6. 4. 2010
Je to už pět let, ale kdykoli se začnou blížit Velikonoce, vzpomenu si na to jaro, jako by to bylo loni. Jaro 2010. Po dlouhé zimě, která byla dlouhá nejen tím, že sníh napadl po Vánocích a slezl až někdy v polovině února, přišlo konečně jaro. Ale sotvaže se slunce dotklo rovníku, přišla mi tehdy ještě do Olomouce v pondělí 22. 3. esemeska - 6. dubna je soud s Hajzlíkem, pokud chceš a zvládneš to, přijď.
Bude to znít hodně divně, ale účast na soudu jsem si vysnila tenkrát v nejtemnějších časech první říjnové dekády roku předchozího, kdy se ještě ani nevědělo, jestli vůbec někdo před soudem stane, natož abychom věděli, kdo to bude. Takže odpověď byla jasná. Jdu do toho. Jak už to tak bývá, tak mě v dalších dnech obestřela hrůza z toho, co mě čeká. Co se dozvím, jak budu reagovat na setkání s Hajzlíkem, co na to všechno L. rodiče? Vědomí, že tam chci být, protože to přece chci od začátku, bylo ale nakonec silnější než strach. V úterý po Velikonočním pondělí jsem se tedy vydala do Ostravy na krajský soud, oči navrch hlavy, ale odhodlaná všechno zvládnout, ať to bude cokoli.
Byl to zážitek po všech stranách silný, vyčerpávající a jen velmi těžko sdělitelný. Do síně jsem se ten den nedostala. Byla jsem raději s L. rodiči, kteří do výslechu ještě na jednání nemohli. Stihla jsem jen jedno, ale to mi pro ten den stačilo. Octnout se prakticky tváří v tvář vrahovi, když ho vedli na jednání. Znám spoustu lidí, které bych podle vzhledu otipovala na zločince. Jeho ne.
Ano, dověděla jsem se ten den řadu věcí, které člověk snese slyšet jenom tehdy, když doopravdy není zbytí. I když jsem nebyla na jednání, mnohokrát se mi ten den klepaly ruce i nohy hrůzou. Ale nebyla jsem v tom sama. Nikdo z nás v tom ten den nebyl sám. A to bylo důležité.
Netušila jsem ještě, že se soudy potáhnou jarem jako červená nit, ale chtěla jsem u toho být až do konce. Nemohla jsem taky tušit, že se mi rozhodnutí jít na soud mnohokrát vrátí a už vůbec bych neřekla, že to bude mít dokonce i pozitivní následky. Spousta lidí - kamarádi, spolužáci, rodina - mi říkala, že jsem blbá, že tam jdu a když jsem řekla, že by pro mě byla prohra tam nejít, prohlásili, že jsem se zbláznila. Vynašla jsem na to odpověď. Ano, možná jsem se zbláznila. Ale jsem na to hrdá.
A tak je to dodnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat