Chováš se nepřirozeně!

Reaguju na to, co slýchám, že se děje L. mamce. Chová se divně. Divně pro zbytek světa. Z každého místa, které navštíví, musí přivézt svíčku. Nebo aspoň něco malého, co dá k L. fotce. A zdá se, že ji to baví, podle toho, s jakým zápalem a odhodláním pokaždé hledá tu nejhezčí věc. Z jednoho "výletu" do Brna k doktorovi jsme díky tomu přijely místo v naplánovaných pět až v sedm večer.

Mně její chování přijde naprosto normální. Asi je to tím, že jsem s ní v kontaktu už víc jak tři roky a prostě jsem si zvykla. Vím, o čem není dobré mluvit a co ji naopak celkem spolehlivě zaujme. I tak se stane, že to sem tam neuhlídám a kecnu nebo udělám nějakou blbost. Ale nějak to celé považuju za normální - každému z nás přece některá témata hovoru vadí.

Nedávno jedna kolegyně přímo vytkla L. mamce, kterou něco rozhodilo k pláči, že prý se chová nepřirozeně.

"Nepřirozeně? Co je to nepřirozeně? A co je to přirozeně?" reagovala jsem, když mi to vyprávěla.

Nepřirozeně pro zbytek světa. Mezi ostatními pozůstalými rodiči nepředstavuje žádnou velkou výjimku. Je dobře, že ta skupina není velká (i tak je větší, než si myslíme). Takový osud si nikdo nezaslouží.

Pořád ale nechápu, co je vlastně špatného nebo divného na tom, že se občas rozpláče. Nikoho a nic tím přece neohrožuje, za volantem nesedí, v superčistém provozu taky nepracuje. Kdyby ostatní netušili, co za tím pláčem je, tak to možná chápu, ale oni to tam dobře vědí. A co hůř, už delší dobu se mi zdá, že někteří toho nevalného psychického stavu L. mamky přímo zneužívají a nejraději by ji mezi sebou neviděli. Znervózňuje je, že není vysmátá, chtějí si povídat o dětech a vnoučatech a v tom L. mamka není zrovna ideální konverzační partner. Jsou to matky od rodin, člověk by čekal trochu empatie. Jsou všichni lidé opravdu tak plytcí, nebo je to jen chyba výběru vzorku?

Ve výchově dětí se používá věta "nebreč, jsi už velká holka", případně u kluků "nebreč, kluci nebrečí". Blbost a ještě větší blbost. Pláč je důležitý obranný mechanismus, smyslem je zklidnění, zastavuje produkci stresových hormonů. Ubližuje opravdu pláč jediného člověka okolí tak moc, že ho musejí považovat za nepřirozený? Když jsem si zvykla já, proč si nezvykli oni, kteří jsou s ní v denním osobním kontaktu?

Ve světě pozůstalých rodičů je smutek a pláč stálým hostem. Je na zbytku světa, aby se s tím smířil. A pokud se s tím nedokáže smířit, aby držel... ústa.

Úplně jiná zkušenost

Doposud jsem ze svých zkušeností usuzovala, že všechny pohřby jsou stejné. Kupodivu nejsou. Dneska měla pohřeb ta kolegyně od mamky.

Sešli jsme se u obřadní síně na hřbitově a každý nesl kytku. Stejná teplota, trochu víc zataženo. Byla mi děsná zima a klepaly se mi nohy. A zde veškerá podobnost s L. pohřbem končí.

Žádné bílé chryzantémy.
Žádná dechovka. Uf. Jenom houslová hudba decentního volume. Některé skladby jsem poznala, byl tam nějaký Vivaldi (něco z Čtvera ročních dob). Toho mám ráda a určitě se na tom nic nezmění.
Žádný sbor Židů z Nabucca. Dvakrát uf.
Žádné efektní zajíždění rakve.
Žádná cesta ke hrobu v průvodu.
Žádné házení kopretin.
Jenom bych prosila, pokud mám umřít brzo, tak aby mi na pohřbu nemluvil profesionální řečník, ale aby tu řeč raději stejně jako L. napsal (a eventuálně přečetl) někdo blízký. Přišlo mi to víc osobní, některé momenty byly dokonce trochu na úsměv (přečtená krátká L. povídka). Dneska mi například trochu vadilo, že používali křestní jméno té mamčiny kolegyně v základním "kalendářovém" tvaru, ačkoliv ji všichni znali domáckou podobou.
Dobře, jedna píseň přibyla na index - Slyšíš jak zvoní. Ale to přežiju, tohle opravdu není skladba, s kterou bych se potkávala často. Rozhodně ne častěji než s tím nešťastným Vakuem. Minimálně nehrozí, že by mi ji děcka zničehonic začaly zpívat uprostřed táborového dne (stalo se, myslím že to byl rok 2010).

