Dnes nevím, odkud začít. Lépe řečeno, jak podat dnešní zážitek, aniž bych prozradila a urazila hlavního aktéra příhody.
Potkala jsem dneska jednoho svého učitele z gymplu. Učitele, který se mnou dokonce dva semestry sdílel učitele a předměty na stejné vysokoškolské katedře a oboru. Jen on byl na dálkovém a já na denním. Neviděli jsme se dlouho a rozhodně bychom si měli o čem povídat. Řekl mi, že 5. října se slaví 20. výročí školy a že bude den otevřených dveří i pro absolventy. Jo, přišla bych se podívat, i když mi zrovna tahle budova žádné šťastné chvíle nepřipomíná. Ty nejkrásnější vzpomínky zůstávají zakleté na staré budově, kde teď sídlí podnikové gymnázium. Nová budova školy mi připomíná jen rozčarování ze změny nálady ve škole i podivných povahových změn v kantorském sboru, které po přestěhování vypukly, nerovný boj s profesory rok po mé maturitě v době, kdy nám nebyli s to zdůvodnit, proč můj nejlepší kamarád vyletěl od maturity (jeden z dotčených profesorů opravdu plácal páté přes deváté, verze se rozcházely)... snad jedině obědy a stolní fotbal s floralitovými kuličkami se dají počítat za pozitivní vzpomínky. A pár opravdu úžasných kantorů, mimo jiné naši třídní, která překonala můj počáteční neutrální postoj k angličtině jako prvnímu jazyku a způsobila, že jsem začala mít anglinu opravdu ráda. Z dalších bych zmínila biologikářku, chemikáře a franštinářku. Spíš bych přišla kvůli těm lidem. Možná bych si promluvila i s těmi, které až tak ráda nemám. Ať už profesory nebo spolužáky.
Spontánně mě napadlo něco, co jsem opravdu neměla dělat. Pozvala jsem toho profesora na mši za kamaráda. Jo, toho, co tehdy vyletěl od maturity a nikdo nám nebyl schopný říct, proč. Před skoro třemi lety ho totiž z ne zcela zřejmých důvodů zabil jeho známý. Vyrojila se kolem toho spousta neověřených zpráv, večírek, marihuana, všichni samozřejmě věřili Nově, zpočátku to byl strašný zmatek a vyvrcholilo to tím, že mu na pohřeb ze školy nepřišel vůbec nikdo. Jakákoliv jiná škola by se k tomu postavila čelem... Oficiální verze, kterou se škola oháněla, byla, že se to dozvěděli pozdě a že by musely odpadnout nějaké hodiny. Myslím, že to věděli dříve než já, a to nějakých 26-28 hodin dopředu. Je to sice krátká doba, ale není snad pohřeb dostatečně dobrý důvod pro to, aby odpadla hodina? Třída toho kamaráda měla dva roky od maturity. Když jsem byla v prváku, umřel kluk rok po matuře na leukémii. Šla snad celá škola, všichni, co ho učili. Je pravda, že se to nevědělo den, ale asi týden dopředu, ale tohle... u mě není omluva. Sorry.
Akceptovala bych, kdyby ten profesor třeba řekl, že není věřící a do kostela nechodí. To bych si nějak přebrala. Ale začaly z něj padat takové vtipné hlášky jako "Ta jeho mamka se v tom moc šťourá, až patologicky..."
"A víte, že to patologické vůbec není? Spíš naopak..." kontrovala jsem podle toho, co vím od Špatenkové a od své psycholožky, bez které bych to nedávala. A říkám to mimo jiné jako člověk, který je s tou mamkou v dennodenním kontaktu. Moc jsem toho ale neměla šanci říct, protože profesor už pokračoval:
"Já jsem mluvil s Irenou (pozn.: moje nejlepší a naše společná kamarádka) a vím, že jste něco organizovali a chtěli jste se někde sejít, ale ono je to těžké i pro ty spolužáky..."
A perla na závěr:
"Ta jeho mamka si musí uvědomit, že jí nic z toho kluka nevrátí a soustředit se na budoucnost..."
Typické řeči člověka, který nemá co říct, tak to mnohoslovně rozvede. Poslouchala jsem, jak do toho zabředává hlouběji a hlouběji a nebyla jsem ani naštvaná. Ani teď se na něj nezlobím. Je mi jen strašně smutno.
Ne z toho, že se on jako bývalý třídní toho kamaráda nechce angažovat. Má na to právo a já mu ho neberu. Bylo mi popravdě úplně jedno, že nepřijde. Chtěla jsem to udělat kvůli mamce toho kamaráda a samozřejmě kvůli tomu kamarádovi. Počítala jsem s tím, že odmítne. Ale ty následné věty se mě dost dotkly.
Bylo mi smutno z toho, že smrt je pro naši společnost ještě pořád takové tabu, že radši popřeme její následky na okolí než bychom dokázali truchlící členy společnosti přijmout. Zejména truchlící rodiče, těch se u nás snad lidi bojí, protože jejich prožívání smrti je ještě mnohem horší než u ostatních a má celoživotní charakter, i když ještě nějaké dítě zůstane. Natož když rodičům zemřou v průběhu sedmadvaceti let obě děti. Tuhle smutnou pravdu jsem nakonec dotyčnému profesorovi naservírovala, i když jsem to původně neměla v úmyslu.
Když jsem šla na tramvaj a chtělo se mi brečet, vzpomněla jsem si na Wlčici a její setkání s paní květinářkou a dalšími reakcemi na úmrtí její dcery Majdy na SMA. Ne, že by mi pak bylo líp, ale měla jsem pocit, že se tomu prostě člověk nevyhne. Lidé jsou už takoví, že mají někdy pocit, že když toho řeknou více, že vám kdovíjak uleví. Bude to chtít ještě dlouhou osvětu, než někteří lidé pochopí...
Žádné komentáře:
Okomentovat