Ušaté torpédo dostalo gastritidu. Díky vyšetření a hlavně časově náročné léčbě dnes panička nestihla dojet k doktorovi a musela se přeobjednat. Nabízela jsem se během včerejška a dneška několikrát, že Crazyho dovezu domů, ale L. mamka to chtěla zvládnout sama.
"Příště, až půjdu na gastro já, tak budu chtít, ať se mnou jdeš," prohlásila, když jsme se shodly na tom, že ne vždy člověk musí nutně zvládnout všechno sám.
V pekle už jsme byly spolu víckrát, řekla bych, že to vyšetření tenkrát patřilo k těmto epizodám, ježto mě ještě rok a půl poté přepadávají myšlenky, co jsem to za člověka, že jsem ji tenkrát ukecala, aby tam šla, ačkoliv jsem věděla, jakou má po předchozích špatných zkušenostech z toho vyšetření hrůzu. Nevím, jak by mi bylo v její kůži... ale důležité je, že nic zlého se nenašlo. Kdybych ji neukecala a něco se našlo pozdě, bylo by to daleko horší. Tímhle beru vítr z plachet svému svědomí, když mě čas od času začne znovu fackovat.
Ono to mezi psem a paničkou má jeden zásadní rozdíl. Pes (nejspíš) neví, co se bude dít, když se řekne gastroskopie. Můžete ho ňuchňat na klíně, držet v náručí a hladit, povídat si s ním, lechtat ho na bříšku a drbat za uchem... navíc ho tam uspí a nebude si nic pamatovat. S lidmi je to horší, protože vědí, co je čeká. Ňuchňat na klíně je (většinou) nemůžete a drbání za uchem na ně není až tak účinné. Jste-li jako já takový slon v porcelánu, dost se zapotíte.
V poslední době nevyvstává otázka jestli ještě někdy bude potřeba, abych dělala doprovod, jako spíš kdy to bude potřeba. Vím jediné. Až na to přijde, stejně do toho zase půjdu. I slon v porcelánu je totiž lepší než nikdo.
Žádné komentáře:
Okomentovat