Stalo se toho v poslední době dost

V srpnu těsně před odjezdem na dovolenou (samozřejmě s Ušatým torpédem a páníčky!) mi v noci přišel mail. Ve Frýdku-Místku hledají knihovníka. Narychlo jsem sepsala příslušné papíry a v sobotu před pondělním odjezdem jsem je poslala. Víte, jaký problém je sehnat v našem patnáctitisícovém městě veřejností použitelnou tiskárnu? Ano, nejbližší je cca 7 minut pěšky. Ale já měla motivační dopis a přihlášku v .docx a měla jsem to na flešce. Nepřekonatelný problém! Docx neotevřeli vůbec. Dvě stránky životopisu - 13 Kč (stránka á 4 Kč a 5 Kč za připojení flešky). Never more! Moje vlastní tiskárna bohužel má už v kazetě jen asi dvě čajové lžičky barvy a výtisky tak nejsou černé, nýbž cca 18% šedé (fotografové vědí). Zachránilo mě nedaleko bydlící přibuzenstvo.

Mariahilf ve Zlatých Horách - pozdrav z letošní dovolené

K narozeninám jsem dostala pozvánku na pohovor. Vpravdě vypečený dáreček! Z pohovoru jsem neměla stoprocentní pocit, zdálo se mi, že jsem mohla předvést víc. Ovšem to prostředí! Nádherná půjčovna se štuky na stropě, obrovské dřevěné schodiště (které autenticky vrže!), ale hlavně spousta, spousta denního světla z velikých kastlíkových oken! Něco, co jsem ve Vítkovicích hrozně postrádala a kdekoli jinde nad tím jásala.

Den poté (28. 8.) jsme začali malovat klubovnu. Ve třech lidech, z nichž jsem byla nejzkušenější, protože jsem jednou v životě sama malovala. Kluci, kteří mi byli k dispozici (18 a 16 let) sice nikdy sami nemalovali, ale aspoň přitom pomáhali a hlavně - jsou fyzicky silnější než já, takže nosili 18kg kbelíky s barvou, lozili, kam já nemohla, stěhovali a otáčeli skříně... o půl šesté nám po dvou spotřebovaných kilech sádry, několika oškrábaných zdech, upadlém kusu stropu a bratru 9 hodinách práce začala nějak docházet pracovní morálka. Do toho zvoní telefon. Podle předvolby 55 je mi jasné, kdo to je. Zvedám to a běžím do vedlejší místnosti.

Neuvěřitelné se stalo skutkem. Berou mě. Když to pokládám, sedím ještě chvíli sama na zemi mezi vším tím bordelem a jsem strašně ráda, že skrz ten telefon není vidět. Nemám ani radost, jakou bych měla mít, jsem totiž v šoku. Jedna z prvních myšlenek je, kdo půjde s L. mamkou na vyšetření, na které ji dozajista pošlou. V hlavě se mi ale míhá opravdu neuvěřitelná spousta věcí a trvá hodně dlouho, než se trochu vzpamatuju. Víc to slaví ti dva pěkní, co malují se mnou a ti nakonec způsobí, že mi to začne pomalu ale jistě docházet.

Takže od 22. září vstávám denně ve čtyři a domů přijíždím ve čtvrt na šest večer. Je to docela šílené, to uznávám, ale autobus od nás jede tak mizerně, že na hlaváku můžu dvacet minut spát už ve vlaku, naštěstí už je přistavený. Jezdí tam sice ty nejstarší soupravy, které má správa železnic k dispozici (koženkové otevřené vagóny s odřeným umakartem a ošlapaným linem na zemi), ale je tam čisto a teplo.

