Včera jsem se dověděla věc, která mě zaujala, ale zároveň velmi rozesmutnila.
Jak možná víte z tohoto blogu nebo proto, že mě osobně znáte, prožívám mnohé dny svého života s mamkou svého kamaráda L., který tragicky zemřel. Příští sobotu to budou tři roky a s každým přiblížením tohoto data se zhoršuje stav nás obou (a asi všech, co jsme si tím prošli). Včera jsme spolu tvořily vzpomínku pro Dlouhou cestu a při hledání nějakých papírů nám přišel pod ruce dopis, který tenkrát před třemi lety na podzim poslali z Hornicko-geologické fakulty Vysoké školy báňské, kde L. tehdy studoval.
"Jestli se na to chceš podívat, tak se na to podívej, ale já se na to dívat nebudu," řekla mi L. mamka.
V obálce byl dopis vlastnoručně podepsaný samotným děkanem. Na kvalitním papíře, podle "odrbaných" okrajů patrně ručním nebo grafickém. V dopise samotném nebylo napsáno moc, pouze několik krátkých vět, kterým by se dalo říct "zdvořilostní". Pro mě ale tak zdvořilostní nebyly, zejména ne ve spojitosti s tím, co zaznělo dál.
"Když jsem tam volala, říkali mi, že kdyby se to dověděli dřív, tak by to dali na nástěnku a asi i na webovky..."
Zmocnil se mě hluboký smutek a pocit strašného zahanbení. Vzpomněla jsem si totiž na přístup našeho gymplu. Na to, jak všechno věděli od samotného začátku, protože tam moji spolužáci měli tehdy třítýdenní páťáckou praxi. Na to, jak se nikdo ani neobtěžoval na pohřeb. Minimálně polovina učitelů ho někdy učila. Umožnili ale okopírovat L. maturitní slohovku. Nechtěla jsem do předchozí věty napsat místo "ale" slovíčko "jen". Nevím totiž o tom, že by se angažovali nějak jinak a přála bych si, abych se v nich mýlila.
Nevím, kolik má HGF studentů, počítám, že bude asi tak velká nebo o něco málo menší než olomoucká filda. Ta měla zhruba 8 000 studentů. Na gymplu nás bylo 360 (v době, kdy jsme studovali; dnes už je jich tam víc). Tenkrát byl ten kamarád na vysoké druhý rok. Na gymplu strávil čtyři roky.
Zastyděla jsem se, kde jsme to vlastně společně studovali.
Všechno je o lidech.
Žádné komentáře:
Okomentovat