Adventní kalendář z fotek podruhé

Nuže ještě pár slov k tomu adventnímu kalendáři. 

Už poněkolikáté mi ztvrdlo glitrové lepidlo (no vážně, jak často ho potřebujete?), ale po naředění vodou opět funguje. Trochu se tam tvořily "smrkance", jakési hrudky, ale vzhledem k věku toho lepidla... byla jsem ráda, že ten ďábelský plán napsat čísla zrovna jím vcelku funguje. Musela jsem sice sundat špičku a psát tím širokým otvorem a pak jsem čísla ještě musela ještě obtáhnout stříbrnou gelovkou, ale třpytky to mělo, takže ten vánoční vzhled se celkem povedl.

Fotky jsem byla tisknout v oblíbeném kopycentru v Mariánkách, byly toho 4 A4ky, tzn. nestálo to zas tak moc, akorát jsem si je pak musela nařezat na jednotlivé fotky. Ke slovu přišly i nůžky, protože hlava řezačky už po mnoha a mnoha papírech není nejostřejší a tenké proužky třepí. Ale aspoň ty větší proužky jsou díky ní rovné.

V průběhu týdne jsem natrefila v obchodě na čokoládové penízky se Šmouly. Ano, L. mamka by čokoládu neměla. Jenže to není čokoláda, to jsou penízky se Šmouly! A koneckonců, jak říká profesorka Strunecká, neexistují zdravé a nezdravé potraviny, ale zdravá a nezdravá množství. Teda doufám, že jeden čokoládový penízek neublíží. Je přece se Šmoulou, ne?

Nakonec je v kalendáři i čaj. Zelený. Ten L. mamce špatně nedělá, nahrála mi, když se o tom minulý týden sama zmínila. Na druhý pokus se mi povedlo sehnat čaj, který je balený v jednotlivých sáčcích s přebalem. Ušetřete si moji zkušenost se dvěma krabičkami čaje navíc, jednotlivě jsou zabalené Pickwicky a Teekanne.

V obálkách nebyl jen čaj a čokoládové mince, nýbrž i pár drobných placatých překvapení - drobné korálkové vánoční ozdoby a přívěšek na mobil s písmenem L. Právě nutná placatost drobností v obálkách změnila původně plánované čajové svíčky v hon na cokoli plochého, co by připomínalo L. a zároveň to nebylo úplně moc sladké.

Jak vidíte, díky sáčkům čaje a čokoládovým mincím obálky přece jen poněkud nabyly na tloušťce, takže jsem to nakonec vyřešila tak, že v jedné obálce byl sáček vlevo a v druhé vpravo. Vešlo se to tak tak.

Vůbec největší porod byla ta krabice. Věřili byste, že v celé Porubě nebyla k sehnání krabice, do které by se vešlo 24 obálek velikosti C5? Nakonec pomohla Irčina mamka. Minulý čtvrtek se jim sesypal počítač, odmítal se připojit k netu, tak jsem se na to v pátek zajela podívat - a při čekání, až z Prahy přijede Irča, jsem si postěžovala, že nemám krabici - a Irčina mamka přesně takovou vytáhla ze šuplíku.

Ještě červenou mašli, která byla jak estetickým, tak funkčním doplňkem, jelikož víko mělo neustále tendenci odskakovat. No a v neděli jsem celé dílo mohla předat.

Nepředpokládala jsem, že by L. mamka vydržela nepodívat se, co že to je. Radost byla velká a to ještě L. mamka netuší, že to bude mít pokračování! Už ale pronesla něco ve smyslu, že by ty fotky chtělo do něčeho dát. Výhodou pro mě je fakt, že tam snad nejsou dva obrázky stejného rozměru a snad ani jeden není standardního poměru stran, takže L. mamka bude mít hromadu starostí, jestli se pokusí do Vánoc sehnat 24 rámečků :-)