Svítání v Kunčicích

Cesty vedou přes Paskov, ale nádraží je od hřbitova na úplně opačné straně čtyřtisícového města. Po přesunu do Místku (od listopadu) budu kolem hřbitova dvakrát denně jezdit autobusem. Stále ale doufám, že se něco změní a já zůstanu na slezské straně Ostravice. Moc se mi tam líbí, zdá se mi, že jsem tam zapadla, zdá se mi, že když něco navrhnu, je to vážně probráno. Dokonce i čtenáři začínají tvrdit, že bych tam měla zůstat, protože si poradím se starými počítači (WinXP) ve studovně a když mají problém, většinou přijdu na to, jak ho vyřešit. A kolegyně jsou nadšené, že jsem hned první den odvážně vletěla do polic s počítačovou literaturou a za velkého pobaveného chechtání odtamtud vyházela veškerou literaturu, která už nebyla aktuální. A že to  byly skvosty! Encyklopedie počítačů z roku 1992, příručka k Windows 3.1, cosi o Java 1.1 (rok vydání 1997), Visual Basic (poslední verze vydaná 1998, podpora ukončena 2008)... no plná banánovka toho byla na vyřazení, druhá putovala do skladu a celá jedna police byla rázem volná. Nechce se mi posedmé v kalendářním roce (od 1. 12. do 30.11.) začínat v novém kolektivu, ale nejde jen o to. Líbí se mi tam.

I v Paskově už začíná podzim

No a doprovod k lékaři se nakonec vyřešil bez mého přičinění - tak, že žádné vyšetření nebude, protože doktor usoudil, že by to nic nepřineslo a nebudou tedy do ničeho zbytečně rýpat. Tak to je po hoooodně dlouhé době, co se našlo řešení, aniž bych do toho musela zasahovat! I tak byla ale jedna varianta v záloze  - přehození šichty na odpolední a objednání nejpozději na půl osmou ráno. Takhle je to ale o parník lepší.

Frýdecké ráno. Paneláky jsou sídliště Slezská. Beskydy není jistě nutno představovat.

Pracovní papírování (a že ho bylo!) snad mám už za sebou, pár objevných cest po Frýdku taky. Zatím to (zaklepat) vypadá, že Ila z Daliborky měla pravdu, když mi kdysi říkala čínské přísloví "Až přijde tvůj čas, i štěstí se přidá.".

Díkůvzdání

Ačkoliv se to může zdát šílené, i v těchto jinak neradostných výročních dnech se najde čas na vyslovení díků.
Tak třeba právě teď.
Jsou 4 ráno a zvoní budík. Oč je to lepší, než před 6 lety, v pátek 9. října 2009, kdy sice budík zvonil později, ale čekaly mě daleko horší zážitky než jenom cesta do práce. Pohřeb L. se mezi kamarády obecně stal zážitkem, o kterém se pro jeho intenzitu mluvilo jen v náznacích. Nevím, jestli jste zažili pohřeb mladého člověka, ale pokud ne, těžko si to představíte. Pokud jo, jistou představu máte, ale ta nečekaná násilná smrt situaci notně přidala grády. Bylo to opravdu kruté a pokud by to šlo, už nikdy bych nic podobného nechtěla zažít.
Sedím v autobuse do Ostravy, mám před sebou ještě víc než hodinu cesty do Frýdku-Místku. Přes Paskov. Prší. Ale pořád se nemusím bát, co mě čeká, co uvidím a uslyším a hlavně jestli to vůbec zvládnu.
Vážně, buďme vděčni, že čas plyne. A že plyne jen jedním směrem.

Obluda vystrkuje růžky

Úzkostné poruchy jsou vážně úžasně životaschopné mechanismy. Neznám jinou věc, která by se dokázala aktivovat tak nepatrným šťouchnutím a vydržela na jediný hybný impulz fungovat tak dlouho. Životaschopnější jsou snad z celé přírody jenom želvušky, které podle výzkumu přežijí jaderný výbuch.

