší jsou OK. Tenký černý fix používám pro vytahování obrysů, když potřebuju něco nakreslit a taky pro přípravu her pro děcka z oddílu. Černý inkoust lze v pohodě vyprat, sice je tím pádem taky rozmyvatelný náhodnou přeháňkou, ale přece jen po něm na papíru zůstane trochu stopa (růžová!).

V mém pouzdře čeká na svoji příležitost také jeden fix s pigmentovým inkoustem, a sice jeden Rotring 0,7, typ fineliner. Mám ho už poměrně dlouho, ale zatím nebyla příležitost ho vyzkoušet. Je to celkem drahá záležitost (asi 70 Kč), ale v zimě likvidovali v Lasu papírnictví a koupila jsem ho asi za čtvrtinu. Do takových míst by mě neměli pouštět. Chválabohu, že už skoro nic neměli. Nebo aspoň skoro nic pro mě. To, co ostatní holky utratí za šminky a oblečení, já jsem schopná utratit za psací potřeby. No dobře, tolik ne. Nejsem zatížená na pera za 3 000, zejména proto, že bych měla strach je pak používat, převážet atd.

Ale i tak mám psacího náčiní asi tolik, kolik mívají moje vrstevnice malovátek a bot dohromady.

Chvála inkoustu

Vypůjčila jsem si název z Okouna :-), snad mi to prominou.
Ti, kdo mě znají, vědí, že už strašně dlouho píšu inkoustem. Málokdo ví, jak jsem na to přišla a zřejmě i u mě by to už upadlo v zapomnění, kdybych nenarazila na kamarádův sešit a nevzpomněla si, že to byl vlastně on, kdo mi vnukl nápad, že existují snazší způsoby psaní ve škole než neustále shánět bezvýsledně náplně do propisek. Existuje jich snad stovka různých druhů, krátké, delší, nejdelší, s různou vzdáleností těch "křidélek" od špičky, dokonce i bez "křidélek" (do nevysouvacích tužek), krátké kovové (do čtyřbarevných tužek), s tenkým hrotem (ty dodnes preferuju), s širším hrotem. Často jsem narážela i na vadné kusy (vzduchové bubliny, nepravidelné kuličky, škrábající hroty). Propisky mě prostě rozčilovaly.

Inkoust je kouzelné médium, dá se s ním nejen psát, ale i kreslit a rozmývat to vodou, což může být výhoda i nevýhoda. Například pokud vám zmoknou zápisky či se vyleje pití do tašky, je to průser. Jsou sice i voděodolné inkousty, tedy ty dokumentní, ale ty zase "žerou" kovové součásti pera tak rychle, že se na ně v podstatě nic dražšího než číňan nevyplatí používat. Možná, že některé dražší kousky mají proti tomuhle ochranu v podobě nějaké dražší odolnější kovové slitiny, ale dokumentní inkoust sežere špičku "normálního" pera cca během čtyř až šesti měsíců. Některé inkousty vybledávají (to je třeba vyzkoušet), v zimě je bombičkové pero dosti výbušná věc (zejména při přechodu z venku do místnosti) a s inkoustovými pery se špatně létá (to mě zrovna netrápí). Samozřejmě taky hrozí, že se pokaňkáte, ale přinejmenším se to dá docela dobře vyprat. Aspoň tedy klasické inkousty české provenience, dokumentní jsem snad nikdy neprala. Co si pamatuju, mnohem víc kaňkala pera s pístem, bombičkovky ani moc ne.

Kdybyste se ptali přímo na psací nástroje, tak mám už asi šest let pero, které jsem koupila v papírnictví v Olomouci v Prioru tenkrát myslím za 19 korun. Je to nějaká čínská výroba, bez značky, jen je na obalu napsáno "3Grip Pen". Slouží mi asi dvakrát déle než většina těch, které jsem měla předtím, už mu chybí kousek závitu na těle a přežilo se mnou hodně dobrého i zlého. V tomhle je modrý inkoust. Pak mám ještě dvě školní plničky Maped Freewriter, obě z šíleného kauflandového výprodeje, v jedné je inkoust fialový a v druhé zelený. Jsem hračička, takže si bombičky plním sama, injekční stříkačkou ze sady na doplňování inkoustu do tiskárny. Náhradní bombičky těchto barev s sebou tím pádem nevozím, ještě jsem nevynalezla způsob, jak je znovu uzavřít. Fialový inkoust si musím navíc namíchat, no prostě si hraju, ale výsledek stojí za to. Lákal by mě inkoust oranžový, ale u nás se prodává jenom zahraniční výroba (Diamine) a lahvička za 80 Kč proti našemu Koh-i-nooru za 21 Kč je prostě příliš velký rozdíl, navíc myslím, že toho našeho je ve skleničce víc. Holt musím počkat, až budu jednou slavná a bohatá a budu si to moct dovolit :-D

Buď připraven - na smrt?!

