Konec září

Nadešlo období, které nemám ráda. Je konec září, v sobotu bude devětadvacátého. Blíží se výročí L. smrti. Pokud se bude někdy dělat reforma kalendáře, budu optovat pro to, aby září bylo zkráceno na 28 dní a únor měl 30. Nemám tohle období ráda. Ani trochu.

Jen málo z nás kamarádů je na tom v těchto dnech ale líp. Pokud vím, tak kolem výročí není dobře nikomu. Dokonce ani klukům. Všichni si ještě dobře pamatujeme ten šok a beznaděj a následně to, jak jsme pátrali po vrahovi ve vlastních řadách... na tyhle zážitky jen tak nezapomenete. Tři roky v tomto případě nejsou žádná doba. Možná třicet let.

Mám nějaký druh stresové reakce, patrně ne PTSD, ale bude to něco docela podobného, psycholožka už mě ujistila, že flashbacky prostě budu mít, dokonce i ve chvílích, kdy nebudu s to určit, co je spustilo. Přesně tak to totiž bylo při tom posledním velkém. Nedá se tomu předcházet a nedá se to ani moc předvídat. Nikdy nevím, kdy a kde uvidím, uslyším, ucítím něco, co spustí "cestu do minulosti", do nejtemnějších koutů mých vzpomínek. Flashback mi totiž spouštějí i věci, které jsou pro jiné lidi zcela běžné, ale mně připomínají podzim 2009.

Je neskutečné, co mi všechno vadí.

Nesnáším žesťové soubory, přitom jsem na dechovkách vyrostla.
Nedokázala bych si zahrát hry na konzoli. Na počítači zvládám jenom určité druhy (logické) a ještě v dost omezené míře.
Dokonce mi vadí, když se o počítačových hrách jenom mluví. Hlavně o GTA a střílečkách typu Counter Strike.
Nemohla bych mít na zahradě kopretiny. Dokonce bych tu kytku patrně ani nevzala do ruky.
Vadí mi vůně v květinářství (čich je prý ze smyslů nejvíce spojen s pamětí).
Zvonící telefon s neznámým číslem mě nutí zdrhnout. Když mám někam telefonovat, třesu se jak ratlík. Nesnáším pevné linky, naštěstí dnes už jich není tolik. Nedovedu si představit, že by náplní mojí práce mělo být celou směnu telefonovat.
Jahodové knedlíky (ty malé - Giuseppe) jsem od onoho podzimu neměla. Ty velké (kynuté) jednou, na táboře, asi mi to tam vůbec nedošlo. Naštěstí.
Přejet přes křižovatku mezi ÚMOb Jih směrem na Vratimov se ukazuje jako neřešitelný problém.
Vyhýbám se i okolí gymplu.
Mám problém povídat si se svými spolužáky (mimo těch úplně nejbližších). Všichni věděli, že jsme si s L. byli hodně blízcí, přesto mám pocit, že ne všichni by mě pochopili.
Vadí mi puštěné rádio, pokud není v mé moci ho přeladit.
Z písniček jsou stále na indexu: Vakuum (Chinaski), Atentát (Kryštof), Everybody's Changing (Keane), Tam u nebeských bran (Michal Tučný), Va pensiero - Spěj vzpomínko (sbor Židů z Verdiho Nabucca, ten to měl ale polepené už dříve) a Largo z Dvořákovy Deváté.
Sekundárně se na index dostaly Zelené francouzské pláně od Asonance. Ty mi spouštějí flashback svým textem. Naštěstí to není písnička, kterou bych běžně potkávala.
Z principu nevěřím zpravodajství na TV Nova ani slovo a hrozně mi vadí, že ji tolik lidí žere. Z doslechu vím, že teď jsou snad ještě horší, než byli tehdy, což mi přijde naprosto nemožné. Podobně odmítavý vztah mám k iDnes.
Stále mám trochu problém popasovat se s hokejem. L. to asi netěší, mě taky ne. Chvílemi si připadám jako pěkný zrádce. Teď mě ve fandění podporuje Cibule, jeden náš odrostlejší skaut.

Některé problémy postupem času vymizely.

Přejezdy tramvají přes Mariánské Hory mi přestaly vadit asi po roce. Naučila jsem se snášet i přejezdy přes Kotvu a nakonec i vystupování tam, zřejmě proto, že mi nic jiného nezbylo.
Přestaly mi vadit knedlíky s rajskou omáčkou. Není mi zcela jasné, proč mi z nich bylo svého času tak špatně, nehrály žádnou roli. Spojilo se rajská = červená = krev? Polévka mi ale nevadila.
"Výlety" do Paskova na hřbitov se staly mnohem snesitelnějšími. Pokud samozřejmě není na hřbitově ta místní kutálka. Zvykla jsem si i na pátravé pohledy všudypřítomných svíčkových bab a už jsem tam zažila i pár veselých momentů.
Začínám snášet bílé chryzantémy, ale na zahradu bych si je nedala.
To, že mým sluchem vybrané ukulele je barvy mahagonu, jsem brala jako ironii osudu.
Se skřípěním zuby snesu přecházení křižovatky u vodárny v Nové Vsi (od autobusu č. 54 přes přechody k tramvaji na Dubinu).
Začala jsem se opět těšit na Dušičky.

Postupně se s tím dá žít. Jde to pomalu, vždycky si budu připadat zahanbeně, že jsem nebyla L. dobrou kamarádkou, že jsem ho dost zanedbávala. Proto se z toho neumím dostat rychleji. Každý máme své vlastní tempo, to moje je prostě pomalejší.

Příště to bude veselejší, zejména to bude o tom, že náhody neexistují.