Můj malý chlupatý problém se opět ozval a situace se opět jeví zhoršenou na obou stranách - jak na straně vyvolavatele, tak na mé. Na rozdíl od pár situací předtím teď už vím, jak na tu potvoru působit - naštěstí všichni lidé nemají stejné fobie. Přišla jsem na to ve chvíli, kdy jsem nedávno potkala člověka o nějaké dva roky staršího, který se bojí injekcí. Ty mě nechávají v klidu. Pavouci a myši taky. Nechápu, jak se někdo může bát myší... jo, aha, takže je možné, že někteří lidi nemají takový panický strach z toho, čeho se tak bojím já?

Jo!

A vo-vo-vo-vo tom to je! To, co mi připadá jako nepřekonatelná hrůza, přes to se může někdo jiný ladně přenést. A naopak. Ono je to úplně jasné, když jste OK, ale když máte tenhle typ úzkostné poruchy, tak vám to jasné kolikrát vůbec není. V následujících měsících to bude nejspíš strašně důležité. Zima se blíží...

Lepší slon v porcelánu než nikdo

Ušaté torpédo dostalo gastritidu. Díky vyšetření a hlavně časově náročné léčbě dnes panička nestihla dojet k doktorovi a musela se přeobjednat. Nabízela jsem se během včerejška a dneška několikrát, že Crazyho dovezu domů, ale L. mamka to chtěla zvládnout sama.
"Příště, až půjdu na gastro já, tak budu chtít, ať se mnou jdeš," prohlásila, když jsme se shodly na tom, že ne vždy člověk musí nutně zvládnout všechno sám.
V pekle už jsme byly spolu víckrát, řekla bych, že to vyšetření tenkrát patřilo k těmto epizodám, ježto mě ještě rok a půl poté přepadávají myšlenky, co jsem to za člověka, že jsem ji tenkrát ukecala, aby tam šla, ačkoliv jsem věděla, jakou má po předchozích špatných zkušenostech z toho vyšetření hrůzu. Nevím, jak by mi bylo v její kůži... ale důležité je, že nic zlého se nenašlo. Kdybych ji neukecala a něco se našlo pozdě, bylo by to daleko horší. Tímhle beru vítr z plachet svému svědomí, když mě čas od času začne znovu fackovat.
Ono to mezi psem a paničkou má jeden zásadní rozdíl. Pes (nejspíš) neví, co se bude dít, když se řekne gastroskopie. Můžete ho ňuchňat na klíně, držet v náručí a hladit, povídat si s ním, lechtat ho na bříšku a drbat za uchem... navíc ho tam uspí a nebude si nic pamatovat. S lidmi je to horší, protože vědí, co je čeká. Ňuchňat na klíně je (většinou) nemůžete a drbání za uchem na ně není až tak účinné. Jste-li jako já takový slon v porcelánu, dost se zapotíte.
V poslední době nevyvstává otázka jestli ještě někdy bude potřeba, abych dělala doprovod, jako spíš kdy to bude potřeba. Vím jediné. Až na to přijde, stejně do toho zase půjdu. I slon v porcelánu je totiž lepší než nikdo.

Zpátky časem: Druhé kolo

25. - 27. dubna 2010

V neděli 25. dubna mi na návštěvě v nemocnici zazvonil telefon. Volala L. mamka, že v úterý je druhý soud, asi padne rozsudek a jestli jí můžu schválit, co chce říct novinářům. Seděla jsem na schodech v nejškaredší části fifejdské nemocnice, děsně tam protahovalo, znění jsem schválila a navrch se zeptala, jestli můžu přijít. Prý můžu. Nechtěla mi to říkat, po předchozím kole byly reakce některých lidí (nebudeme jmenovat) na to, že jsme tam jako kamarádi vůbec byli, všelijaké. Většina se obracela proti L. mamce, že nás to jen vyčerpává  a máme před státnicemi a kdesi cosi. Hm, a uvážil vůbec někdo, že jsme dospělí a šli jsme tam třeba dobrovolně? Můj postoj se od minula (co od minula, od října roku předchozího!) nezměnil. Jsem totiž jediná, komu je putna, kdy bude státnicovat a jestli vůbec bude státnicovat.