Na to, jaký jsem měla strach a jak jsem se na začátku klepala, mi zabylo špatně jenom jednou, když jsme šli dovnitř a to jsem si se svým sympatikem rychle vyřídila, že fakt není důvod pro to, aby mi bylo zle. Nebylo to o nic těžší než se tři roky zpátky přesvědčit, že v té soudní síni mě doopravdy nic a nikdo nesežere. Chvíli se mi klepala kolena a pak jsem se zklidnila a došla jsem dokonce položit kytku k rakvi. Teplá žlutavá barva osvětlení i zdí mi přišla lepší než vesměs studené barvy v Paskově.

Nebylo to tak zlé, ale tohle jsem před těmi třemi a půl lety tvrdila těsně po návratu taky, ještě jsem druhý den brzo ráno odjela na víkend se skautkami do Prahy, v sobotu mi bylo hodně divně, ale v neděli jsem prý vypadala docela normálně a stresová reakce přišla v plné síle až v pondělí. Podle mě by se to opakovat nemělo. Tohle bylo důstojné rozloučení plné smutku, ale jakéhosi smíření s tím, že 75 let je pěkný věk. Ne pohřeb zavražděného kluka, který měl celý život před sebou a kde víc než cokoli jiného úřadoval šok, bezmoc a zoufalství.

Sešlo se poměrně dost lidí na to, že byl všední den a 11 hodin. Síň byla plná. Byla jsem ráda za místo u vchodu, protože jsem stála blízko případné únikové cestě a navíc jsem stála v bloku se všemi haťskými učiteli, takže jsem všechny kolem sebe znala a všichni znali mě. Tak nějak mě to uklidňovalo. Kuriózní bylo, že v tom nejistém stavu pro jistotu mamka hlídala, jestli se mi neudělá špatně, takže jsem si připadala jako Katniss Everdeenová, když ji ve třetím díle Hunger Games na každém kroku hlídala tlupa bodyguardů. Nejen proto, aby jako reprodrozd byla v bezpečí, ale (pochopila jsem, že) i pro její nevalný duševní stav.

Ne, že bych nebyla unavená, asi to dneska na schůzce zalomím, ale dál to vidím optimisticky, nebyl tam jediný stejný prvek s L. pohřbem. Až teda na to počasí. Byla to úplně jiná zkušenost. Kdybych se ale necítila, tak do toho raději nejdu. A tu černou původně maturitní halenku, kterou jsem prozatím vytáhla dvakrát na dva pohřby, budu muset nosit častěji. Zaprvé ji nechci mít asociovanou jen s pohřby, za druhé... mi sluší. Konstatováno 9. 10. 2009 a znovu 19. 4. 2013.

Zase na pohřeb...

...no, "zase" možná není úplně přesné vyjádření časového odstupu. Poslední pohřeb, na kterém jsem byla, byl ten od L. Je to už tři a půl roku, ovšem stále mě ten den straší ve snech. Cesta autem s kamarády. Bloudění po Paskově. Bílé chryzantémy. Kopretiny házené na rakev. Na teploměru 14°C. Difúzní světlo. Žesťová dechovka. Vakuum od Chinaski. Parte na vývěsce. Otec Víťa ve fialové sutaně. Všeobjímající hrůza rozlévající se jako povodeň a hrozící nás všechny utopit v zoufalství. Zajímavé je, že těsně po návratu jsem konstatovala, že to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. S odstupem času to ale hodnotím jako jeden z nejhorších zážitků, ne-li ten nejhorší vůbec. Grády zřejmě dodalo i to, že se mi ten pohřeb ještě dlouho den co den, noc co noc připomínal. Pokud mě zcela nepohltila jiná činnost (což se stávalo opravdu zřídka), courala moje mysl po hřbitově. Pět hodin spánku byla "dobrá noc". Ty špatné měly hodiny tři. Vypila jsem kvanta vody, protože jsem měla neustále strašnou žízeň. O lecčems svědčí třeba to, že když jsem si o zkouškovém pročítala poznámky z přednášek z toho semestru, nepamatovala jsem si, že by se kdy o těch tématech mluvilo. Stresová reakce v plné parádě. Flashbacky mám dodnes, i když už hodně ztratily na síle a jsou vázané na konkrétní konfrontace s připomínkami onoho dne (už jen výjimečně není zcela jasné, co přesně je spustilo).