Slyšela jsem o jedné táborové události, která mi od té doby vrtá hlavou. V rámci "myšlenkových základů" se s dětmi bavíme i o významu slibu, hesla, zákona, denního příkazu. Při té příležitosti jsem se doslechla, že kdosi tvrdil třináctiletým skautkám, že mají být připravené nejen do školy a pomáhat vlasti i bližním, jak stojí ve slibu, ale že mají být také připravené na smrt. Těm holkám je třináct. Kolik z nich má nějakou zkušenost se smrtí ve svém bezprostředním okolí? A kolik z nich by napadlo spojit si to zrovna se skautským heslem?

Mě by to dokonce nenapadlo ani teď, a to je mi bez pár hodin dvakrát tolik co jim a mám za sebou v posledních třech letech opravdu leccos, ani tak ale nevidím v "Buď připraven!", že bych měla být připravena na smrt. I když si připadám, že jsem s ní smířená asi o něco víc než mnoho mých vrstevníků, připravená se na ni teda necítím. Dokonce ani se svými zkušenostmi, kdy ta s kosou ve skupině mých přátel sekla opravdu jen těsně vedle, nevidím ve skautském hesle nic jiného než to, co je ve slibu. Buď připraven pomáhat duší i tělem.

Chtít po třináctiletých dětech, aby byly připravené na smrt? Dejte mi svátek... 

Platón je mi zhola k prdu

Jsem toho názoru, že studentům gymnázií (ale i dalších středních škol) by prospělo, kdyby se v hodinách dověděli více z psychologie než z názorů dva tisíce let mrtvých myslitelů starého Řecka. Osobně bych teď více ocenila informace o tom, jak se projevují deprese a jak se v takovém případě má chovat člověk blízký, než když vím, jaké názory měla kyrénská škola. Prostě více takové té psychopatologie, méně planých keců. Tímto se omlouvám všem filozofům, ale mně osobně jsou aktuálně názory pana Platóna zhola k prdu.

Ocenila bych už na střední typologii poruch osobnosti. Učili jsme se ji na vysoké a myslím, že je to něco, co by každý člověk měl vědět.

Stejně tak ty deprese, možná i něco málo z problematiky sebevražd (jen tak okrajově, pojí se to s depresemi).

Problematika alkoholismu a souvisejících jevů (např. bezdomovectví) by taky nebyla marná. Alkoholismus je totiž velice pestrý a někdy ani nevíte, že člověk, kterého máte před sebou je závislý na alkoholu.

Googlení mi nevadí. V případě depresí se weby naštěstí celkem shodnou. Jen si ještě dobře pamatuju, že jsem si nad filozofií říkala: "Proboha, na co mi to bude?" a nad zápisky z hodin se provokativně skví nadpis: "Filozofy k lopatě!". Jo, vlastně jo. Využila jsem filozofii. Když jsem chtěla zamachrovat. Ale tu psychologii bych využila víc. A nebudu v tom sama.

Plackové hody

Přiznám se, že se mi vůbec nechtělo jít. Od rána pršelo a bylo tu zprvu celých a pak dokonce necelých 13°C. Nakonec ale pršet přestalo a teplota se vyhoupla pár (doslova) desetinek nad třináctku. A pak mě taky vyhnala zvědavost. Co to asi je, když o tom všichni mluví?
Přesto, že nebeská byrokracie asi popletla žádost o pěkné počasí, takže přestalo pršet až kolem třetí hodiny, bylo kolem čtvrté na lavičkách (hlavně těch krytých) už docela hojně lidí. Kupodivu nekryté lavičky stihly za hodinu uschnout.
Na placky padlo 350 kg brambor, které z části darovalo místní zemědělské družstvo. Předpokládám, že vejce zčásti dodaly místní slepice.
Nejvíc mě dostala tombola s losem za 5 Kč. Nevím, kdy jsem to viděla naposled, ale asi to bylo v době, kdy jsem chodila na první stupeň ZŠ. Mám jich v kapse víc než 10. Samozřejmě těch nevýherních. Vyhrála jsem na dva - na 177 poukázku na wellness měření (prý voda v těle, svaly, fyzická kondice, minerály v kostech atd.) a na 207 kšiltovku Radegast. Aspoň víme, kdo byl sponzorem :-) Tedy spíš jedním z mnoha sponzorů, protože těch bylo snad padesát. Koukala jsem a ceny měli pěkné, viděla jsem badminton, bonboniéry, krmení pro psy, hračky pro děti, koláče, každý ze sponzorů dal něco a myslím, že pestrost cen tomu nijak neuškodila, spíš naopak.
Mimo placků byly k mání klobásy, koláče a sladkosti, z pití pak tvrdý alkohol všech barev (sorry, poznám akorát mentolový likér, ale fernet tam asi taky byl), pivo (jaké, to není třeba zmiňovat) a nealko mnoha druhů (kdy jsem naposled měla čepovanou kofolu?). Děti si zkoušely kolo štěstí nebo hrály fotbal. Jakási kapela vyhrávala k tanci i poslechu, ale nějak jsem nezjistila, kdo to vlastně byl. (edit 12. 8.: Byl to Šajtar)
Škoda té zimy. Jinak to bylo docela fajn.