V pondělí jsem tedy jela do Olomouce, absolvovala své tři hodiny a jela zpátky domů. Vzpomínám si, jak jsem seděla na chodbě a o rok mladší spolužačky žehraly na to, že mají druhý den dvakrát asi nejnáročnější kantorku naší katedry. Holky, je-li to vaše největší starost, ani nevíte, jak ráda bych žehrala s vámi, myslela jsem si. To je to, že dokud nemáte příležitost si tohle říct, tak nevíte, jak báječné je mít dvakrát v jednom dni postrach katedry. Ale jít na soud s vrahem nejlepšího kamaráda dobrovolně je přece jen něco trochu jiného než když ve škole dostanete postrach katedry befelem. Já si aspoň mohla vybrat a že jsem šla tou komplikovanější cestou, je jen moje věc.

Pokud se díváte na americké filmy a myslíte si, že soudní budova musí vypadat honosně, vyvedu vás z omylu, na části krajského soudu to vypadá asi takhle:

Ano, fotka je právě z toho dne. Tentokrát jsem už mohla do jednací síně (mohla jsem hned od počátku, ale během prvního kola bylo rozumnější zůstat s L. rodiči). Bylo poměrně náročné vydržet pozorně poslouchat cca 4 hodiny čistého času jednání, protože znáte to, snažíte se, aby vám slovíčko neuniklo. Časově to byla asi nejkratší část soudů, informačně ale velice bohatá, zejména díky změněné výpovědi obžalovaného, která zpozdila celý program o pěkných pár hodin a vytvořila na případu gordický uzel. Agatha Christie by měla radost. Jednání bylo na konci odročeno na polovinu května.

Mezi prvními dvěma soudy toho bylo ke zvládnutí víc a 10 dnů před tímto kolem jsem málem nedokázala vstát z postele. Moje příbuzenstvo, když ten den slyšelo, kde jsem, prohlásilo, že jsem stejně blbá jako jiná moje (tehdy 16letá) příbuzná, která dostala čtvrtou pětku z matiky. Nevím proč, ale právě to mě utvrdilo v přesvědčení, že dělám dobře. A kdyby to bylo nutné, udělala bych to zas.

Asi potřebuju parťáka

Jestli existuje jedna oblast mého života, kterou se mi přes veškerou snahu nepodařilo uvést do přijatelného stavu, je to fandění hokeji. S L. jsme se skamarádili, když jsme při obědě zjistili, že já fandím ottawským Senators a on Philadelphia Flyers. Naším společným oblíbeným klubem pak samozřejmě byly Vítkovice. Bylo úžasné mít někoho, kdo při každém zápase zažíval podobné stavy šílenství. Od L. jsem taky dostala přezdívku po svém oblíbeném hokejistovi. Zjistila jsem to ale až během vzpomínkových akcí -  řekl mi to jeho taťka. (díky přezdívce mě dokázal odlišit od spousty L. kamarádek) Po L. smrti jsem na tom krušném jaře 2010 nejdřív ořvala finále extraligy (a ne, nebylo to tím, že ho Vítkovice prohrály) a následně titul mistrů světa. Byla jsem asi jediný člověk na světě, který ten titul obrečel.

Hokej dokážu sledovat zpovzdálí, ale už do toho fandění nemám takový elán. Bolí to. Někdy víc, někdy méně, ale vždycky to bolí. Člověk si říká, co by asi L. řekl na tohle, občas ho vidím, jak se chytá za hlavu, nebo si vzpomenu, jak jsme spolu sledovali nějaký zápas - a je to. Několikrát to už vypadalo, že všechno bude jako dřív, ale vždycky se to zase vrátilo zpátky. Na mistrovství světa se těším, ale nakolik budu s to ho sledovat, to zjistím, až když vypukne.

