Díkůvzdání

Ačkoliv se to může zdát šílené, i v těchto jinak neradostných výročních dnech se najde čas na vyslovení díků.
Tak třeba právě teď.
Jsou 4 ráno a zvoní budík. Oč je to lepší, než před 6 lety, v pátek 9. října 2009, kdy sice budík zvonil později, ale čekaly mě daleko horší zážitky než jenom cesta do práce. Pohřeb L. se mezi kamarády obecně stal zážitkem, o kterém se pro jeho intenzitu mluvilo jen v náznacích. Nevím, jestli jste zažili pohřeb mladého člověka, ale pokud ne, těžko si to představíte. Pokud jo, jistou představu máte, ale ta nečekaná násilná smrt situaci notně přidala grády. Bylo to opravdu kruté a pokud by to šlo, už nikdy bych nic podobného nechtěla zažít.
Sedím v autobuse do Ostravy, mám před sebou ještě víc než hodinu cesty do Frýdku-Místku. Přes Paskov. Prší. Ale pořád se nemusím bát, co mě čeká, co uvidím a uslyším a hlavně jestli to vůbec zvládnu.
Vážně, buďme vděčni, že čas plyne. A že plyne jen jedním směrem.