Věncologie

Nevím, jestli jste to někdy pocítili, ale mě předloni před Dušičkami dost deptalo, že v nabídce obchodů není věnec, který by se dal dát na hrob kluka, který umřel ve třiadvaceti. Tradiční lesní kytice se moc nehodí, umělé kytky z Polska nemám ráda, takže nakonec dostal zelenou věnec ze slaměnek se stuhou "Vzpomínáme" (stuha se mi ani trochu nelíbila, ale bez ní vypadal věnec divně).

A nebylo daleko od nespokojenosti k činům. Loni jsem už někdy koncem září začala - zpočátku neprogramově a chaoticky - kupovat bebechy na věnec. Systémem jeden nákup ve městě - jedna dekorace do věnce. Jednou to bylo 12 oranžových látkových lístečků, jednou tři ratanové koule, pak 12 oranžových jeřabin a nakonec tři růžičky. Oranžová na začátku nebyla úplně v prvním plánu, ale když přibyly oranžové koule, byla barva Philadelphie Flyers jasná.

Přiznám se, že na podklad a vrchní větvičky jsem oškubala jakýsi nízký jalovcoidní keř (staré větvičky píchaly, nové ne, ale co to bylo, vážně netuším) a taky (snad) smrk za domem. Kupodivu to zůstalo zelené bratru do Velikonoc.

Sestavení a uvázání věnce mi trvalo asi dvě hodiny i se sběrem větviček a dopadlo to takhle:

Jalovcoidní keř je pod smrkovými větvičkami a úplně vespod je 14 let starý polystyrenový základ na věnec, který mi ale během vázání praskl.

Celá akce vyšla asi tak na stovku. Co je ale nejdůležitější, líbil se. To zní divně, ale kdo ze známých šel kolem, všiml si ho.

Letos jsem se nechala inspirovat knihou Věnce (edit 24. 8.: autorka Chris Rankin) a začala už teď v létě shánět materiál. Právě jsem se vrátila z jednoho lovu po jedné opuštěné zarostlé zahradě tady na Morávce. V pokusech jsem naškubala vzorky kdejakého polního kvítí, z nichž jen o vratiči bezpečně vím, že ho použiju, protože je usušitelný. Ostatní rostliny musím nejdřív nechat uschnout, abych věděla, zdali mi neopadají. Strašně mě láká zkusit věnec ze žlutých, červených a dalších javorových listů, ale je náročné je zakonzervovat, takže kromě diplomky mám před sebou ještě jednu výzvu.

Cestovat je někdy sranda

Aby bylo jasno. Obvykle nemám s ČSAD Frýdek-Místek problém. Ba naopak. Mockrát mě bezpečně dovezlo do Paskova a následně zpátky, ve třicetistupňovém vedru i v patnáctistupňovém mrazu. Až dneska jsem si s nimi užila měrou vrchovatou.

Začalo to ráno, když mi v autobuse z Morávky do Frýdku řidič velmi pravděpodobně nedal jízdenku. Vím, že mi vrátil drobné, ale ten lístek jsem fakt nikde neviděla. Vzhledem k tomu, že v Ostravě jsou měsíčníky na období, ne na kredit, tak mi to došlo celkem pozdě a už jsem se jenom modlila, aby nejel revizor. Tohle bych mu nikdy nedokázala.

Cestou zpátky to bylo ještě pikantnější. Lidi si dříve dost stěžovali, že autobusy často přijíždějí s předstihem. Když se podíváte, jak jedou, tak se ani není co divit. Pokud na zastávce nikdo nestojí, tak ji projedou, čímž ušetří na jedné zastávce minimálně půlminutu. Moc nechybělo, a tenhle jejich zvyk se mi stal odpoledne osudným. Mimochodem, ČSAD si výtky cestujících vzalo k srdci, a tak autobusy z Morávky i přes projíždění zastávek dojíždějí do Paskova docela často se sekyrou, a to klidně i deset minut.

No ale jak to dneska bylo v Dobré u VÚHŽ*. Čekám tak na autobus, stojím pod pergolou s jízdními řády, která má asi zastupovat klasickou boudu a hle - zelená příšera se blíží k zastávce. I přejdu na začátek pergoly do směru jízdy, aby mě šofér viděl - a když zvednu hlavu, zjišťuju, že autobus má sice napsáno na předku "Morávka Lipové", ale že už mě prakticky míjí, pořád jede v jízdním pruhu a navíc si to stále švihá oněch pověstných padesát! Vyjeveně koukám a už v duchu uvažuju, kdy jede další - za hodinu nebo dokonce za víc? Teprve až mě autobus míjel, řidiči došlo, že teda asi na té zastávce čekám na autobus a začal docela prudce brzdit. Brzdy měl dobré, zastavil asi patnáct, dvacet metrů za boudou. Přemýšlím, kdo udělal chybu, jestli se zastávka nachází někde jinde (označník je na té boudě), nebo jestli jsem nebyla dostatečně vidět (mám příště skákat "jumping jacks"?). No ale každopádně jsem byla ráda v cíli své cesty, protože dneska jsem si s hromadnou dopravou fakt užila.

*VÚHŽ = Výzkumný ústav hutnictví železa