Možná je blbost, že se tuhle část svého života pořád pokouším uvést do původního stavu, u valné většiny věcí to totiž nedělám. Nemá smysl stavět vykolejený vlak zpátky na ty samé koleje, po kterých jel předtím. Osy jsou deformované, stejně to nepojede, a pokud jo, tak to bude hrozně drncat. Řešením je vynalézt cesty takové, aby to i s těmi deformovanými osami jelo. Dokonce ani koleje nejsou podmínkou. Hlavně, když to pojede... Vyklepání os moc nepomůže, už nikdy nebudou tak rovné jako dřív. Zrovna u toho hokeje bych ale ráda, kdyby to šlo tak, jako dřív. Co si vzpomínám, byl doma puštěný hokej. První mistrovství, které jsem sledovala a kterému jsem rozuměla, bylo v roce 1996. Coby dítě školou povinné jsem byla fakt děsný fanatik, na gymplu a ještě i na vysoké jsem to všechno hrozně prožívala a teď to nejde jenom proto, že se objevil nějaký Hajzlík...???

Když se chlapi v Ústřední knihovně bavili o Jágrově přestupu, cítila jsem, že tady jsem správně. Možná by to šlo, jen na to fandění prostě potřebuju parťáka. I když L. nikdo nenahradí.

Zpátky časem: Úterý po Velikonocích 2010

6. 4. 2010
Je to už pět let, ale kdykoli se začnou blížit Velikonoce, vzpomenu si na to jaro, jako by to bylo loni. Jaro 2010. Po dlouhé zimě, která byla dlouhá nejen tím, že sníh napadl po Vánocích a slezl až někdy v polovině února, přišlo konečně jaro. Ale sotvaže se slunce dotklo rovníku, přišla mi tehdy ještě do Olomouce v pondělí 22. 3. esemeska - 6. dubna je soud s Hajzlíkem, pokud chceš a zvládneš to, přijď.

Bude to znít hodně divně, ale účast na soudu jsem si vysnila tenkrát v nejtemnějších časech první říjnové dekády roku předchozího, kdy se ještě ani nevědělo, jestli vůbec někdo před soudem stane, natož abychom věděli, kdo to bude. Takže odpověď byla jasná. Jdu do toho. Jak už to tak bývá, tak mě v dalších dnech obestřela hrůza z toho, co mě čeká. Co se dozvím, jak budu reagovat na setkání s Hajzlíkem, co na to všechno L. rodiče? Vědomí, že tam chci být, protože to přece chci od začátku, bylo ale nakonec silnější než strach. V úterý po Velikonočním pondělí jsem se tedy vydala do Ostravy na krajský soud, oči navrch hlavy, ale odhodlaná všechno zvládnout, ať to bude cokoli.

Byl to zážitek po všech stranách silný, vyčerpávající a jen velmi těžko sdělitelný. Do síně jsem se ten den nedostala. Byla jsem raději s L. rodiči, kteří do výslechu ještě na jednání nemohli. Stihla jsem jen jedno, ale to mi pro ten den stačilo. Octnout se prakticky tváří v tvář vrahovi, když ho vedli na jednání. Znám spoustu lidí, které bych podle vzhledu otipovala na zločince. Jeho ne.

Ano, dověděla jsem se ten den řadu věcí, které člověk snese slyšet jenom tehdy, když doopravdy není zbytí. I když jsem nebyla na jednání, mnohokrát se mi ten den klepaly ruce i nohy hrůzou. Ale nebyla jsem v tom sama. Nikdo z nás v tom ten den nebyl sám. A to bylo důležité.

Netušila jsem ještě, že se soudy potáhnou jarem jako červená nit, ale chtěla jsem u toho být až do konce. Nemohla jsem taky tušit, že se mi rozhodnutí jít na soud mnohokrát vrátí a už vůbec bych neřekla, že to bude mít dokonce i pozitivní následky. Spousta lidí - kamarádi, spolužáci, rodina - mi říkala, že jsem blbá, že tam jdu a když jsem řekla, že by pro mě byla prohra tam nejít, prohlásili, že jsem se zbláznila. Vynašla jsem na to odpověď. Ano, možná jsem se zbláznila. Ale jsem na to hrdá.

A tak je to dodnes.