Jestli existuje jedna oblast mého života, kterou se mi přes veškerou snahu nepodařilo uvést do přijatelného stavu, je to fandění hokeji. S L. jsme se skamarádili, když jsme při obědě zjistili, že já fandím ottawským Senators a on Philadelphia Flyers. Naším společným oblíbeným klubem pak samozřejmě byly Vítkovice. Bylo úžasné mít někoho, kdo při každém zápase zažíval podobné stavy šílenství. Od L. jsem taky dostala přezdívku po svém oblíbeném hokejistovi. Zjistila jsem to ale až během vzpomínkových akcí - řekl mi to jeho taťka. (díky přezdívce mě dokázal odlišit od spousty L. kamarádek) Po L. smrti jsem na tom krušném jaře 2010 nejdřív ořvala finále extraligy (a ne, nebylo to tím, že ho Vítkovice prohrály) a následně titul mistrů světa. Byla jsem asi jediný člověk na světě, který ten titul obrečel.
Hokej dokážu sledovat zpovzdálí, ale už do toho fandění nemám takový elán. Bolí to. Někdy víc, někdy méně, ale vždycky to bolí. Člověk si říká, co by asi L. řekl na tohle, občas ho vidím, jak se chytá za hlavu, nebo si vzpomenu, jak jsme spolu sledovali nějaký zápas - a je to. Několikrát to už vypadalo, že všechno bude jako dřív, ale vždycky se to zase vrátilo zpátky. Na mistrovství světa se těším, ale nakolik budu s to ho sledovat, to zjistím, až když vypukne.
Možná je blbost, že se tuhle část svého života pořád pokouším uvést do původního stavu, u valné většiny věcí to totiž nedělám. Nemá smysl stavět vykolejený vlak zpátky na ty samé koleje, po kterých jel předtím. Osy jsou deformované, stejně to nepojede, a pokud jo, tak to bude hrozně drncat. Řešením je vynalézt cesty takové, aby to i s těmi deformovanými osami jelo. Dokonce ani koleje nejsou podmínkou. Hlavně, když to pojede... Vyklepání os moc nepomůže, už nikdy nebudou tak rovné jako dřív. Zrovna u toho hokeje bych ale ráda, kdyby to šlo tak, jako dřív. Co si vzpomínám, byl doma puštěný hokej. První mistrovství, které jsem sledovala a kterému jsem rozuměla, bylo v roce 1996. Coby dítě školou povinné jsem byla fakt děsný fanatik, na gymplu a ještě i na vysoké jsem to všechno hrozně prožívala a teď to nejde jenom proto, že se objevil nějaký Hajzlík...???
Když se chlapi v Ústřední knihovně bavili o Jágrově přestupu, cítila jsem, že tady jsem správně. Možná by to šlo, jen na to fandění prostě potřebuju parťáka. I když L. nikdo nenahradí.
Žádné komentáře:
Okomentovat