Pokud předtím někdo v mém okolí umřel, byl vážně nemocný a měl za sebou dlouhý a produktivní život. Do toho prásk. Nejlepší kamarád. Třiadvacet let, úplně zdravý, násilná smrt ne vlastní rukou. Jak krásně napsal Jan Cézar v knižních Četnických humoreskách, mládí uťaté v nejlepším. Co z toho Hajzlík má, mimo těch čtrnácti roků a šesti měsíců, které nafasoval, to dodnes nevíme a nikdy vědět nebudeme.

Teď umřela bývalá kolegyně od mamky, na nějaké komplikace po ne úplně vážné operaci. Znala jsem ji, jako učitelku už moc ne, ale jezdila s námi jako důchodkyně na všechny školní zájezdy. Takže v pátek se chystáme na pohřeb. Bude první od onoho října 2009 a řekla bych, že z těch, co tam byli se mnou, jsem asi poslední, kdo žádný další pohřeb doposud neabsolvoval. Jdu to zkusit. Bude tam pravděpodobně tolik lidí, že je možné, že se do té smuteční síně všichni ani nenacpeme, prý je dost malá. Samozřejmě nemůžu předvídat, jak to dopadne, ale doufám, že tři a půl roku je dostatečná doba, aby se ta stresová reakce nespustila v plné síle znovu. Připomínek tam bude dost a dost (s dechovkou s osvědčenými pohřebními hity v čele), ale nemůžu se pohřbům vyhýbat donekonečna. Expozice se jeví jako lepší řešení, ale úspěšné absolvování mi nikdo nemůže slíbit. Teoretická možnost, že se zase odstavím z provozu, mě tedy nijak netěší. Ale zkusit se to musí.

Kam čert nemůže, nastrčí kopretinu

Sedmikráska chudobka. Bellis perenis. Kopretina. Leucanthemum.

Schválně se rozhlédněte kolem.

Jsou všude. Na zahrádce ji má snad každý druhý. Je na obalu čokolády Milka. Na obalu pomazánkového másla a na krabici s mlékem. Na potahu žehlicího prkna. Na povlečení. Na obalech knih. Na zástěrách. Na školních pouzdrech a růžových batozích pro holčičky. Dokonce jsem nedávno načapala kopretiny na obalu krmítka pro ptáky. A co mě dostalo úplně, to byl kopretinový dok pro iPad. Není-li co prdnout do grafiky, prdne se tam nahá baba, beruška nebo to bílo-žluté kvítí. Na nahé baby chlapi letí, berušky jsou roztomilé a kopretiny jsou takové nevinné, bezkonfliktní kytičky.

Jsou fakt všude. Doslova, kam čert nemůže, nastrčí kopretinu. Případně sedmikrásku. Nemluvě o heřmánku, rmenu a tom plevelu, který už zase nevím, jak se jmenuje, ale roste běžně podél cest. Vypadá jako sedmikráska, ale na dlouhých rozvětvených stoncích, dorůstá skoro metr. Květy mají tenké štětinkovité okvětní lístky. Kvete až do října. Někdo by měl konečně vydat atlas plevelů a rumištní květeny ČR, abych si zapamatovala, jak se to potvorstvo jmenuje.

Nepopírám, že jsou to všechno pěkné kytky pozitivních barev. Má to ale jednu zásadní vadu. Sedmikráska je považována za symbol nevinnosti. Občas je tedy používána při pohřbech, hází se do hrobu jako výraz rozloučení, myslím, že hlavně u mladých lidí. Něco jako ve filmech hrst hlíny. Je tak docela možné, že nejsem sama v tom, že jsem se s těmi nevinnými kytičkami potkala ve chvílích, které bych radši nikdy nezažila, nebo aspoň ne tak brzy. Podle mě to tehdy byly kopretiny, mělo to jednu vrstvu okvětních lístků.

Naštěstí už jsem dost stará na to, aby mi někdo daroval něco, na čem tyhle kytky figurují. Zjistila jsem, že stylizované na obalech mi až tak nevadí. Zato v přírodě nebo na fotkách je úplně nemusím. Dokážu se zasmát a pronést něco ve smyslu "to snad není možné, zase kopretina?!", ale zařízení lánu tohoto kvítí na zahradě rozhodně nefiguruje v mých životních plánech.