Náhody neexistují

1. října 2011

Když člověk něco chce, celý Vesmír se spojí, aby mohl svůj sen uskutečnit. -- Paulo Coelho

Ráno byla hrozná zima, asi jenom 7 stupňů, tak jsem jela nabalená jak cibule – svetr, bunda. Přitom na odpoledne hlásili pětadvacet stupňů a jasno. Do Zábřehu jsem dorazila úplně zmrzlá, tak jsem si před kostelem jenom vyfotila mlhavé smogové ráno a pak jsem zalezla dovnitř, abych se trochu zahřála. Bylo teprve osm hodin, takže jsem měla ještě půl hodiny čas a v kostele se modlili růženec. 

Sv. Duch je ráno nejkrásnější. Za ranního osvětlení má svoji nezaměnitelnou atmosféru, když obrovskými skleněnými dveřmi prosvítá sluneční světlo a světlíkem ve stropě člověk vidí modrou oblohu. 

 kostel sv. Ducha, Ostrava-Výškovice

Stála jsem vzadu za lavicemi u stolku s kancionály. Náhle kde se vzal, tu se vzal, u mě stál kostelník. Ptal se, jestli budu na mši, tak já že jo. Zeptal se tedy, jestli nechci číst lekci – a než mi došlo, na co se to ptá, tak jsem řekla, že ne.

Jestli mám v něčem mezery, tak je to náboženská terminologie. Minule jsem si říkala, že bych moc chtěla jednou na mši za L. četla čtení, ale my tomu právě v oddíle říkáme „čtení“ tak mi hned necvaklo, že tím asi myslí totéž. Naštěstí mi mozek rozmrzl právě včas. Tak tohle si nenechám ujít! 

(vyfoceno několik okamžiků předtím, než se u mě zjevil kostelník)

Párkrát jsem nakoukla do sakristie, nerozhodná jestli tam mám vstoupit a pak jsem si všimla, že na mě jedna paní kývá a posunky naznačuje, že tam můžu vejít. Tak jsem zalezla za kostelníkem do sakristie a zeptala se ho, co je to ta lekce, abych si svoji teorii potvrdila. Vytáhl knihu…  

"Aha, čtení!" a moje podezření se potvrdila.

"Tak chcete?"

"Na mši za L.? Strašně ráda!"

Udělil mi pár pokynů, jako že se musím uklonit (nemusím poklekat) že mám pak říct "Slyšeli jsme slovo Boží" a když jsme byli v nejlepším a já se chystala pomalu jít, přišla do sakristie mamka od L., jejímž každopůlročním úkolem je nést s L. taťkou dary. 

Podle jejího překvapeného výrazu bylo jasné, že předpokládala, že v sakristii narazí na kohokoliv, jen ne na mě.

"Domlouváme se, že bude číst lekci," řekl kostelník a tajemství bylo venku… takže utajit se mi to nepovedlo.

Srdce jsem měla až v krku. Úplně jsem cítila, jak mi tam poskakuje. Už dlouho jsem nevystupovala na veřejnosti, takže jsem už dlouho neměla trému, ale věděla jsem, co přijde pak – až se vyplaví endorfiny, bude to super.

Nebude se mi třást hlas? Neudělám nějakou blbost? Zapamatuju si všechny pokyny jako třeba to uklonění a "Slyšeli jsme slovo Boží"?

"Kdy to vlastně je, kdy tam máš jít?"

Z hlavy jsem si to nevybavila. Natáhla jsem se tedy pro kancionál, který ležel pod lavicí asi metr ode mě.

"Podívám se, tady by v kancionálu měl být i průběh mše."

Mešní řád tam opravdu je. Našla jsem i místo, kde mám do mše vstoupit. Bylo to až na čtvrté stránce. Dost času, říkala jsem si. Než se tam přes ty tři stránky dostanem, možná se i trochu zklidním.

Mši sloužil farář z Dona Bosca, protože otec Víťa je nemocný. Zpívalo se 592 (poslední před 600). Já si v kostele většinou nezazpívám, protože je to na mě obyčejně vysoko a nebylo to jinak ani dneska.

