Většinu času je to malý chlupatý živočich, který tiše spí v košíku někde v rohu. Dokonce se i nechá pohladit a pochovat a slastně přitom vrní. Je to roztomilý kříženeček, podvraťáček. Pak se ale něco zvrtne a to přítulné zvířátko se změní v slintající, zuřivou a krvelačnou bestii, která kouše a trhá všechno, co jí přijde pod zuby. Maminka je fobie, tatínek posttraumatický stres a v příbuzenstvu má i úzkostnou poruchu nebo něco takového.
Dost dlouho jsem se hrdě pyšnila tím, že nemám žádné fobie. Pokud přidám slovo "typické", můžu to tvrdit dál. Hadi, myši, pavouci, tma, pátek třináctého, zubař, uzavřené prostory, nic z toho. Než se přišlo na to, že mám dlouho utajovanou a potlačovanou fobii z nefrologů, urologů a jim podobných.
Narodila jsem se s vývojovou vadou močových cest, což znamenalo nejen časté záněty, ale také časté kontroly a vyšetření v Opavě na specializovaném pracovišti nefrologie. Je tam vynikající primářka, která má k dětem velice pěkný přístup. I přesto jsem tam (přesně vím, kde) získala hrůzný zážitek, který jsem se jako dítě devíti- a později jedenáctileté snažila potlačit. Dokonce se mi to do značné míry povedlo a opravdu se několik let vlastně nic nedělo. Každá kontrola byla velký stres, ale do mých osmnácti už ten problém nic dalšího nepřiživilo. Vypadalo to, že si s tím už možná nebudu muset nikdy dělat starosti..
První výbuch vzteku toho chlupatého individua, během kterého jsem pochopila, že něco možná není v pořádku, přišel asi před osmi lety. Diskuse před redakční poradou se zvrhla ve vyprávění zážitků od doktora a já, třesoucí se jak ratlík, raději pod záminkou návštěvy WC vyklidila pole na chodbu. Další týden jsem to nemohla vytěsnit z hlavy. Co se to se mnou vlastně děje? Kde se vzal všechen ten strach? Ale nakonec se to povedlo nějak potlačit a na několik dalších blažených let byl pokoj. Koneckonců, každý člověk něco takového má, říkala jsem si.
Po L. pohřbu jsem měla svých starostí dost, ale věci do sebe začaly zapadat. Stavy, které jsem měla, když mi někdo pustil nějakou písničku z pohřbu (Vakuum, Atentát), se totiž nápadně podobaly stavu během té diskuse před redakční poradou, zdály se dokonce silnější. Prioritou bylo ale zvládnout ten posttraumatický stres, nebo co to bylo, a na malý chlupatý problém se nedostalo, protože zkrátka nebyl v té chvíli akutní a nenapadlo mě to vůbec zmiňovat.
A tak přišly dvě velká vzplanutí, shodou okolností obě o adventu, první předloni a druhé loni. L. mamce loni stačilo na vyvolání flashbacku jako vyšitého několik málo desítek sekund. Už se nedalo tvářit, že na to stačí nemyslet a všechno bude OK, protože se na to nemyslet nedalo. Stav "když to slyším, tak to znovu vidím". Zmatenost, nesoustředěnost, úzkost, pocit neustálého ohrožení, ztuhlé svaly, třes, sucho v puse. Po odeznění akutních fyzických příznaků absolutní vyčerpání, ale neschopnost usnout. Opět věci dobře známé. Novinka: zvedající se žaludek. Nezbylo, než se s tím natvrdo svěřit psycholožce. Dalo to dost práce. Hlavně to dalo dost práce vysvětlit, když nedokážete věci pojmenovat pravými jmény. Je to něco jako když se pro Voldemorta používá výraz Vy-víte-kdo, zástupný znak. Tak také vznikl výraz "malý chlupatý problém", také převzatý z Harryho Pottera. Sice je to problém chlupatý, ale pro výtvarné ztvárnění mě nenapadlo jiné zvíře než had. Ten se taky musí jednou za čas pořádně nažrat a pak dlouho leží v klidu a tráví.
Dlužno dodat, že problém se týká jen urologů a nefrologů (kdokoli jiný na mně může málem dříví štípat). Co se tedy dělo, když měla L. mamka podezření na rakovinu ledvin, si jistě dokážete domyslet. Takové Vánoce - nikdy víc! Řekla bych, že během té doby jsem si vydatně zadělala na tu současnou arytmii. A přibylo mi zcela jistě aspoň pět šedivých vlasů, ale dozadu na hlavu si nevidím. L. mamka o tom ví jen velmi málo, a to z jednoho zcela prostého důvodu. Jediná moje šance dostat se z toho spočívá v expozici. Pokud bude L. mamka vědět, že je mi pokaždé špatně, nic mi neřekne. Jediné, co ví, je to, že pokud bude někdy potřebovat doprovod, musí s ní k urologovi jít někdo jiný. Když se ptala na důvod, řekla jsem popravdě, že jsem měla taky problémy a nedávala bych to. Musí tam jít někdo s čistou hlavou, ne někdo, kdo se bude klepat. Možná za rok nebo za dva, když mě bude pravidelně exponovat.
Je mi jasné, že je bezpředmětné pokusit se to dál potlačovat, protože tenhle problém si prostě cestu na povrch najde, i kdyby nechtěl. A když už potřebuje nějaký doktor anamnézu, uvedu atypické fobie. Zatím se na podrobnosti naštěstí nikdo neptal.
