V neděli 25. dubna mi na návštěvě v nemocnici zazvonil telefon. Volala L. mamka, že v úterý je druhý soud, asi padne rozsudek a jestli jí můžu schválit, co chce říct novinářům. Seděla jsem na schodech v nejškaredší části fifejdské nemocnice, děsně tam protahovalo, znění jsem schválila a navrch se zeptala, jestli můžu přijít. Prý můžu. Nechtěla mi to říkat, po předchozím kole byly reakce některých lidí (nebudeme jmenovat) na to, že jsme tam jako kamarádi vůbec byli, všelijaké. Většina se obracela proti L. mamce, že nás to jen vyčerpává a máme před státnicemi a kdesi cosi. Hm, a uvážil vůbec někdo, že jsme dospělí a šli jsme tam třeba dobrovolně? Můj postoj se od minula (co od minula, od října roku předchozího!) nezměnil. Jsem totiž jediná, komu je putna, kdy bude státnicovat a jestli vůbec bude státnicovat.
V pondělí jsem tedy jela do Olomouce, absolvovala své tři hodiny a jela zpátky domů. Vzpomínám si, jak jsem seděla na chodbě a o rok mladší spolužačky žehraly na to, že mají druhý den dvakrát asi nejnáročnější kantorku naší katedry. Holky, je-li to vaše největší starost, ani nevíte, jak ráda bych žehrala s vámi, myslela jsem si. To je to, že dokud nemáte příležitost si tohle říct, tak nevíte, jak báječné je mít dvakrát v jednom dni postrach katedry. Ale jít na soud s vrahem nejlepšího kamaráda dobrovolně je přece jen něco trochu jiného než když ve škole dostanete postrach katedry befelem. Já si aspoň mohla vybrat a že jsem šla tou komplikovanější cestou, je jen moje věc.
Pokud se díváte na americké filmy a myslíte si, že soudní budova musí vypadat honosně, vyvedu vás z omylu, na části krajského soudu to vypadá asi takhle:
Ano, fotka je právě z toho dne. Tentokrát jsem už mohla do jednací síně (mohla jsem hned od počátku, ale během prvního kola bylo rozumnější zůstat s L. rodiči). Bylo poměrně náročné vydržet pozorně poslouchat cca 4 hodiny čistého času jednání, protože znáte to, snažíte se, aby vám slovíčko neuniklo. Časově to byla asi nejkratší část soudů, informačně ale velice bohatá, zejména díky změněné výpovědi obžalovaného, která zpozdila celý program o pěkných pár hodin a vytvořila na případu gordický uzel. Agatha Christie by měla radost. Jednání bylo na konci odročeno na polovinu května.
Mezi prvními dvěma soudy toho bylo ke zvládnutí víc a 10 dnů před tímto kolem jsem málem nedokázala vstát z postele. Moje příbuzenstvo, když ten den slyšelo, kde jsem, prohlásilo, že jsem stejně blbá jako jiná moje (tehdy 16letá) příbuzná, která dostala čtvrtou pětku z matiky. Nevím proč, ale právě to mě utvrdilo v přesvědčení, že dělám dobře. A kdyby to bylo nutné, udělala bych to zas.
Žádné komentáře:
Okomentovat