Náhle jsme byli v mešním řádu na konci první stránky. Za chviličku na konci druhé. A z třetí jsme víc než polovinu přeskočili, protože to byly pokyny pro nedělní mši. Nikdy bych neřekla, že do místa, kde jsem se měla zvednout z lavice, je tak krátká doba! Tři stránky v kancionálu jsme proletěli s větrem v zádech. Mše mi, čím jsem starší, připadají čím dál kratší. Vzpomínám si, když jsem byla malá, jaká to byla dlooooouhá doba, než kněz řekl: "Jděte ve jménu Páně" a taky na to, jak jsem si odpověď lidu: "Bohu díky" vykládala jako to, že už jsou fakt rádi, že můžou jít. Hodně často mně totiž při stání v kostele bolely záda a to nebylo zrovna příjemné. Pro mě to vždycky opravdu Bohu díky bylo.

Kněz řekl poslední Amen před mým výstupem a já jenom vnímala, jak mě nohy samy nesou k oltáři. Z vlastní vůle jsem ušla jen těch pár kroků od kropenky s pokleknutím před oltářem a pak po čtyřech schodech na stupínek. Na čtecím pultu ležel rozložený lekcionář. 

Četla jsem, četla… kupodivu bez přebreptů a zakoktání, snažila jsem se, abych četla pomalu a pečlivě artikulovala… a náhle jsem byla na konci stránky… kruci, to je to tak krátké?! Na druhé straně to byly už jen asi tři řádky. 

"Slyšeli jsme slovo Boží" a měla jsem svých pět minut slávy za sebou.

Četla jsem tohle:

Čtení z knihy proroka Izajáše:

Plesejte s Jeruzalémem, jásejte nad ním, všichni, kdo ho milujete, radujte se s ním, radujte se, všichni, kdo jste nad ním naříkali, abyste sáli do sytosti z prsu, který utěšuje, abyste pili s rozkoší ze zdroje jeho slávy.

Neboť tak praví Hospodin: "Hle, přivalím na něj blaho jako řeku, jako rozvodněný potok slávu národů.

Budete sát, ponesou vás na zádech a na klíně vás budou laskat. Jako matka utěšuje svého syna, tak já vás potěším, v Jeruzalémě naleznete útěchu. Uvidíte to a vaše srdce se zaraduje, jak tráva vypučí vaše kosti. Hospodinova ruka se ukáže na jeho služebnících."

(Iz 66,10-14c – až ex post jsem zjistila, že to patří kdesi k červenci - ke 14. neděli v mezidobí a nemohla jsem to pořádně najít, ale nakonec se to nějak povedlo)

Nečetla jsem nijak výstavně. Na absolventa žurnalistiky přímo děsně. Vím to a hodlám na sobě pracovat. Ale ten nádherný pocit, že jsem to dokázala a že se přání splnilo, mi přerazil veškeré špatné pocity z výkonu. 

Po mši jsem v kostele zůstala skoro poslední. Ne proto, že bych byla tak pomalá, ale chtěla jsem ještě jednou poděkovat za fantastickou příležitost, kterou jsem dneska dostala. Chtělo se mi pozvednout ruce k nebi podobně, jako to dělají kněží, když říkají "Vzhůru srdce" a s pohledem do stropního okénka, za kterým bylo vidět nádhernou podzimní modrou oblohu, zvolat: "Pane, nezbývá mi, než ti poděkovat." V ten moment jsem nemohla opravdu dělat nic jiného. 

Už kdysi jsem si říkala, jaké by to bylo číst čtení na mši za L.? Bylo to jedno z mých nejtajnějších přání, ale myslela jsem si, že je naprosto nesplnitelné. Dodnes jsem nevěděla, jak se lidi na čtení vybírají. Na mších s oddílem četl většinou někdo z kluků, co ministrují, tak jsem si myslela, že je to omezeno na ně. 

Jak mě ale ten kostelník vyhmátl? Do tamějšího kostela se dostanu tak čtyřikrát do roka. To vážně nemůže být náhoda! 

Naše nejhlubší přání, pokud vycházejí opravdu z hloubi srdce a jsou samozřejmě splnitelná, se také splní.